Vlastní Tvorba Povídky: Nesplněný Slib -
autor: Aldaris
5. strana
 |
Nesplněný Slib
5.strana
Další obraz se pyšní malbou Brookhavenské nemocnice. Postavena v časech velkého moru. Vedle obrazu je portrét s prvním ředitelem špitálu. Malířské dílo znázorňující jezero Toluca, pak podivná olejomalba jakési díry v podivné místnosti…
Skončím prohlídku obrazů a vkročím do další místnosti. Tam skoro zařvu a pevně stisknu ocelovou trubku, napřaženou k úderu. Ufff…není to živé. Jedná se o další obraz. Zabírá skoro celou zeď. V životní velikosti zachycena mohutná, svalnatá postava, na hlavě masku tvaru pyramidy, bez otvorů pro oči a celá zacákaná krví. V ruce třímá dlouhý ostrý bodec. Za ní visí několik konstrukcí, ve kterých jsou hlavou dolů zavěšena mrtvá lidská těla. Pyramiďák. Kdo to jen mohl malovat? Pod obrazem chybí štítek s autorem a názvem obrazu. Z celého výjevu vyzařuje takový děs, že si uvědomuji, že má odvaha a výhružné sliby této postavě, roztály jako sníh na slunci.
Odvrátím se od hrůzného obrazu a téměř se leknu černé díry, vybourané v protější zdi. Okolo se povalují rozbité cihly a sutiny. Je veliká přesně tak, aby se jí protáhl člověk. Kdo to mohl vybourat?
Cosi mi napovídá, že tam je cesta dál. Pomalu do díry nahlédnu. Dýchá z ní chlad a zatuchlina. Za ní je schodiště, vedoucí dolů, kamsi do tmy. Slabě dohlédnu na jeho konec a uvidím tam dveře. Odkudsi se ozývá vzdálené troubení, připomíná to lesní roh. Jen přispívá k okolní ponurosti a děsivé atmosféře. Srdce mi sevře ledový strach. Snad mě to tu nezasype…
To troubení! Ať přestane! Nebo z toho zešílím! Dveře na konci schodiště se přibližují. Kolik metrů pod zemí už asi jsem? Mám se vydat zpět? Cosi mi napovídá, že by to nebyl nejlepší nápad. Buď už tam ten otvor není, nebo by tam cosi mohlo číhat.
Ty dveře vypadají velmi bytelně. Skoro jako vězeňské. Pokryté hnusnou plísní a oslizlé. S odporem vezmu za kliku a stisknu ji. Jdou snadno otevřít. A na druhé straně mě čeká překvapení. Cestu mi zablokuje můj starý uplivaný známý. Už se připravuje vypustit kyselinu. Uskočím a bodnu mu trubku do břicha. S ohavným mlasknutím jej prošpikuje skrz. Je možné, aby měly tyhle bytosti tak měkké tělo? Je skoro jako želatina.
Obluda se za různých pazvuků zavlní a sehne ke mně. Díky její neohrabanosti mám navrch, vytrhnu trubku a oběhnu ji. Začne se nemotorně obracet. Než to udělá, vší silou ji nakopnu a dalšími kopanci vystrčím za dveře. Rychle zabouchnu.
,,Jen tam zůstaň,“ pronesu. S dveřmi začnou cloumat údery. Má velikou sílu. Kdyby měla ruce, tak bych asi neobstál…Ne asi, ale určitě.
Tmavá chodba vede kamsi za roh. Další příšera tu snad není, už by se na mně vrhla. Spoléhám se zas na svou baterku. Sice na jedné zdi jsou zamřížovaná okna, ale zároveň nejspíš zazděná. Nepropouští ani sebemenší paprsek světla. Vždyť se vlastně nacházím kdesi pod zemí…
Krátká chodba končí dalšími dveřmi. Stejnými jako ty u schodiště. Co asi číhá za nimi? Je jen jeden způsob jak to zjistit. Zamčené nejsou, jak jsem se také obával. A kupodivu, místnost za nimi je osvícena. Ze stropu visící světlo poblikává, ale to stačí. Prostor není velký. Uprostřed podlahy je další díra. Jiné dveře tu nejsou… Připomíná mi to ten obraz v muzeu. Byla na něm tato místnost s dírou namalována. Další záhada.
Baterkou posvítím do otvoru. Je to jen pár metrů, seskočit se tam dá. Jenže cesta zpět nebude. Nahoru už se nedostanu. Sednu si na okraj a seskočím.
Přistanu do dřepu jako pytel brambor a taktak že jsem si nezlomil nohu. Zas tak nízko to nebylo… Má bolavá ruka o sobě dala vědět. Ještě to chybělo…Už to přestávalo a zase se to rozbolí. Asi z toho posledního souboje…
Stojím v další malé místnosti. Zde už není díra, ale otlučené dveře. Jestli nepůjdou otevřít, je konec… Jdou.
Vstoupím do nějaké jídelny. Zšeřelé a zašlé. Velmi dlouho chátrající. Poblikává několik zářivek na stropě. Na stolech špinavé talíře, příbory, otlučená varnice na čaj a rozbité židle. Všimnu si, že příbory jsou z plastu.
A to není vše. Povaluje se tu několik mrtvol. Všechny s prostřelenou hlavou. Nevypadají příliš staře. Ti lidé zemřeli nedávno, možná chvíli před mým příchodem! A ještě něco. O protější dvoukřídlé dveře sedí opřena ještě jedna postava. Na pohled živá. Znám ji. Je to Eddie. Ale nevypadá tak ťulpasky jako předtím. Má zvláštní výraz. A v ruce drží veliký revolver.
,,Eddie! Kde se tu bereš? To ty jsi je postřílel?“ vykřiknu.
Nepřítomně na mě pohlédne. Pak se usměje. Má zase ten starý výraz. ,,Zasloužili si to. Posmívali se mi a měli blbé kecy!“
,,Cože? Kvůli tomu jsi je zmasakroval?“
Eddie se začne smát ještě víc. ,,Ale Jamesi, ty také na všechno skočíš. Jasně že jsem je nezabil! Už takhle byli, když jsem přišel. Nemohl jsem se vzpamatovat z toho šoku. Přísahám!“
,,Aha…“ řeknu. Moc se mi to nezdá.
Eddie vstane a otočí se ke dveřím za sebou.
,,Kam jdeš? Ty chceš jít úplně sám?“ ptám se ho. Nechci ho náhle nechat bez dozoru.
,,Ano, úplně. Neboj, postarám se o sebe. Mám zbraň.“
S těmi slovy otevře a odejde. Chvíli stojím a snažím se srovnat to v hlavě. Nevěřím tomu, že je Eddie nezabil. Možná ho ohrožovali a jen se bránil… Ale nevidím u nich žádné zbraně. Ten tlustý chlapec se mi přestává líbit. Ještě abych se krom Pyramiďáka měl na pozoru ještě před Eddiem.
Cosi světlého na stole, upoutá mou pozornost. Cár papíru, něco je na něm napsáno, ale je to už tak vybledlé, že to nepřečtu, ať se snažím jak chci. Zkusím otevřít další dvoukřídlé dveře, ale ty nejdou, ať s nimi lomcuji jak chci. Nezbývá mi nic jiného než odejít těmi, jak šel Eddie.
Za nimi se ocitám v další chodbě. Široké a dlouhé. Lemována spoustou dalších dveří. Je nad slunce jasné, kde se nacházím. Silent Hillská věznice. Lepší místo už jsem si opravdu vybrat nemohl. Po Eddiem ani stopy.
V pravidelných intervalech chodbu přerušují kontrolní stanoviště, s mřížovými dveřmi. Naštěstí všechny odemčeny. U nich stůl se židlí a nějakými papíry. Postupuji chodbou a u jednoho stanoviště najdu nález ceny zlata. Brokovnice! Původně měla být zamčena v bezpečnostní schránce, ale tu kdosi odemkl. A k ní čtrnáct nábojů. Není to mnoho, ale oproti trubce…
Kudy teď? Kde je tu nějaký východ? Namátkově zkusím větší dveře naproti stanovišti. Vedou do křídla s celami. Hrozně vlhko, ze stropu kape voda, hučí rozbitá klimatizace. Skutečně velmi strašidelné prostředí. Bojím se tu více než na schodišti. Rezaté zamřížované dveře u cel, zazděná zamřížovaná okna, bliká pár světel na stropě…
Kroky! Někdo tu chodí! Ale v chodbě nic nevidím. Je to v některé cele? Začnu je prohlížet. Narazím na jednu otevřenou. Malá, s jedním tvrdým lůžkem, záchodem a zazděným okénkem. Všude se povalují knihy. Čtu jejich názvy. Jsou vskutku…zajímavé.
Magie z pekla, Vzkříšení zesnulých, Vyvolání Ďábla, Padlí andělé, Hostina Sukuby, Kniha proroků…
No, nechám to být. Zde byl zavřený nějaký fanatik přes Černou magii. Nerad bych na sebe spustil nějakou kletbu, už tak toho mám dost. Vyjdu z cely a kroky jsou čím dál blíž. Další cela odemčená. Zde se zase povalují štětce, barvy a plátna. I několik maleb. Jsou to ale strašné mazanice. I děti ve školce malují lépe. Na jednom je nějaká postava letící vzduchem a u ní v rohu nápis: Žena v letu.
Další ukazuje budovu v plamenech. Na titulku stojí: Hořící muž. Nesmysl, ale ta stavba je mi povědomá. Už jsem ji někde viděl. Ale i zde byl zavřený nějaký bláznivý trestanec.
Opustím celu a dojdu k té, odkud slyším kroky. Cosi tam nejen chodí, ale i funí a říká: ,,Rituál. Rituál.“
Pořád opakuje tohle slovo. Ale cela je prázdná… Je ta bytost neviditelná? Pozvednu brokovnici a vypálím. Pořádně to škubne a zacloumá mou pohmožděnou rukou.
V cele to zaúpí a uslyším dutý náraz. Vytéká krev. Něco tam bylo, ale neviditelné. Ještě to tak…Budu se střetávat s neviditelnými monstry…Každopádně teď je to mrtvé.
Dorazím na konec křídla a vejdu do další chodby s kontrolními stanovišti. Hernajs, to je bludiště…Slyším zpěv. Nevím odkud, ale někdo nebo něco tu zpívá. Píseň beze slov… Vůbec není pěkná. Budí hrozné pocity. Zní v ní šílenství, strach, škodolibost a nevím co ještě. A ten hlas…úplně drásá nervy!
Utíkám chodbou, pryč z dosahu toho strašného zpěvu! Prolétnu prvními dveřmi na které narazím. Jsou mohutné, dvoukřídlé a vedou na jakési nádvoří. Pro změnu, je tu tma. Zavřu za sebou a s úlevou neuslyším ten hrůzný zpěv. Zato tady to hraje celou kakofónií zvuků. Cupitání, cvakání, ťapání…Zem je hlinitá a kdesi po ní běhají neznámí tvorové.
Posvítím nad sebe a ztrnu. Domníval jsem se, že je pořád noc a já se dostal ven. Kdepak. Nade mnou vidím strop. Asi budu pořád v podzemí. Kdo to tu stavěl? Co se děje s tou budovou? Jakoby se jakýmsi neznámým způsobem přemístila pod zem. Jestli tohle budu někdy někomu vyprávět, nebude mi věřit. A také pokud se k tomu vyprávění dostanu. Nikdo zatím neřekl, že odsud odejdu živý…
Co to tady pořád pobíhá? Svítím baterkou do všech stran, ale záhadné bytosti se světlu vyhýbají. Místo toho mi do paprsku padne něco jiného. Cosi, co dominuje tomuto nádvoří a zdůrazňuje jeho význam. Uprostřed stojí vyvýšená dřevěná plošina a na ní veliká šibenice. Je na ní zvláštní to, že z ní visí tři oprátky. Nejspíš pro hromadné popravy…
Nechce se mi šplhat na plošinu, to vážně ne. Spíše mi cosi zaujme na její čelní straně. Tři čtvercové dlaždice, s jakýmsi vyrytým nápisem. Každá má jinou barvu. První červenou, druhá modrá a třetí žlutá. Jsou zhotoveny pečlivě a nápisy dobře čitelné. Na červené se píše: Svůdnice. Na modré Tyran a na žluté Vrah.
Všimnu si, že modrá je trochu nakřivo, nesedí přesně ve svém otvoru. Narovnám ji.
,,Co to…sakra…!“ vyskočím metr do vzduchu a splašeně se rozhlížím. Ihned po srovnání dlaždice zazněl odkudsi tak hrozný a strašlivý výkřik, že jsem neměl daleko k infarktu. Plný bolesti, strachu, zloby a já nevím čeho ještě.
Utíkám zpět ke dveřím. Pryč, pryč, rychle pryč! Neohlížím se k šibenici. Bojím se toho, co bych tam mohl vidět. Doslova prolétnu vraty a s rámusem je za sebou zabouchnu. Vězeňská chodba teď přes všechnu svou pochmurnost, ztělesňuje úlevu. Kam se mám teď vydat? Počkám aspoň než se přestanu klepat. Mám hrozný strach. Co to jen vykřiklo? Nebo kdo to vykřikl? Zabil jsem snad pohybem té dlaždice někoho? Mary…do čeho jsi mě to poslala?
Nevím které dveře zkusit, tak namátkou projdu jedněmi hned za kontrolním stanovištěm. Vedou do úzké chodbičky, zatáčející kamsi za roh. Tam končí před čtyřmi maličkými celami. Není v nich nic. Pouze špinavý záchod. Žádná postel, stůl, okno…jen holá zem. Cosi mi napovídá, že to bude samotka. Strašné. Tady nemohl dlouho nikdo zůstat příčetný. Není tu ani světlo. Potmě zavřený, bez pojmu o čase…Sem asi dávali hodně problematické vězně. Já bych se tu zbláznil za pár dní.
Jdu zpátky z tohoto depresivního místa. Nacházím se už na konci chodby. Otevřu poslední dveře a stojím v prostoru, kde vězni mohli mluvit se svými návštěvami. Původně to bylo přepažené dřevem a nerozbitným sklem, s umístěnými sluchátky. Ale asi někoho návštěva velmi naštvala a přepážku důkladně rozmlátil. Bez překážek tak projdu na druhou stranu a vyjdu do další veliké chodby.
Ta je asi vstupní. Nachází se na ní místy nějaké nástěnky a hlavně tu visí cedule s nápisem Východ. Pomalu kráčím chodbou k východu a nezapomínám na opatrnost. Svítí tu světlo a není tu tolik špíny a plísně jako v ostatních částech. Konečně! Stojím před východem… Mačkám kliku, dveře se pohnou.. a zároveň do něčeho narazí. Zkouším to znovu a znovu, ale marně. Budou zazděné… Já se odsud nedostanu!
Zoufale si kleknu na zem. Už si vážně nevím rady! Kde se nachází Eddie? Musel taky někudy přijít a nejspíš jinudy než já. Třeba zná cestu ven…Ale kde ho tu teď mám sakra hledat?
Stoupnu si a zklamaně odcházím od dveří. Nalevo se pyšní nápis: Kancelář ředitele. Možná tam bude něco užitečného… Vejdu do tmavé kanceláře, bohatě zařízené. Ano, je vskutku vidět, že tu sídlil šéf. Cosi se na zemi zavrtí a s mlaskáním se zvedá. Leknu se a uskočím.
Uslintaná a uplivaná příšera se potácí jako opilá. Reaguji rychle a roztřesenýma rukama zvednu brokovnici a pálím. Jednou, dvakrát, potřetí… Konečně padá mrtvá a její hnusná krev pocákala celou kancelář. Dobiji zbraň a přeskakuji mrtvolu. Napůl čekám, že se mi zahryzne do nohy. Na stole leží noviny. Zvědavě je zvednu a čtu:
Jezero Toluca, předmět hlavního zájmu turistů ve městě. Toto milované a nádherné jezero, má také svou odvrácenou stránku. Může to na první pohled vypadat jako běžná duchařská historka, ale v tomto případě je legenda pravdivá. V mlhavém listopadovém dni roku 1918, se lodi Malá baronka, naplněné turisty, nepodařilo doplout do přístavu. Tehdejší novinový článek říká, že se z neznámých důvodů potopila. Navzdory usilovnému policejnímu vyšetřování, nebyla dodnes nalezena jediná část lodi, ani jedno ze čtrnácti těl obětí. V roce 1939, se přihodila ještě podivnější událost…
Tady to končí, chybí dost listů. Na posledním útržku ještě přečtu: Mnoho mrtvých těl odpočívá na dně tohoto jezera. Jejich kostlivé ruce se napínají k lodím, které nad nimi plují. Možná se snaží dosáhnout na své kamarády.
Přebíhá mi z toho skutečný mráz po zádech. Idylické vzpomínky na jezero blednou. A já si říkal, jak krásné tohle místo je…Já a Mary…
S nepříjemnými pocity opustím kancelář a na chodbě pokračuji dál. Schodiště, vede nahoru. Původně vést mělo. Teď je rozbité a nikam bych se po něm nedostal. Spíše by mě to zasypalo. U jeho úpatí je otevřený rezatý poklop. Pod ním je další schodiště, menší a uzoučké. Vede to do sklepa? Nechce se mi tam, ale kam jinam se vydat? Východ tu je zazděný. Byl bych raději kdyby schody vedly vzhůru z podzemí, ale bohužel…
Schodiště končí nehorázně špinavými a zašlými dveřmi. Původně měli petlici se zámkem, ale tu někdo urazil. Cosi tu páchne. Otevřu je a málem omdlím. Tak hnusný puch hniloby a rozkladu jsem dosud necítil. To je něco tak strašného, že mám co dělat abych se nepozvracel. Stojím totiž v márnici a mrtvá těla v různých stupních rozkladu, leží všude okolo. I pece jsou jich plné. Přímo přede mnou je vozík a na něm leží přikryté tělo. Jen ohnilé nohy ční ven.
,,Co to? Zdálo se mi to, nebo se to slabě pohnulo?“ špitnu.
Nebudu to zjišťovat, rychle pryč. Přeběhnu ohavnou prostoru k druhému konci a dveřmi se vyřítím ven. Je mi jedno co tam číhá. Radši deset Pyramiďáků než to, co leží v márnici. Pořádně to mnou otřáslo. Na tohle od malička mám komplex. A toto je vážně síla!
Až teď se rozhlížím. Moc tu toho není, jen veliký výtah. Nekrytý, takový, jaké jsou v dolech. Možná pojede nahoru… Vstoupím do něj, ale není tu žádný ovládací panel. A když pohlédnu nad sebe, žádnou šachtu nevidím. Výš to nejede…
Výtah sebou cukne a s rachotem sjíždí dolů. Nestačím vyskočit. Celé zařízení se třese a s rámusem starého motoru jede níž a níž. Je to snad nějaký důl? Kde to proboha končí?
Výtah jede už snad celou věčnost a stále nejsem dole. Nemíjíme žádná patra, nic. Jen kamenitá stěna. Když už myslím, že projedeme zeměkouli skrz, výtah narazí na zem a s boucháním zastaví. Konečná. Vystoupím z výtahu a v matné tmě, narušené svitem mé baterky, málem narazím do zachovalých dřevěných dveří. Vypadají čistě, jako pokojové. Jediná možná cesta dál. Bez vrznutí je potichu otevřu. Za nimi další úzká chodba, ale je tu něco zvláštního. Žádná kamenitá, oprýskaná nebo plesnivá zeď, to vůbec ne. Stojím na parketách, stěny vymalované světle červenou barvou a až na občasný cákanec zaschlé krve, by to tu vypadalo celkem přívětivě. Je mi jasné, že toto není už součást věznice, musím být několik desítek metrů pod zemí. Nelámu si hlavu s tím, kde se to tu vzalo, kým a proč to bylo postaveno, pokud to vůbec někdo stavěl. Spíše to vzniklo jako další záhada v tomhle ďáblem prokletém městě.
Dojdu na konec chodby, která zatáčí za roh a nestačím se divit. Ústí do ní další a pak ještě dvě. Do toho se křižují s dalšími třemi. Sakra to je bludiště… Kam co vede? Jak se tu mám vyznat?
Rozhodnu se zachovat pravidlo pravé ruky a doufám že tato rovnice funguje i v tomto labyrintu. Zahnu do chodby napravo a skoro zakopnu o mrtvolu nějakého monstra. S tímhle jsem se zatím nesetkal. Humanoid, bez očí, úst, holá nažloutlá kůže… Nebudu to zkoumat blíž. Ale kdopak si tu asi vyřizoval účty? Zase to ticho. Z labyrintu mám vážně rozporuplné pocity. Má vůbec konec?
Všimnu si žebříku, na konci jedné krátké chody, která ústí do té mé. Žebřík vede dolů. Jak jinak, poslední dobou velice populární směr! Slezu po něm a ocitám se v jakési chodbě s drátěnou podlahou. Vede do kruhu, okolo místnosti, do které ústí dvoje dveře. Poskakuji sem tam jako zběsilý. To proto, že na spodní straně drátěné podlahy lezou po něčem co by se dalo nazvat rukama, asi čtyři monstra a chapadly se mě snaží chytit. Zapadnu do dveří.
Prostor za nimi se podobá peklu. Krev, na zemi i stěnách, visící železné konstrukce s mrtvými těly, stoly s krvavými nástroji, podobnými chirurgickým. A o zeď opřený obrovitý nůž. Dobře ho znám a vím, komu patří. Jeho majitele jsem už párkrát potkal. Jen ho zkusím uzvednout, kdepak. Nemohl bych ho nést. Příšerně těžký! Měl bych rychle vypadnout, dřív než se obyvatel dílny vrátí.
Prokličkuji mezi monstry k žebříku a hbitě šplhám nahoru. Zajímalo by mě, jak Pyramiďák s tím nožem leze nahoru. Nemám chuť se s ním setkat v labyrintu. Při úprku bych zaběhl do nějaké slepé uličky a konec…
Zachovávajíc pravidlo pravé ruky, po mnoha zatáčkách dojdu k dalšímu žebříku, rovněž vede dolů. Na zem to jsou tak tři metry. Vypadá to tu jako důl, kamenité stěny a hlavně zatopená podlaha. Voda mi sahá přesně nad kotníky. Mám plné boty hnusné, studené vody. S čvachtáním se vydám vpřed a dumám, jaké překvapení tu na mě asi čeká. Po mnoha zatáčkách se zastavím. Mám před sebou dvě cesty. Jedna pokračuje rovně, druhá nalevo, končící žebříkem. Zkusím tu nalevo.
.jpg)
Vyšplhám po žebříku a vylezu v jiné kamenité chodbě. Vede kamsi dolů. Na jejím konci cosi svítí. Vejdu do veliké místnosti, rozdělené mříží. Na druhé straně je postel, židle a na židli sedí…
To není možné, musím mít halucinace! To už je fakt šílené! Vždyť je to Maria! Nemá známky zranění, ničeho. Usmívá se na mně. Jakoby se nic nestalo.
,,Mario! Co…co tu děláš? Ty žiješ? Tys to zranění přežila??“ přiběhnu k mříži.
,,Ale Jamesi, o čem to mluvíš?“ ptá se a dál se mile uculuje.
,,V nemocnici, v té dlouhé chodbě u výtahu! To monstrum tě probodlo! Všude byla krev…“
Maria se zatváří udiveně: ,,Jaké chodbě? Co bych dělala v nemocnici? Nevím o tom, že by mi něco probodlo. Nepleteš si mně s někým?“
Jsem totálně zmaten. ,,Ty si to vážně nepamatuješ? Jsi…jsi vůbec Maria?“
Vstane a znovu se usměje. Skrz mříž mě pohladí po tváři. ,,Jestli chceš, tak jsem.“
Už toho mám dost: ,,Tak kdo sakra jsi? Můžeš mi dát jasnou odpověď?!“
Maria se zatváří vážně a uraženě. ,,Nejsem tvá Mary. Ani duch nebo přízrak. Jsem Maria.“
Musím se chytit mříží, abych neupadl. Vůbec nic nechápu. Byla její smrt v nemocnici jen nějaká vize? Ale ta krev na mých rukávech je její. Vůbec ničemu nerozumím.
,,Jamesi, tady za tou mříží je zamčený východ. Nemohu za tebou.“
,,Vydrž, přijdu pro tebe. Snad se někudy dostanu na druhou stranu. S těmito mřížemi asi nic neudělám.“
Maria se smutně usměje: ,,Ale pospěš si. Mám strach.“
,,Hned tam budu,“ slibuji. Snad ten slib i splním.
Utíkám zpátky do chodby a k žebříku. Nahoře vběhnu do druhé chodby a řítím se jak splašený. Zatáčí za roh. A v té rychlosti se téměř zastavím o někoho, po kom vážně netoužím. Pyramiďák! Vždycky se umí objevit v tu nejblbější chvíli!
Reaguji rychle, jde o čas. Než stačí pozvednout svůj bodák, vypálím dvakrát z brokovnice.
,,Jedeš, parchante!“
Pořádně to s ním cukne. Sice z něj vycákne krev, ale to je vše. Nevydá jediný zvuk a více nekrvácí. Mám tak dvě vteřiny než se vzpamatuje. Oběhnu ho a chodbou se ženu dál. Monstrum se žene za mnou. Slyším cákání od jeho mohutných bot. Snad pod tou vodou není nějaká díra nebo něco. Vymknutý kotník by teď znamenal můj konec.
Vůbec se mi nelíbí jeho přítomnost takhle blízko od Marie… Musím sebou hodit! Peláším dál a začínám být unaven. Přeci jen, bylo toho na mě moc, od příjezdu do města. Mám hlad, žízeň, kondice špatná…
Konec. Chodba slepě končí u žebříku. Brokovnici si vezmu do bolavé ruky a druhou se chytnu příčlí. Takto rychle jsem nikdy po žebříku nevylezl. Nacházím se opět na parketové podlaze, mezi světle červenými zdmi a před pokojovými dveřmi. Je mi fuk, co se nachází za nimi!
Proběhnu a zabouchnu za sebou. Leze ten neřád po žebříku? Není slyšet nic. Možná to vzdal, ale možná taky ne. Nebudu ztrácet čas, rychle pryč a pro Marii!
Cesta přede mnou je poseta rozházenými novinami. Zvědavě zvednu jednu roztrhanou stránku. Stojí na ní: Tělo muže, později identifikovaného jako Thomas Orosco Lumberjack, ve věku 39 let, bylo nalezeno uprostřed jeho pokoje, ležíc tváří nahoru. Pravděpodobnou příčinou smrti, byla četná bodná zranění na krku a levé straně trupu, zanechaná zbraní s ostrou čepelí. Odhadovaná doba smrti, nastala někdy mezi 23.00 a 0.30. Podle známek zápasu v místnosti a absence vražedné zbraně, usuzuje policie na zabití a otevřela vyšetřování vraždy. Nadto, vzhledem ke skutečnosti, že peněžní hotovost v pokoji zůstala nedotčena a Thomas Orosco byl znám jako alkoholik a násilník, očekává policie že motivem nebyla loupež, ale zločin z vášně.
Zpoza dveří, kousek přede mnou, zazní výkřik: ,,Ne tati, prosím ne!“
.jpg)
.jpg)
Rozrazím dveře s napřaženou zbraní. Nestačím se divit. V místnosti, jejíž zdi pokrývají věci připomínající hýbající se buchary, uhýbá vyděšená Angela před něčím, co vypadá jako člověk zkřížený se stolem. Exotické monstrum. Jako kdyby si někdo lehl na stůl a vrostl do něj.
Původ té věci je vedlejší. Horší je, že po čtyřech utíká k Angele. Běžím k tomu a vystřelím. S obludou to ani nehne. Sice odvrátí pozornost od Angely, ale skočí po mně. Porazí na zem a zalehne. Příšerně páchne. Navíc obscénní pohyby té věci ze mě vysávají sílu. Jako kdyby ze mě unikal život. Musím to zničit dřív než mě vysaje životní sílu úplně…
Monstrum má velkou hmotnost. Zbraň mi leží mimo dosah. Trubku jsem zapomněl už ani nevím kde. Nemůžu se dostat ven.