Vlastní Tvorba Povídky: Nesplněný Slib -
autor: Aldaris
6. strana
 |
Nesplněný Slib
6.strana
Další rána a cosi praskne. Myslím, že budu brzy vlisován do podlahy. To co prasklo naštěstí nejsou mé kosti, ale ten tvor na mně. Trochu se zvedne, aby čelil novému nebezpečí a já se vykulím ven. Vedle něho leží rozbitá televize. Nevím kde se tu vzala, ale Angela mi tím, že ji na něj pustila, zachránila život. Polomrtvá příšera po mně vztáhne svou odpornou ruku, ale to už držím brokovnici a střelím do ní čtyři rány. Netvor ještě zachrčí a znehybní.
Pohlédnu na Angelu, která udýchaně a s nenávistným výrazem hledí na monstrum. Pak se rozběhne a začne do mrtvoly vztekle kopat.
,,Ty hajzle, ty hnusáku! Za všechno můžeš ty!“ křičí. Přijdu k Angele a vezmu ji za paži. ,,Klid, už je to mrtvé. Jsi v pořádku?“
Vytrhne se mi a dál kope do obludy.
,,Uklidni se, už je to dobré.“
Vztekle se ke mně otočí: ,,Nerozkazuj mi!“
,,Já se ti nesnažím rozkazovat…“
,,Tak co tedy chceš?! Jo tak, chceš na mě být hodný, že? Já vím proč tu jsi. Je to stále dokola. Chcete jen jedinou věc!“
To mě naštve: ,,To není pravda!“
Ušklíbne se: ,,Nemusíš lhát. Prostě to řekni, nebo mě donuť! Zmlať mě, jako to pokaždé dělal on!“ A ukáže na příšeru. ,,Stejně se staráš jenom o sebe… Nesahej na mně, je mi z tebe blbě! Říkal jsi, že Mary je mrtvá, je to tak?“
,,Ano, zemřela na nemoc…“
,,Lháři! Vím o tobě! Už jsi ji nechtěl, asi sis našel někoho jiného!“
,,To je blbost, já nikdy…“
Trochu se uklidní. ,,Pořád ji hledáš? Nebo hledáš spíš sám sebe…?“
S těmi slovy odejde. Zůstanu stát s otevřenou pusou. Co do té holky vjelo? A pak mi to začíná docházet. Nůž se zaschlou krví, který mi dala tam v apartmánu, ty noviny a tady to monstrum… Její otec ji asi zneužíval, ona ho jednoho večera zabila a utekla. A v této příšeře možná viděla otce… Jinak si to nedovedu vysvětlit. Ale co ty její řeči o mně? Jak to myslela, že myslím na sebe a že jsem nechutné prase?
Maria! Nesmím ztrácet čas! Vrátím se do chodby a utíkám dál. Po Angele ani památky. Za rohem cesta končí u rezatého žebříku, vedoucího dolů. Snad tu někde Pyramiďák nečeká…
Další důlní šachta. Tichá a prázdná. Přepadl mě takový nepříjemný pocit… Rozděluje se. Vpravo ústí do další chodbičky s rezatými vrátky a rovně po chvilce končí hotelovými dveřmi s číslem 302.
Zkusím ty hotelové… Bez potíží je otevřu, ale na druhé straně mě čeká jen zármutek. Dostal jsem se za tu mříž k Marii, ale pozdě. Leží na posteli v tratolišti krve, s bolestným výrazem v krví potřísněné tváři. Na hrudi rozšklebená bodná rána. Opět jsem ji zklamal…zase nedokázal ochránit… Pyramiďák se činil.
Smutně se vrátím do chodby. Nechce se mi ji tu nechávat, ale nemohu jí vzít dál. Kde bych ji pohřbil? Kdybych byl rychlejší…nebo se tak dlouho nezdržel u Angely…
S pomýšlením na sebevraždu projdu rezatými vrátky a spatřím v místnosti před sebou hřbitov. Ano, hřbitov. Na podlaze roste tráva, i okolo zašlých náhrobků. Co to tady dělá? Jména skoro nejdou přečíst. Na jednom se píše: Walter Sullivan. A pak mě zaujmou tři náhrobky v koutě, které vypadají dost nově. Když si přečtu jména, opět mě to silně překvapí a znepokojí.
Na prvním stojí: Angela Orosco. Na druhém: Eddie Dombrowski. A na třetím… James Sunderland. A u nich čerstvě vykopané prázdné hroby. Neznamená to nic dobrého. Dva jsou opravdu jen vykopané díry, ale ten můj nemá dno. Díra vede do jakési chodby… Není cesta dál, tak tam seskočím. Není to vysoko.
V chodbě je poměrně chladno. Čím jdu dál, tím více stoupá chlad. Kam to vede? Za chvíli budu jak v mrazáku! Zdá se mi to, nebo cítím maso? A pak chodba končí u kovových dveří. Myslím že už vím, co je to za místo.
V prostoře za nimi, asi v kanceláři jatek, leží několik mrtvých těl. Všechna zastřelena. Nad nimi stojí opřen o stůl, s podivným úsměvem Eddie. V ruce třímá onen veliký revolver. Vypadá ještě děsivěji než ve věznici.
.jpg)
.jpg)
Zděšeně vykřiknu: ,,Eddie, co to děláš?!“
Pohlédne na mně. Nepřítomně, ale se zlým úsměvem. ,,Jak to asi tak vypadá? On mě vždycky rozčiloval: ,Ty nechutný kuse hovna! Je mi z tebe blbě! Špekoune nejsi na nic, na tebe bylo škoda kůže! Jsi tak hnusný, že tě ani máma nechtěla…‘ Možná měl pravdu…možná jsem nechutný kus hovna…Ale víš co? Je jedno, jestli je někdo němý, chytrý, hezký, nebo ošklivý. Je to stejné, když jsi mrtvý. A mrtví se přece nemůžou smát! Od této chvíle, jestli se mi někdo bude vysmívat, zabiju ho. Přesně takhle.“
,,Eddie, tobě přeskočilo…“
Eddiemu úsměv zmizí. Zamračí se: ,,Já to věděl. Ty taky. Jsi stejný jako oni.“
Je zle. ,,Eddie, já to tak nemyslel…“
,,Neomlouvej se, já to chápu. Vysmíval ses mi celou dobu, že? Od chvíle co jsme se potkali. Zemřeš, Jamesi!“
Zvedne pistoli a zamíří na mně. Čekal jsem to a Eddie je mizerný střelec. Chytím ho za ruku a uštědřím mu pořádnou ránu do břicha. Jen hekne. Než stačím udělat cokoli dalšího, sebere se a proběhne protějšími dveřmi do mrazící haly. Visí tu silné háky s masem. To maso má tvar obrovského tlustého těla…
Musím ho zneškodnit, ale zabít se mi ho nechce… Možná ještě má naději na záchranu… Mrtvých už bylo dost! S pozvednutou zbraní se vplížím do haly. Eddieho nikde není vidět. Schovává se za některou visící masitou hroudou.
,,Víš co to s tebou udělá Jamesi? Když jsi nenáviděn, provokován a popliván jen za to, jak vypadáš?“ zazní Eddieho slova mrazivým vzduchem. Kvůli ozvěně nevím, kde ten kluk je…
,,Potom, co jsi vysmíván po celý svůj život? To proto jsem utekl, když jsem zabil toho psa. Utekl jako malá vyděšená holka. Bylo to legrační, snažil se pokousat vlastní vnitřnosti! Pak konečně pošel. Potom po mě šel on, tak jsem ho taky střelil. Do nohy. Řval víc, než ten pes. S tím co mu zůstalo z kolena, si těžko zahraje fotbal!“
Fakt mu zcela hráblo! ,,Ty si myslíš, že zabíjet lidi je správné, Eddie? Potřebuješ pomoc…“
,,Jen si prosím přede mnou nehraj na svatouška, Jamesi… Město tě taky zavolalo! Nejsme jako ostatní lidé. Copak to nevidíš? Začneme!“ vyskočí zpoza jedné hroudy masa.
Zbláznil se, musím ho zabít… Vystřelí ze svého revolveru. Ozvěna znásobí výstřel a skoro ohluchnu. Eddie vážně nepřemýšlí. Pálí jako zběsilý a ani pořádně nemíří. Šest nábojů je rychle venku…
Zakleje a po kapsách vytahuje další munici. A v tu chvíli zaútočím. S kletbou začne utíkat a snaží se v běhu nabíjet. Patrony mu padají na zem. Vztekle po mně mrští revolverem. Uhnu těžké zbrani a vystřelím. Eddieho tělo broky mrští skoro dva metry dozadu. Přicházím k němu. Je mrtev. Krvavá skvrna se šíří z jeho prostřelené hrudi. Má možná udivený výraz, jako by ho smrt překvapila…
,,Zase jsem zabil člověka…“ uklouzne mi. Pak dobiju zbraň posledními patronami a zamířím k velikánským vratům na konci haly. Maria mrtvá, Eddie mrtvý…
Venku už je zase den. Světlo mě po vší té temnotě parádně oslní. Uvítá mě neprůhledná mlha. Slyším šplouchat vodu, musím být na břehu jezera. Nevzpomínám si, že tu někdy byla jatka…
Seběhnu pár schodů a udiveně zjišťuji, že stojím u půjčovny lodí. Když popoběhnu o pár metrů nalevo, spatřím v mlze obrysy budovy muzea… To jsem moc daleko nepokročil.
Původně mé kroky vedly do hotelu za jezerem, tak budu pokračovat. Myslím, že si nemusím dělat starosti s půjčením pramice… Jak v té mlze dopluji k hotelu, aniž bych zabloudil? Leda podél břehu…
Vyberu si pramici která vypadá nejzachovaleji a nejistě vlezu dovnitř. Silně se zahoupe. Budu vůbec umět veslovat? Angeliným nožem přeříznu lano poutající loď k molu a vyrazím na cestu. Bedlivě dbám na to abych plul podél břehu a každou chvíli se pramice zahoupe, když narazí na nějaký vyčnívající kořen, nebo kmen. Ticho ruší jen šplouchání vody. Vzpomenu si na článek co se psal v novinách, tam ve vězení. O té ztracené lodi…a zvláště ten konec…kostlivé ruce sahají vzhůru…Brrrr!
Neměl bych myslet na takové věci, už tak je tady děsu dost. Moc mi to veslování nejde…Jen aby se tu nevynořil z vody Pyramiďák! Nebo se nepřihnal na motorovém člunu! To je ale blbost…
Plavba ubíhá a loď najednou drcne a zahoupe se. Narazila do mola. Že už bych byl na místě? Otočím se a zjišťuji, že ano. Nedaleko mola začíná cesta k hotelu, který dobře vidím i přes mlhu. Vůbec se po třech letech nezměnil. Stále moc hezká budova…
Vystoupím z loďky na dřevěné molo a vydám se na pískem sypanou cestu. Nikde ani živáčka. Mám jen sedm patron, dost mě to zneklidňuje. Jak se budu bránit? Kdoví jaký ďábel ještě na mě kdesi číhá…A co Pyramiďák?
Dojdu ke vchodu a otevřu ho. Vstupní hala je sice zaprášená, ale jinak vypadá poměrně zachovale. Musím znovu použít baterku, okna zatlučená. Svítí už mnohem slaběji, brzy zhasne…
Ale na pultu recepce mě něco zaujme. Papír a malý klíček. Vzkaz a přímo pro mě! Na papíře stojí: Pane Sunderlande, zapomněl jste si tu videokazetu. Najdete ji ve své schránce v suterénu. Děkujeme.
Videokazetu? Na to si nevzpomínám… Ano! Měl jsem tu vlastně videokameru! Možná tu nějaká kazeta opravdu zůstala…
Pak je cosi zajímavého napsané i na mapě hotelu, visící vedle recepce. Na místě, které je označeno jako pokoj 312, se píše: Čekám na tebe.
Mary? Opravdu tam jsi? V 312 jsme bydleli… Musím se tam dostat! Kazeta počká…
Hernajs, už si to tu nepamatuji… Kudy se tam jde? Tady vidím schody…Ty vedou dolů. Asi do toho suterénu. Sejdu po nich dolů a v šeru mě uvítá ona krasavice, co má místo hlavy dvě figurínové ruce. Sakra! Zrovna teď! Když nemám střelivo… Příšera je rychlá. Horní končetinou mi uštědří pořádnou ránu do obličeje. Mám pocit že mi zlomila nos. Okamžitě střílím. Z bezprostřední blízkosti broky vykouzlí pořádnou díru do její hrudi. Se vzteklým zvukem se zhroutí. Ještě se na zemi cuká a já po ní dupu tak dlouho, dokud neznehybní. Šest ran… To není moc!
Kudy teď? Proč to ksakru kdosi nechal tady ve sklepě? Je tu hodně dveří, ale většina jsou různá skladiště. Jedno z nich je zásobárna jídla. Ten puch mě rychle vyžene ven… Kromě nouzového světýlka tu nic nezahání tmu. Dojdu k něčemu, co za okny vypadá jako kancelář. Že by to bylo tady?
Uvnitř stůl s počítačem, křesla, televize, lednička a malý sejf. Na něm vizitka s mým jménem. Co to tu dělá? To by spíš mělo být v recepci… Klíček do schránky pasuje a dvířka se s cvaknutím otevřou. Skutečně, videokazeta a hlavně…hlavně…krabička s broky a náboje do pistole! Je fuk, kde se to tam vzalo, kdo to tam dal a podobně. Hlavně že to mám!
Kazetu narvu do kapsy u bundy a doufám, že mi nevypadne. Není zasunutá ani z poloviny. Opustím kancelář s úmyslem odejít k suterénu, ale tam kde bylo schodiště, se náhle objevily dveře. Co to znamená? To přece… Vždyť tady mou rukou pošla ta obluda… Váhavě dveře otevřu a horko mě udeří do tváře. Ano schody tam jsou, ale jiné. Tyto vypadají jako dřevěné a hlavně po pár metrech hoří. Celý prostor nahoře je v plamenech. A těsně před těmi plameny, stojí Angela. Na zdi visí prostěradlem přikryté tělo…
Angela jde pomalu ke mně. Zdá se, že mě nepoznává.
,,Mami, mami…hledala jsem tě! Zůstala jsi už jen ty! Možná potom už budu mít klid…“
Zmateně couvám zpět ke dveřím.
,,Mami, proč utíkáš? Ach…promiň, nevím proč a jak, ale spletla jsem si tě s matkou.“
To se mi ulevilo. Nechci zabít dalšího člověka jako Eddieho…
,,Omlouvám se,“ pokračuje. ,,Díky že jsi mě zachránil… Ale asi bych byla raději, kdybys to neudělal. I matka to říkala, že jsem si zasloužila co se stalo.“
,,Ne Angelo, to není pravda! Nemůžeš se z toho vinit!“
,,Nelituj mě, nezasloužím si to. Nebo myslíš, že mě můžeš zachránit? Budeš mě milovat, starat se o mně? Zahojit všechna má trápení?“
Nevím co říct. Ani co si myslet.
Smutně se usměje: ,,Jamesi, vrať mi ten nůž.“
,,Ne, nevrátím,“ odpovím pevně.
,,Necháváš si ho pro sebe?“
Zavrtím hlavou: ,,Nemohl bych se zabít…Uf, je tu horko jako v pekle!“
,,Ty to taky cítíš? Já to tak cítím pořád…“
Angela se otočí a po schodišti vstoupí do plamenů. Než stihnu cokoli udělat, úplně ji pohltí. Ale místo strašlivé smrti, se nic nestane. Zdá se, že jí nepálí, neubližují. Spíše očišťují. Stoupá po schodech výš a výš… Pokusím se jít za ní, ale ten žár mě hodí zpět. Mě nejsou určeny…
Pro Angelu to nejspíš končí. A jelikož ji plameny nepálí a schody vedou nahoru, možná i šťastně. Druhý smutný příběh se uzavřel. Skončil Eddieho, teď Angely a co ten můj?
Projdu dveřmi zpět a doufám, že najdu jinou cestu. Žár zmizí. Jen tak se otočím… Dveře zmizely! A oheň taky! Zase ty zaprášené schody do haly! Po Angele ani stopy. Už pro ni snad peklo skončilo a má se dobře… Aspoň k někomu je to prokleté město milosrdné…
Vracím se do haly, ale jak hledám, jak chci, bloudím a nemůžu najít schody do nejvyššího patra. Do prvního ano, ale kde jsou do druhého…
Zrovna vejdu do restaurace, které vévodí velikánský klavír. Něco mi to připomene. Mary také občas hrála. Moc jí to nešlo, ale já ji rád poslouchal…
Klavír cinkne a vytrhne mě z myšlenek. Pořádně mě vylekal!
Zpoza klavíru vyskočí Laura! Kde ta se tu vzala…
,,Cha cha! Lekl ses?!
,,To máš tedy pravdu,“ uleví se mi. Docela rád ji vidím. Kromě toho zavření v nemocnici, mi nic vážného neprovedla. A o těch příšerách tam, asi nevěděla.
,,Pořád nemůžu Mary najít,“ posmutní Laura.
,,A odkud ji znáš?“ zajímá mě.
Laura beze slova z kapsy vytáhne dopis a podá mi ho. Zvědavě jej čtu:
Má nejdražší Lauro, nechávám ti tento dopis u Rachel, aby ti ho předala až odejdu. Jsem teď hodně daleko, na tichém, překrásném místě. Přeji ti brzké uzdravení, Lauro. Nebuď moc na sestřičky tvrdá. A Lauro, co se týká Jamese, já vím že ho nenávidíš, protože myslíš, že na mě není hodný, ale dej mu prosím šanci. Je pravdou, že bývá někdy nevrlý a moc se nesměje, ale uvnitř je to báječný člověk. Lauro, mám tě ráda jako vlastní dceru. Nebýt té nemoci, adoptovala bych tě. Šťastné osmé narozeniny, Lauro. Navždy tvá kamarádka Mary…
Vracím jí dopis: ,,
Lauro, kolik je ti let?“
,,No brzy mi bude devět… Mám ještě jeden dopis od Mary. Chceš ho číst?“
,,Ano,“ vyhrknu.
Začne šátrat po kapsách. Je čím dál nervóznější.
,,Sakra, musel mi vypadnout! Musím ho najít!“
,,Lauro, počkej, Lauro! Je to nebezpečné!“
Nevšímá si mě a uteče. Neběžím za ní. Umí se o sebe postarat. Pochybuji že ho najde, kdoví kde jí vypadl.
Odejdu z restaurace druhým vchodem a ocitám se v chodbě s pokoji. No to je super, zase jsem si pomohl! Odejdu do haly s výtahem a náhle stojím vedle schodiště do druhého patra. Jako by se tu zničehonic zjevilo. V tomhle hotelu už si i zdi dělají co chtějí…
Vycházím po něm nahoru. Co mě čeká v tom pokoji? Bude tam skutečně Mary? Nebo je to jen zoufalé přání a naděje…
,,Jamesi…“ odkudsi zazní. Co to…Znělo to jako Maryin hlas! Zpoza zdi… Určitě to šlo z toho pokoje!
Sprintuji po schodišti a řítím se chodbou k pokoji 312. Stojím před dveřmi. Zevnitř není nic slyšet. Dotknu se kliky a pomalu otevírám dveře v očekávání, co spatřím. Světla je tu dost, okno a dveře na balkon, jako by je někdo právě umyl.
Skříň, bílé zdi, televize, video, noční stolky, veliká postel a na ní…
Nikdo. Zhola nic. Pokoj je prázdný. V co jsem taky mohl doufat? Mary přece před rokem zemřela, nemůže tu být. Kdoví kdo si ze mě tím dopisem vystřelil… Šmátrám po onom dopisu v kapse a není tam. Nemohl mi vypadnout, kapsa byla zapnutá. Zmizel…
Najednou mi vypadne videokazeta. Aspoň se na ni podívám, pokud jde elektřina… Zkusím zapnout televizi a s údivem zjišťuji, že elektřina funguje. Video funguje také. Zasunu kazetu, sednu si do křesla a zvědavě čekám.
Pak se objeví obraz. Je na něm Mary, jak stojí u okna a usmívá se.
,,Už zase natáčíš, no tak, nech toho. Miluji tohle místo. Je tu tak krásně! Prý je to tu posvátné. Jamesi, slib mi že mě sem zas někdy vezmeš…“
Mary náhle dostane záchvat kašle.
Obraz se začne třást, šumět a náhle jej vystřídá cosi jiného. Je to velmi nekvalitní, obraz skáče chvílemi zašumí. Dá se špatně rozeznat, co na něm je.
Rozeznám postel, na ní Mary a kdosi nad ní. Není mu vidět do obličeje… Zdá se, že s ní mluví… Pohladí ji po tváři… Sáhne po polštáři… Ne! Přikládá jí ho na obličej a začne ji dusit! Mary se chabě brání, nemá sílu a po chvilce znehybní. Pak obraz zašumí znovu a ztratí se. Na kazetě už více není.
Sedím v křesle a hlavu mám sklopenou. Jak je toto vůbec možné…To nemůže být pravda… Nahmatám nůž od Angely a prohlížím si ho. Chtěla mi ho vzít. Já povídal, že se nikdy nezabiji. Opravdu to dokážu? Nechce se mi žít…
Cvaknou dveře.
,,Tady jsi! Všude jsem tě hledala!“
Nevzhlédnu, po hlase poznám Lauru.
Pokračuje: ,,Našla jsem dopis. Našel jsi ty Mary? Jestli ne, tak půjdeme, ano? Už jsem z toho chození unavená.“
,,Lauro, Mary je pryč. Zemřela.“
Nevěří: ,,Lžeš! To je lež!“
,,Bohužel je to pravda…“
Laura posmutní: ,,Byla Mary nemocná, proto umřela?“
,,Ne, já jsem ji zabil…“
Laura vykulí oči a snaží si to srovnat. Pak mě začne zoufale tlouct: ,,Vrahu! Nenávidím tě! Vrať mi ji! Proč jsi to udělal? Chci Mary zpátky! Věděla jsem to, nezáleželo ti na ní!“
Co jí mám odpovědět? Tak mizerně jsem se ještě necítil…
Laura plačtivě pokračuje: ,,Pořád na tebe čekala… Proč? Proč?“
,,Je mi to moc líto, ale Mary už není. Odpusť mi Lauro…“
Laura se otočí a beze slova odejde z pokoje. Zhrouceně sedím v křesle. Měl bych to se sebou skončit… Nic jiného si nezasloužím. Já, nemohl jsem se na to dívat… hrozně trpěla, nebyl jsem schopen jí pomoci. Trápila se a mě to ničilo. Tak jsem ji zabil a nějak si namluvil, že zemřela před třemi roky na nemoc. Ale to není tak dlouho…nanejvýš ten rok… Odpusť mi Lauro…odpusťte mi všichni… I ty Mary…
Nemám sílu se zabít. Vezmu brokovnici a mířím ke dveřím. Je mi fuk co se stane. Na ničem už nezáleží… Kdybych aspoň Lauře tolik neublížil…
Vysílačka, kterou mám od toho místa kde jsem našel mrtvého policistu, začne šumět… A slyším hlas…Zní jako Mary…
,,Jamesi, kde jsi…jsem tady! Ty mě nenávidíš? Čekám na tebe… Prosím, pojď ke mně…Nesnášíš mě? Proto nejdeš? Pospěš si, ztratil ses? Jsi blízko? Čekám blízko, Jamesi…“
Snažím se to ignorovat, ale nejde to. Co kdybych skočil z toho balkonu? Bylo by to rychlé a nezašpinil bych pokoj… Jak vůbec mohu žít s myšlenkou, že jsem zabil člověka, kterého jsem miloval, on miloval mně a přísahal, že s ním budu trávit dobré i zlé? Možná jsem horší člověk než Eddie…Z něj šílence a vraha udělali, ale já…Vlastním sobectvím se vrahem stal sám…
Když odejdu z pokoje, rádio ztichne. Hotel se změnil. Střecha tu není, všechno mokré a zčernalé od ohně. Scházím po schodech dolů, ale cesta do vstupní haly a recepce, je zazděna. Místy umístěny pásky s nápisy Kvůli požáru uzavřeno a podobně. Hotel vyhořel? Předtím byl v pořádku…Ale co, to je jedno. I ta budova se zbláznila…Zdi si dělají co chtějí.
Všechny dveře a průchody jsou zazděné. Cosi mě vede jen jednou cestou. Vyústí do přízemí. Nevím proč, ale nějak to poznám. Postupně dojdu k velikánským železným vratům. Co zase znamená tohle?
Se zaskřípáním se otevřou a vkročím do podivné prostory. Stěny železné a orezlé, podlahu pokrývá koberec. Strop vysoko a pod ním naproti vchodu…
Široká římsa, ze které slyším křik. Ach ne… V železné konstrukci visí hlavou dolů Maria a prosí mě o pomoc. A vedle konstrukce stojí…
Pyramiďák. A není sám. Na druhé straně stojí druhý, navlas stejný! Jsou dva! Tak to je jasné…proto jsem ho tolikrát za sebou potkával na různých místech! Pronásledovali mě oba dva a já předpokládal, že jde jen o toho samého!
,,Jamesi! Pomóc! Pomoz mi…prosím!“ křičí ubohá Maria.
Jeden z Pyramiďáků přejde ke konstrukci a pozvedne bodák.
,,Ne! Už ne, ty hajzle! Chcete přece mně! Nech ji na pokoji!“
Monstrum jako by bylo hluché. Chladnokrevně bodne zbraň Marii do zad, až jí vyjede z hrudi. Ta s hlasitým výkřikem bolesti a zoufalství, umírá.
Rezignovaně padnu na kolena a koukám do země. Už mi to všechno zapadá.
,,Potřeboval jsem potrestat. Potrestat za ten hrozný čin. To proto jsem vás dva potřeboval. Proto jste se zrodili z mého nitra. Mého svědomí… Abych dostal to, co mi patří… Ale s tím už je konec. Musí to skončit. Potrestán jsem byl. A musím se s tím vyrovnat!“
Vstanu a vidím že Pyramiďáci stojí vedle mě. Z každé strany jeden. Musím být rychlý. Utíkám k protější stěně a mířím brokovnicí na jednoho z nich. Vystřelím a s obludou to cukne vzad. Mezitím ke mně doběhne druhý. Mám co dělat, abych uskočil před dlouhým bodákem. Střelím jej taky a prchám. První monstrum se vzpamatovalo a žene se za mnou. Střílím znova. Druhý se přihnal zezadu a zaútočil. Sice uhnu, ale ne dost rychle. Bodec projede kolem mého boku, roztrhne bundu a škrábne mě po těle. Syknu bolestí.
Střelím jej do hlavy. Cinkne to o jeho masku, ale zůstane trochu otřesený. A už zase prchám. Hernajs, brzy budu mít prázdno a unavím se. Už teď sotva běžím…