Vlastní Tvorba Povídky: Nesplněný Slib -
autor: Aldaris
4. strana
 |
Nesplněný Slib
4.strana
Dveře jsou asi z oceli, s malým proskleným okénkem. Projdu jimi na chodbu. Nacházím se zřejmě zase ve třetím patře. Jakési šramocení mě donutí, pohlédnout na pravý konec chodby. Malá pádící postavička s dlouhým blonďatým culíkem, mě nenechá na pochybách. Laura!
Běžím za ní. Dovede mě do většího pokoje se třemi postelemi. Laura sedí na jedné z nich a drží plyšového medvídka. Nevypadá vůbec znepokojeně. Jako by spíš byla na výletě a ne ve městě duchů. Rozpustile se na mě usměje.
,,Lauro! Všude jsme tě hledali! Proč jsi utíkala?“ ptám se jí.
,,Jak znáš moje jméno?“ tváří se udiveně.
,,Eddie mi ho řekl.“
Zaškaredí se: ,,Ten velkej tlustej práskač!“
Zajímá mě hlavně ještě jedna věc: ,,Jak víš o Mary?“
Laura pokrčí rameny. To mě začíná štvát.
,,Proč mi to prostě neřekneš?“
,,Budeš na mě křičet, když to neřeknu?“ ptá se.
Vzdychnu. S dětmi je to někdy těžké. ,,Ne, nebudu.“
Laura pokračuje: ,,Seznámily jsme se loni v nemocnici…“
Co?! ,,Jsi lhářka!“ rozkřiknu se. ,,Loni byla Mary v pořádku!“
,,Slíbil jsi že nebudeš křičet!“ mračí se Laura.
,,Promiň… Neměl jsem to dělat. Můžeme si o tom promluvit potom. Tohle není místo pro malé dítě, divím se že nemáš žádné zranění. Je tu hromada podivných věcí.“
,,Měla bych?“ diví se.
Vezmu ji za ruku a vyjdeme z pokoje. Na chodbě Laura vykřikne: ,,Počkej ještě něco. Ještě něco důležitého!“
Nemám náladu na její úlety. Zabolí mě, když zacloumá mou pohmožděnou rukou. ,,Počká to až vyjdeme ven.“
,Ne, je to vážně moc důležité!“
Obrátím oči v sloup: ,,Dobře, o co jde?“
,,O ten dopis od Mary!“
Zastavím se a vyvaleně na ni hledím. ,,Dopis?“
,,Ano, ale zapomněla jsem ho tam! Musíme pro něj!“
,,A kam?“
,,Je v tom pokoji na konci chodby! Musíme tam!“
Otočíme se tedy a spěcháme k němu. Dveře otevřeny dokořán, uvnitř se nic nepohne. Svítím baterkou do všech koutů, ale žádný dopis nevidím.
,,Leží tamhle, na tom stolku v koutě!“ ukazuje Laura prstem. Pustím ji a jdu ke stolu. Pak se za mnou dveře zabouchnou. Ihned se obrátím a lomcuji s nimi. Ta malá potvora je zvenčí nějak zamkla!
,,Co to děláš Lauro?!“ křičím.
,,Ha ha! Naletěl jsi!“ zlomyslně se směje.
,,Otevři dveře Lauro!“
,,Měla bych? Jsem přece lhář! Chceš otevřít? Jaké je magické slovo?“ křičí.
,,Neštvi mě, Lauro!“
Laura reaguje: ,,Myslím, že ti neotevřu! Nechám tě tu!“
Jakési šramocení nade mnou mě přinutí, abych vzhlédl. A to co vidím na stropě, se mi vůbec nelíbí. Cosi se tam hýbe, jakési železné konstrukce s chvějící se hmotou, připomínající člověka.
,,Lauro otevři! Teď už bez legrace!“ a nervózně vzhlížím nad sebe. ,,Malej spratku, pusť mě ven!“
,,Spratku?! Trhni si ty prdidržko!“
,,Lauro! Lauro! Slyšíš?“
Jenže už neodpoví. Nejspíš utekla. Mezitím se tři orezlé konstrukce s příšerami začnou pohybovat po stropě a jezdit sem tam. Příšery z nich nemohou ven, ale na mě dosáhnou. Bytosti samotné vypadají velice odpudivě. Nahnilá zahnědlá kůže, puch a chrochtání. Svými končetinami na mě dosáhnou. Kopání, mlácení, škrcení. Takový je jejich způsob boje. Nevím kudy kam, ať se pohnu kamkoli, vždy se ocitnu v dosahu jiného monstra. A dveře otevřít nejdou. Laura je nějak zablokovala z druhé strany, možná je tam nějaká petlice, nebo něco podobného. Zatracený spratek, věděla že jsou tu ty příšery? Zavřela mě sem, aby mě dostaly? Mine mě další úder hnusné nohy. Máchnu po ní trubkou. S mlasknutím se odrazí zpět. Shora se ozve zakňučení.
,,Ale, ono nás to bolí?!“ zavrčím rozzuřeně a mlátím kolem sebe hlava nehlava. Uskakuji, popobíhám, uhýbám a mlátím obouruč trubkou na všechny strany. Bez ohledu na otravnou bolest zraněné ruky. Vybral jsem si jednu z oblud a mlátím jen do ní. Snad je zlikviduji postupně. Začínám být unavený. Také pár ran už mě zasáhlo. Stačí chvilka nepozornosti a utlučou mě. Další rozmach, zásah a příšera znehybní i s konstrukcí. Je to mrtvé!
Zbývají dvě. Pokračuji ve stejné strategii a zpřerážím nohy druhé obludě. Ta kvílí bolestí. Po minutě zemře. Ještě jedna… Dosáhl jsem prahu svých sil…
Nezbývá nic jiného než bojovat. Znaveně se oháním trubkou po obludě. Kdo z koho. Dělám vše proto, aby zemřela první. Ještě jedna rána… Konečně! Má dost!
Ale já taky. Unaveně se hroutím na zem. Všechno se se mnou točí. Upadám do bezvědomí… Oči se mi zavírají…
Jedu. Ležím na zádech, zřejmě na nějakém lehátku. Kamsi mě někdo veze. Kolečka slabě skřípají. Kde to jsem? Všechno je jako ve snu… Strop nade mnou je krvavý… Místy obložen rezavým pletivem. A také povědomý hlas. Bolestivě stále opakuje: ,,Jamesi… Jamesi… Jamesi…“
Otevírám oči a trhnu sebou. Kde to jsem? Namáhavě se posadím. Trubku stále svírám v ruce. Už se nenacházím v onom pokoji s monstry. Ležím na něčem, co připomíná trávník. Jenže… Ze všech stran jen zeď. A nade mnou strop. Za kusem drátěného plotu spatřím dvoukřídlé dveře. Zdálo se mi to, nebo nezdálo? Skutečně mě někam odvezli? Určitě, jinak bych nebyl zde. A kdo to byl?
Sám si neodpovím, musím napřed pryč. Za Marií. A za tou prokletou Laurou! Přejdu ke dveřím a ve zdi spatřím obrovský větrák. Vypnutý. K čemu to asi je? Ty dveře, snad vedou pryč. V ruce pevně svírám trubku a otevřu. S úlevou zjišťuji, že se stále vyskytuji v nemocnici. Jenže… Buďto se jedná o jinou část, nebo prošla podivnou proměnou. Stěny jsou špinavější, zelenější, plesnivější a místy krvavější. A není tu suchý a zatuchlý vzduch jako předtím. Chladný, asi takový, jaký bývá ve sklepech. Místy na některé ze zdí visí bílá plachta. I na dveřích. Kde teď mám hledat Marii? Nemám ponětí kde jsem. Zkusím objevit dveře na schodiště, nebo výtah. S trubkou připravenou k úderu, vyrážím chodbou vpřed. Očekávám výskyt nějaké obludné zdravotní sestry, ale prozatím se nic neděje. Pouze tma a paprsek světla z mé baterky. Všimnu si, že už nesvítí tak jasně… Jestli nepotkám šťastnou náhodu jenž mi pošle baterii, za chvíli budu v temnotě. Po levé straně se ze tmy vynoří dveře výtahu. Jenže se neprojeví sebemenší reakce na mé zuřivé mačkání tlačítka. Přitom si všimnu podivné malby, asi tři metry od výtahu. Malba zobrazuje ženu s přívětivým úsměvem, jak komusi žehná. Vyzařuje z toho dobrý pocit i smutek zároveň. Kde se to tu vzalo? Kdo to namaloval?
Pokračuji chodbou dál. Asi po minutě konečně dojdu ke dveřím vedoucím z lůžkového oddělení. Vyjdu ven a kus přede mnou se nachází vstup na schodiště. Konečně! Už abych byl pryč! Teď nemocnice budí ještě horší pocity než předtím.
Schodiště je stejně zašlé jako vše ostatní. Musím dávat pozor, schody dost kloužou, nerad bych se skutálel kdoví kam. Pokrývá je slizká plíseň. Na ceduli na zdi stojí, že se nacházím v prvním patře. Dobře, rychle do třetího. Tam je Maria! Tedy, měla by být…
Nedbám na opatrnost, doslova vlétnu do třetího patra a ženu se k lůžkovému. Když vbíhám do chodby, téměř skončím v náručí jedné extrémně znetvořené sestry. Ta ihned pozvedne berli.
Taktak uhnu a ránu jí oplácím. Při pohybu hnusně mlaská a klepe se jako rosol. Pobíhám okolo ní a uštědřuji ránu za ránou. Pak mě napadne něco lepšího. Trubka má špičatý konec… Plnou silou ji vrazím do těla nestvůry. Nešlo to snadno. Monstrum se začne zběsile cukat, přičemž mi trubku vytrhne z rukou a kácí se na zem. Tam, přípomínající jednohubku, znehybní. Vydechnu a snažím se trubku vytáhnout z mrtvoly. Musím se o ni zapřít nohou, jde to špatně a kvůli mé bolavé ruce, nemám takovou sílu. S hnusným zamlasknutím vyjede ven a já málem sednu na zadek. Pak se přestanu o mrtvolu starat a jdu k Mariinu pokoji. Třikrát zaklepu na dveře.
,,Mario, to jsem já. James. Našel jsem Lauru, ale zas mi utekla. Jsi v pořádku?“
Nic. Odpoví mi ticho a dveře se neotevírají. To se mi přestává líbit. Snad se jí nic nestalo… Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Maria nikde. Postel je prázdná. Na stolku leží krabička od pilulek, které si Maria předtím brala. Už vím proč je mi ten lék povědomý! Ty samé prášky brala Mary. Je Maria také nemocná? To snad ne…
Žádný vzkaz. Kam jen mohla jít? Proč neposlechla? Kde ji mám hledat? Nenávidím tuto nemocnici, že já blbec jsem sem vůbec lezl! Nejradši bych si nakopal. Na popud neznámé a záhadné blondýny, udělám takovou kravinu. Kdyby blbost nadnášela…
Vrátím se na chodbu a dumám co dál. Jakým směrem se vydat? Je v tomto patře, nebo někde jinde? Či se pokusila z nemocnice odejít? Napřed prohledám pokoje zde. Možná je v některém schovaná.
Prohlídka skončí rychle. Ani jeden z nich nejde otevřít. Lomcuji dveřmi jak jen mohu a nic. Naštěstí se ani nesetkám s žádnou příšerou. Nejsem zrovna ve stavu k postoupení dalšího boje. A to už ani vůbec nepomyslím na Pyramiďáka… Ten se tu také někde motá. Snad nenarazil na Marii nebo Lauru…
Co naplat… Možná bude dole u hlavního vchodu. Nebo se navzájem hledáme. Rychle se přesouvám ke schodišti a snažím se ignorovat bouchání z klimatizace. Napůl čekám, že se z ní vyřítí další nová hrůza.
Když se ocitnu na schodech, zaujmou mě kroky zdola. Že by Maria? Běžím po slizkých schodech dolů, stále níž. Jde to až ze suterénu. Měl bych zvolnit, co když to není Maria? Může se tam motat Pyramiďák!
Doběhnu do suterénu, ale nikdo tu není. Odkud tedy zněly ty kroky? Nachází se tu ještě dvoje dveře a výtah. Výtah bych slyšel, ale vždyť stejnak nefunguje. Zbývají ty dveře. Kliky zaprášené, špinavé. S odporem se jedné dotknu a vstoupím dovnitř.
Místnost plná všelijakého haraburdí. Košťata, smetáky, kbelíky, mopy, nářadí, rozbité židle a další nepořádek. Je tu zatuchlý vzduch, velmi dlouho tu asi nikdo nebyl. Na protější stěně je zažloutlý papír s nějakým textem. Jdu blíž a posvítím na něj baterkou. Stojí tam:
Ona je anděl nikdo neví že jen já ji můžu vidět Paní Dveří oni nemohou projít po jejím mostě z vláken padají dolů pod tíhou svých zločinů jako odporné nafouklé mrtvoly je ona požírá hřích stejně jako hřích hříšníka ona mě zachraňuje ona je anděl
Tak co tohle znamená, opravdu netuším. To musel psát nějaký šílenec. Jaký anděl, jaká Paní Dveří? Zřejmě tu někomu tak trochu hráblo… CVAK!
S trhnutím se otočím. Cvakla klika a se zavrzáním se otevřely dveře. A v nich stojí… Mary! Vypadá hrozně vyděšeně, řasenku má rozmazanou od slz a rychle dýchá. Zabouchne a jde rychle ke mně.
,,Mary!“ vykřiknu. Ale ne…počkat, v té tmě jsem to špatně rozeznal. Je to Maria. Ale ta podoba je opravdu veliká.
,,Myslel jsem že je to Mary, promiň. Přesto tě rád vidím!“ snažím se ji uklidnit. Vzápětí mi dojde, že jsem to asi neřekl nejlépe.
Maria se plačtivým hlasem rozkřikne:,,Přesto?! Jenom ,přesto´? Málem mě tam zabili! Nikdy jsem se víc nebála! Kde jsi tak dlouho byl? Proč ses aspoň párkrát nepřišel na mně podívat, jak jsem na tom? Jediné co tě zajímá, je jen tvá mrtvá žena! Hledáš někoho, o kom víš že dávno zemřel! A živí tě nezajímají!“
Nemám jí na to co říci. Říká pravdu. Ale já nemohl přijít, hledal jsem Lauru a pak ta příhoda s Pyramiďákem a obludami na stropě… Nemá smysl jí to teďka vysvětlovat. Nevzala by to. Je příliš vyděšená.
Mé mlčení ji zřejmě rozladí ještě víc. Pokračuje: ,,Chováš se sobecky! Já bez tebe nepřežiju, Laura taky ne! Mohlo by ti na mně aspoň trochu záležet?!“
,,Mario, já teď nevím co říci. Máš pravdu, omlouvám se. Jsem rád že se ti nic nestalo,“ snažím se ji uklidnit.
Zdá se že ji hysterie opouští. Vezmu ji za ruku a zamířím k východu. ,,Pojď, vypadneme odsud. Lauru jsem našel, ale zas mi utekla a mě zamkla v pokoji.“
,,Potvora malá…Vypadá to, že se o sebe umí postarat lépe než my,“ podotkne Maria.
Vyjdeme z místnosti a to co uvidím venku, mě opravdu zarazí. Výtah! Svítí tlačítko, vypadá to že je v provozu. Zkusím jej přivolat. Po pár vteřinách sjede dolů a výtah se otevře. Uvnitř plně osvícen. Vlezeme dovnitř a mačkám přízemí. Zarachotí, cukne a jede s námi nahoru.
Výtah se zastaví a otevře. Ocitáme se v chodbě, kterou jsem přišel. Hned vedle dveří s tou podivnou malbou, znázorňující žehnající ženu. Maria si ji zvědavě prohlíží. Pak ukáže na jednu žehnající ruku.
,,Podívej, je to plastické,“ řekne a vzápětí ucukne. Ona ruka se ohne dolů, cosi cvakne a malba neslyšně zajede do zdi. Na jejím místě se zjeví otvor, tak veliký, aby jím prošel člověk. A v tu chvíli mi něco dojde. Na tom textu ve sklepě se psalo o jakési Paní Dveří, že kdosi nemůže projít a tak podobně. Samozřejmě, jedná se o tajný vchod. A řeči o odpuštění, vzhledem k tomu, že je to spíš psychiatrická léčebna, než normální nemocnice, možná se jedná o tajnou cestu ven. Pro vězněného blázna to může znamenat odpuštění…
,,Jamesi, opravdu tam chceš jít?“ ptá se Maria. Není tím zrovna nadšená. Nedivím se jí. Možná bychom to neměli pokoušet…
,,Máš pravdu, raději odejdeme hlavním vchodem.“
Přesuneme se k východu z lůžkového, ale ouha! Východ by tu měl být. Ale dveře zmizely! Zkrátka jen holá zeď… To není možné, vždyť jsem tudy před chvilkou šel, ke schodišti. A dveře náhle nejsou? Maria jen s otevřenou pusou kroutí hlavou.
,,No, sjedeme zpět výtahem a po schodech se dostaneme do přízemí,“ snažím se uklidnit. Tady se snad mění časoprostor.
Nelíbí se mi ten klid, nevyskytuje se tu žádné monstrum. Nechybí mi, to opravdu ne. Ale po tak velikém výskytu najednou prázdno…
A další nepříjemné překvapení. Tlačítko na výtahu nesvítí, dveře nejdou otevřít a ať mačkám jak chci, výtah se nesepne. Cosi nás vlákalo do pasti. Kudy ven? Kudy?!
Ne, nesmím panikařit! Maria se třesoucím hlasem ptá: ,,My tu zemřeme…?“
,,To ani náhodou. Zbývá jediná možnost!“ ukážu bradou k otevřenému tajnému vchodu. Do té tmy se ani jednomu nechce, ale vážně není na výběr. Máme strach, že to také nikam nepovede, ale ani jeden z nás to neřekne nahlas.
Baterkou posvítím do tmy. Dolů vede schodiště, jak moc hluboko nevím. Pomalu sestupuji, Maria opatrně za mnou. Po chvilce schody končí u dveří. Nejsou nijak označeny. Ani se nezdají poškozené. Váhavě otevřu. Za nimi ústí dlouhá tmavá chodba, která po chvilce zatáčí doprava. Cítím tu nepříjemný pocit a děs. Už abychom byli venku!
A pak se ozvou těžké kroky. Vzápětí mě chytne Maria za paži: ,,Jamesi!“
Ohlédnu se a vidím svou noční můru. Pyramiďák! Stojí přímo za námi! Pár metrů! Kde tu sakra číhal?! A tentokrát nemá obrovský těžký nůž, který by ho brzdil. Svírá cosi jako dlouhé kopí, železnou tyč s obrovským bodákem. Vykročí k nám.
,,Rychle utíkej!“ křiknu na Marii. Rozběhneme se vpřed. Chodba je strašně úzká, nemůžeme utíkat vedle sebe. Marii se strašně špatně běží kvůli vysokým podpatkům. Napůl ji za sebou táhnu, kdybych ji nedržel, několikrát už by upadla.
A pak se rozběhne Pyramiďák. Vůbec není neohrabaný. Drží kopí v obou rukách a žene se za námi. Kéž bych tak měl náboje… Dohání nás! Kde ta pitomá chodba končí… Kde je cesta ven?!
,,Mario, rychle!“ křičím. Vím že chudinka rychleji nemůže! A zběsilý dusot za námi se neustále přibližuje. Ach Bože, ať to není slepé!
Za dalším rohem je světlo. Chodba končí u výtahu, jehož dveře jsou otevřené a vnitřek osvěcuje chodbu. Hurá! Ale ouha, dveře se zavírají! To ne!
,,Ať se ty dveře nezavřou!“ řvu. Nic naplat, asi to nestihneme. A nebo přece…? Dobíhám k nim, když jsou zpola zavřené. Bokem se cpu dovnitř a snažím se za sebou vtáhnout Marii. Rukama i nohama se snažím dveře zadržet, ale nejde to. A Pyramiďák už přibíhá.
,,Jamesi, ne!!!“ křičí zoufale Maria.
,,Ty zkurvenino, nezavírej se!“ zápasím s dveřmi. Marii držím za ruce, ale mezera je čím dál menší. Ani ne půl metru… Pyramiďák se zastavuje a stojí za Marií. Pomalu zvedá kopí…
,,Jamesi, pomoz mi!“ křičí Maria když se ohlédne.
,,Nech ji být, ty hajzle!“ řvu na něho. ,,Pojď si to vyřídit se mnou! O mě ti přece jde!“
Vůbec ho nezajímá, co křičím. Dál pomalu pozvedá bodák a prudce jím bodne kupředu…
Maria strašlivě vykřikne. Zkrvavený hrot jí vyjede z hrudi a pocáká mě krví. Maria bolestivě zasténá a se strašlivou bolestí, smutkem a zoufalstvím v očích, opětuje můj pohled. Její ruce v mých, ochabují. Výtah se nemilosrdně dovírá a musím dívku pustit. Pomalu se sesune k zemi. Oči už má skelné…
Zoufale se hroutím na zem, s hlavou v dlaních. Výtah zarachotí, škubne a jede vzhůru. Vůbec mě nezajímá, kam mě veze. Maria je mrtvá, nedokázal jsem ji zachránit. Věřila mi, do poslední chvilky… a já… nemohl udělat nic pro její záchranu. Zase zemřel někdo blízký, mě před očima a zase jsem jen bezmocně přihlížel… Ubohé děvče! Až toho zasrance zas potkám… Ale ne, mohu si hrát na Ramba jak chci, ale na tuto zrůdu nemám. Ne s ocelovou trubkou.
Výtah skončí svou cestu a dveře se otevřou. Chybí tu ovládací panel. Takže ani nemohu sjet dolů, vzít Mariino tělo a někam odnést… A asi by to ani nešlo. Ten sráč tam určitě ještě je. Chudinka ani nebude nikde pochovaná…
Poznávám přízemí nemocnice, nedaleko výtahu se nachází recepce. Nevzpomínám si, že by tu předtím byl výtah… S hrozným smutkem a slzami v očích vyjdu ven a zamířím k východu. Musím už ven z téhle odporné nemocnice! Nic dobrého mě tu nepotkalo!
U okénka recepce si všimnu jakýchsi předmětů. Velikého klíče a kusu papíru. Zvědavě si je prohlížím. Ten klíč, zdá se že je snad z bronzu, nebo čeho. Těžký, masivní. A na papíru se kostrbatým písmem píše:
Nebo jsi možná hlupák. Pravda obvykle lidi zradí. Část té propasti je v muzeu. Klíč od muzea je tento. Věnoval mi jej můj pacient. Blízkost klíče mně zneklidňuje. Nehledal jsem pravdu, já jsem hledal klid. Taky jsem viděl tu ,,věc“. Prchal jsem, ale muzeum bylo stejně uzavřeno. Nikdo se nesmí odvážit přiblížit se k tomu místu. Jestli si stále ještě nepřeješ přestat, Jamesi, modlím se k Pánu, aby měl slitování nad tvou věčnou duši.
Jamesi?! Myslí tím snad mně? Kdo to psal? A kdy to sem dal? Pohlédnu na klíč. Muzeum… Propast… Něco se tu odkrývá. Možná odpovědi na mé otázky. A nebo je tam nějak záhadně vězněna Mary… To město je šílené, kdoví co provedlo s ní…
Muzeum je malý kousek za městem, na břehu jezera Toluca. Hned vedle půjčovny lodí. Odsud to může být zhruba dva kilometry.
Snad tam najdu pravdu. Ať má Mariina smrt alespoň nějaký smysl. Vyjdu ven hlavním vchodem a nadechnu se čerstvého vzduchu. Setmělo se, už je noc. Se smutnými myšlenkami na Marii, opouštím Brookhaven´s Hospital.
Venku se setmělo. Tma tmoucí. Sice zmizela mlha, ale tma je taková, že stejnak nic nevidím. Asi vyrazím k tomu muzeu. Žádný konkrétní cíl nemám. A možná najdu pravdu.
Rozsvítím baterku a snažím se posvítit na cestu. I tak špatně vidím, jako by snad ta tma světlo pohlcovala. A kdesi v dáli opět to skřípění… Kdopak je asi původcem těchto zvuků? Myslím že velice dobře vím, o koho se jedná.
,,Jestli tu zas narazím na toho kreténa, tak se může těšit,“ zasyčím nenávistně. ,,Já ti tu tvou hranatou palici upravím, hajzle.“
Ano, vrátím mu to za Marii i s úroky. A za Mary. A za sebe. A za celé tohle pitomé město. Paráda, s těmito myšlenkami mě opouští strach. Střídá ho čistý vztek a nenávist k tomu všemu. Ale otázkou zůstává, jak veliká bude ta odvaha, až se s Pyramiďákem zase setkám…
Jdu kolem Heaven´s Night. Sotva pohlédnu na neonový nápis, bodne mě u srdce. Chudinka Maria…a já neschopný trouba. Kdybych ji strčil do toho výtahu první, mohla žít. Třeba bych se s Pyramiďákem vítězně utkal. A třeba taky ne… Určitě bych ale měl větší šanci než ta nešťastná dívka.
Míjím bowling a ani nemám zájem zjišťovat, jestli se tam ještě nachází Eddie. Moc platný by mi nebyl. Spíš překážel. Mrtvý klid, ani žádné monstrum… Že by místní atrakce šly spát?
Po Nathan Avenue opouštím centrum a mířím k muzeu. Jdu prostředkem silnice. Nezapomínám na opatrnost. Kdoví co se tu může ukázat… I když mě tu už nejspíš nic nepřekvapí. Připadá mi, že jsou moje kroky slyšet na míle daleko. Přemýšlím co mě ještě všechno čeká, než nějak opustím tohle město. I s Mary. Pokud tu vůbec někde je. Vše se tak kompletně zamotalo…
Nenažraný a lehkomyslný Eddie, dosti nervově zhroucená Angela, rozpustilá zlobivá Laura a velmi tajemná Maria. Musí to mít nějakou spojitost, souvisí to i se mnou…jenže jak? Kde má být pravda? Asi kdesi v tom muzeu, jak naznačoval pisatel vzkazu s klíčem. Očividně se toho místa velice bál, nehledal pravdu ale klid. Já chci objevit pravdu. Čert ví, co mě tam čeká.
Otupěle koukám na billboardy lemující místy okraj silnice. Reklamy na Heaven´s Night, Peteho bowling, benzínovou a plynovou pumpu, motel, Lakeside Amusement Park…
Až dorazím k muzeu. Poměrně malá přízemní stavba, na muzeum se mi zdá dost malá. Asi tam toho příliš mnoho nebude. Nedaleko muzea se nachází jezerní přístav a půjčovna lodí. V této mlze plout přes jezero, by byl opravdu odvážný čin. Nejspíš by člověk plul kolem dokola. Kdesi v prostředku jezera se nachází malý ostrov. Nikdy jsem na něm nebyl. A v tuto chvíli po něm ani moc netoužím.
Zasunu veliký klíč do zaprášeného zámku a napůl očekávám, že nebude pasovat. Chyba. Pasuje dobře a zámek se jakoby ochotně a lehce odemkne. Panty zavržou a paprsek světla naruší temnotu uvnitř. Ve vzduchu se vznáší zrnka prachu, jenž ve velmi husté vrstvě pokrývá vše okolo. Zde velice dlouho nikdo nebyl. Vedle dveří se nachází pult s pokladnou a uprostřed malé místnosti podlouhlá vitrína s exponáty. Nejedná se o nějaké extra zázraky. Jsou v ní různé minerály, úlomky kostí a další běžné archeologické nálezy.
V druhé místnosti je sklo vitríny rozbité a exponáty si zřejmě někdo přivlastnil. Zajímalo by mě, komu se asi hodily.
Na zdech také visí různé obrazy. Jeden představuje hranatou mohutnou stavbu se strážními věžemi. Silent Hillská věznice pro těžké případy. Postavena za války Severu s Jihem jako zajatecký tábor. Poté předělána na vězení.