Vlastní Tvorba Povídky: Nesplněný Slib -
autor: Aldaris
3. strana
 |
Nesplněný Slib
3.strana
Rozrazím dveře a objevím se u bowlingových drah. A hele! Tamhle sedí Eddie! Ale s kým to mluvil? Vypadá spokojeně. Přijde mi, že až neopatrně. Bezstarostně sedí u stolu a láduje pizzu do svého obézního břicha.
,,Eddie! Kde ses tu vzal? Měl jsi počkat v apartmánu!“
Eddie polkne a usměje se: ,,Ahoj Jamesi. Bál jsem se tam, tak jsem radši zmizel.“
Nechápu ho. ,,Ty ses bál a teď v klídku sedíš tady a pojídáš pizzu? Kde jsi ji vzal?“
,,Přinesl jsem si ji, byla v apartmánu a nezkažená. Vypadá čerstvě,“ ukousne obrovské sousto.
Přestanu to řešit. Je to jeho věc. Jen mě zajímá ještě něco: ,,S kým jsi tu mluvil?“
,,S Laurou.“
,,Kdo je Laura?“
S plnou pusou zahuhlá: ,,Laura je…“
Přeruší nás bouchnutí z druhé strany. Spatřím tam malou dívku, se kterou jsem se už dvakrát setkal. Zamává nám a křikne: ,,Papa!“ S tím vyběhne ven a zabouchne za sebou.
Nechám Eddieho Eddiem a rozběhnu se za ní. Vylétnu bočním východem ven, ale nikde ji nevidím. Ztratila se v mlze. Ani Maria se nenachází poblíž. Kam mohla jít?
Z přemýšlení mě vytrhnou kroky. Obrátím se a vidím přicházející zadýchanou Marii. Ulevilo se mi když vidím, že žije.
,,Běžela jsi za tou malou holkou?“ ptám se hned.
,,Ano, ale byla na mě moc rychlá,“ zadýchaně vyráží Maria. To dítě má očividně velmi rychlé nohy.
Maria se ptá: ,,Budeme ji sledovat?“
Souhlasím. Pak na nás z mlhy zavolá Laura: ,,Nechytíte, nechytíte!“
Rozběhneme se po směru toho hlasu. Dovede nás k zadní části bowlingu a tam zahlédnu malou postavičku, kterak vklouzne skrz plot do uzounké uličky. Řítíme se za ní, ta ulička je opravdu šíleně úzká, nemůžeme jít vedle sebe. A navíc je slepá, jen na jejím konci vidím malou skulinku, kterou se dospělý člověk opravdu neprotáhne. A za ní se nám jen pošklebuje Laura.
,,Ksakru, když se vrátíme, tak nám zmizí úplně!“ běsním.
,,Počkej,“ ozve se Maria a zamíří k malým dveřím ve zdi uličky, kterých bych si ani nevšiml. Zřejmě budou zamčené a to na několik zámků, protože dívka začne vytahovat z různých částí oděvu malé klíčky. Ten poslední vytasí z výstřihu, přičemž se s laškovným úsměvem ke mě otočí zády. Pak dveře bez problémů otevře. Netrpělivě vstoupím dovnitř a pochybuji o tom, že to bude rychlejší než dům jednoduše oběhnout.
Vstupujeme zadním vchodem do suterénu jakéhosi baru, válí se tu prázdné i plné lahve od různých nápojů, kartonové krabice a podobně. Tázavě se podívám na Marii. Ta jen pokrčí rameny. Neláká mě do nějaké pasti?
Neztrácíme čas a pospíšíme ke vstupu do samotného baru. Už to mám, kde jsme! Tohle je Heaven´s Night! Místní striptýzový bar! Vůbec se nezměnil. Ani to tu není nijak moc zašlé, na rozdíl od zbytku města. Ba naopak. Panuje tu zvláštní atmosféra, uklidňující. A hraje velmi příjemná klidná hudba, ta utěšuje snad nejvíce.
Malé podium s tyčemi, stoly se židlemi, bar se spoustou nápojů a měkké barevné osvětlení. Nad dveřmi neonový nápis Heaven´s Night. Ano, balzám na nervy…
,,Jamesi, musíme za Laurou!“ šťouchne do mě Maria. Jasně, má pravdu. Zasnil jsem se a úplně zapomněl na náš hon. Teď už je to jedno, stejnak ji nenajdeme. S povzdechem tedy zamířím k východu a když otevřu a uvidím tu hnusnou mlhu, znovu mě to vrátí do reality. Reality plné nejasností, děsu, marných nadějí, záhad a nebezpečí. Sejdeme po vysokém schodišti na chodník, ale Laura nikde.
,,Teď už ji nenajdeme,“ vzdychnu.
,,Pomalí, pomalí!“ uslyším dětský hlas. Zpoza rohu vykukuje Lauřina světlovlasá hlava a škodolibě se culí. Pak se obrátí a upaluje zase ulicí dál. Už mě nebaví hrát si na honěnou s dítětem, ve městě plném příšer. Chudák Maria kluše za mnou, nestačí mi. Navíc se v jejích vysokých kozačkách špatně běží.
Už Lauru skoro máme, když náhle zatočí a vyběhne po schodech k velkým dveřím jakéhosi domu. Otevře je a škvírkou vklouzne dovnitř. Musím zastavit. Přidržuji se kolen a funím jak lokomotiva. Maria hned vedle mě.
.jpg)
.jpg)
Vzhlédnu a prohlížím budovu. Velký kříž nad dveřmi s nápisem ,,Brookhaven´s Hospital“, hovoří za vše. Nemocnice. Moc se mi tam nechce. Tázavě pohlédnu na Marii. Nechci být sobec, ale mám tu vlastní cíle, než je honění se za zlobivou malou holkou.
Maria se zatváří prosebně: ,,Musíme ji najít a zachránit. Nevím proč, ale něco mě k tomu nutí.“
Kdo by dokázal odolat jejímu prosebnému pohledu? Asi nikdo. Povzdechnu, připravím pistoli a sáhnu na kliku vchodu. Jedno křídlo se se zavrzáním otevře a já s nechutí zjišťuji, že uvnitř panuje tmavé šero. Je špatně vidět. Jak v téhle budově sakra najdeme malou holku? Může se schovat kamkoli, můžeme se minout… Proč nás za sebou lákala?
Za zaprášeným recepčním okénkem pochopitelně nikdo není, okolo nás špína, prach, pavučiny. Lehátka na kolečkách zašlá, orezlá… Jako by se to tu nepoužívalo snad padesát let. Zdi okolo lemují řady dveří, vůbec nevím kde začít. Tázavě mrknu na Marii. Ta ukáže na lékařský pokoj za recepcí. No budiž… Možná se něco dozvíme.
Uvnitř je rovněž tma, ale já zkusím nahmatat vypínač. Co kdyby… Modlím se abych nesáhl na něco hnusného. Ha, tady! Stisknu jej a nestačím se divit. Zářivka na stropě se rozsvítí a zalije místnost jasným světlem.
Moc tu toho není. Knihovna s odbornými svazky, psací stůl, židle, komoda, věšák… Na stole leží cosi jako lékařské zprávy. Maria jednu zvedne, opráší a čte: ,, Potenciál pro tuto chorobu je skryt v každém člověku a za příhodných podmínek mohou být, každý muž i žena, vtaženi na "druhou stranu".
"Druhá strana" možná nemusí být ten správný způsob, jak "to" pojmenovat. Konec konců, není žádná bariéra mezi "tady" a "tam". Balancuje to na hranici, kde se protíná realita s fikcí. Je to místo zároveň blízké i vzdálené. Někteří říkají, že to ani není nemoc. S tím nemohu souhlasit. Jsem doktor, ne filozof, či dokonce psychiatr. Ale musím si položit otázku.
Je pravda, že pro nás jsou jeho představy jen výplodem horlivé mysli. Ale pro něj tady jednoduše není žádná jiná realita. Kromě toho, on je "tady" nešťastný. Tak proč, ptám se sám sebe, proč ho musíme, ve jménu jeho uzdravení, bolestně léky vracet do světa naší reality?“
Chybí podpis. Na dalších spisech stojí: ,, Jack Davis
V minulosti se třikrát, z neznámých důvodů, pokusil o sebevraždu. Ačkoli je normálním typem pacienta, který plní pokyny lékařů a sester, musí být pod přímým dozorem. Důvodem jsou minulé sklony k náhlým a divokým pokusům o sebevraždu.
Joseph Barkin
Jeho nemoc zřejmě vychází z víry ve skutečnost, že zapříčinil smrt vlastní dcery.
Jeho příznaky nasvědčují mentálnímu rozpadu osobnosti a paranoidním sebeklamům.
Normálně bývá klidný, ale má sklony k násilí, když je rozčilen.
Joshua Lewis
Historií jeho hospitalizace jsou početná napadení, ublížení na těle a další násilné přestupky. Má stále pocit, že je pronásledován a snahu řešit problémy hrubou silou. Nutná nejvyšší opatrnost.
Nacházíme se v nemocnici pro psychicky narušené osoby. Super. Ještě tak potkat nějakého šílence s pěnou u úst, jak se na nás žene s kusem nábytku v ruce. Pár informací které nám asi nepomohou, tak opustíme lékařský pokoj a uvažuji kam dál.
,,Kam teď?“ ptám se Marie. ,,Ty ji chceš najít, tak veď.“
Maria pokrčí rameny: ,,Zkusíme lůžkové. Spíše bude tam, třeba tam přespává.“
,,Nedovedu si představit že bych měl spát na takovém místě…“ otřesu se. ,,Jak to dělá, že tu dokáže přežít?“
,,Děti jsou schopné, myslí jinak než my. To co my někdy zbytečně moc řešíme, ony zkrátka vypustí. Je malá a rychlá a nebojí se. To jí zřejmě stačí.“
,,Tak to se asi nesešla s Pyramiďákem. To by se začala bát,“ zamumlám si pod vousy.
,,Co povídáš?“ táže se dívka.
Mávnu rukou. ,,Nic, jen že máš pravdu.“
Mineme dveře od schodiště a přistupujeme ke vchodu na lůžkové. Není zamčeno. S hrozným skřípotem se nám otevře cesta do zatuchlé chodby, lemované dveřmi pokojů. Hledání je jednoduché. Všude leží vrstva prachu. Kdyby do nějakého pokoje Laura vešla, poznali bychom to snadno. Na klice a jejím okolí, by nebyl prach…
,,Tady je to hnusné…“ zašeptá Maria. Odpovím jen tichým kývnutím. Oba se těšíme, až odsud zmizíme.
Jakési klepání z konce chodby. Napadá mě, že je to Laura a zase nás nějak provokuje. Posvítím tam baterkou. Není to Laura. Na první pohled zdravotní sestra. Ale jen na první, zběžný a v téměř absolutní tmě.
Jedná se o odpornou kreaturu zdravotní sestry. Nemá žádný obličej, pokožku nezdravě šedivou, místy snad trochu nahnilou. Potácí se jako opilá, opírá o berlu a postupuje k nám. Maria při tom pohledu vykřikne strachem a hrůzou a schová se za mně. Já, jako rytíř, ji musím ochránit! Několikrát vystřelím, s výrazem Arnolda Schwarzeneggera a z toho se dvakrát netrefím. Sakra, neměl bych takto machrovat, jde tu o dva životy! Síla projektilů obludou sice smýkne, ale nijak nezbrzdí. Ba naopak, zrychlí a klátí se k nám. Maria zpanikaří a běží k východu z oddělení, já couvám za ní a střílím. Padne celý zásobník, než ten hnus padne na zem a zemře.
.jpg)
.jpg)
,,Je to zdechlé,“ hrdinně zavolám na Marii. Tvářím se suverénně a nad věcí, ve skutečnosti ale mám vše strachy stažené. Proč má člověk tendenci před ženami machrovat?
Maria mě vystrašeně obejme. To se mi líbí. Je na mě zcela závislá.
,,No tak,“ konejším ji. ,,Tohle nebylo tak hrozné. Potkal jsem už horší.“ Vzpomenu si na Pyramiďáka. O něm jí pochopitelně neřeknu. Už tak je toho moc…
Stojíme před pokojem, který nemá tak zaprášené dveře. Ptám se Marie jestli to zkusíme. Kýve na souhlas. Beru tedy opatrně za kliku a snažím se ovládnout nervozitu. Z každého koutu tady dýchá strach, nebezpečí, neznámo a beznaděj. Také se nemohu zbavit podivného pocitu z Marie. Něco s ní není v pořádku. Jako by byla někým nastrčená…
Ocitneme se v dvoulůžkovém pokoji, osvětleném dvěma zamřížovanými okny. Skla špinavá a za nimi přelévající se mlha. Ale vidíme tu dobře. Na postelích jsou plesnivé matrace, na stolkách rozházené různé haraburdí a na zdi veliký cákanec krve. Nevypadá moc staře…
Vedou od něho šlápoty. Krvavé stopy končící u dveří. V té tmě na chodbě jsem si jich nevšiml. Krom toho v pokoji není nic, co by nasvědčovalo o přítomnosti Laury. Představa, že nás čeká průzkum všech místností v nemocnici, mě děsí. Můžeme se s ní minout a hledat donekonečna. A to nemluvím o monstrech. Zásobníky nejsou bezedné. A kdyby se tu kdesi potuloval Pyramiďák, byla by brynda hotova.
,,Co se tu stalo?“ zašeptá Maria.
,,Něco strašného…ty stopy. Budeme je sledovat.“
,,Proč, Jamesi? Nevíme na koho můžeme narazit,“ rozechvělým hlasem se ptá Maria. Uvědomuji si to. Ale co dělat jiného?
,,Chceš snad aby ten neznámý zabiják ublížil Lauře?“
,,To ne… Máš pravdu,“ souhlasí nakonec Maria.
Vrátíme se tedy do tmavé chodby a já baterkou posvítím na podlahu. Šlápoty vedou až ke vstupu na schodiště. Když za námi opět uslyším ono klapání jako předtím. Blíží se další kreatura zdravotní sestry. Vypadá ještě hůř než ta předchozí. Tělo má pokryté hnusnými vředy, je nahnilá a strašně páchne. Navíc vydává podivné zvuky, jako by se pokoušela mluvit. Nevím jak to dělá, žádná ústa nevidím. Ale na tom nesejde.
Okamžitě střílím a snažím se mířit na hlavu té obludy. Pak si v poslední chvíli všimnu, že zvedá pravou ruku. Cosi v ní drží…PRÁSK! Míří více než mizerně, kulka mě hodně mine, ale těsně proletí okolo Marie. Ta příšera má střelnou zbraň! S tím jsem se tu ještě nesetkal.
Vystřelím ještě jednou, dřív než to stačí ona. Zřejmě zasáhnu mozek, padne na zem a ani se nepohne. Zvědavě se plížím k ní, abych zjistil, co má za zbraň. Jenže pistole zmizela. V sevřené ruce nedrží nic… To se mi to zdálo, či co?
,,Že držela pistoli?“ ptám se Marie.
,,Ano, málem mě trefila,“ odpoví udiveně.
,,Ale kde je teď?“ ptám se.
Marii se třese hlas. ,,Je to víc než podivné. My tu zemřeme…“
Obejmu ji. ,,Neboj, nezemřeme.“ Snažím se uklidnit ji, ale i sebe. ,,Vypadneme odsud.“
Vejdeme na úzké, zašlé schodiště. Stopy vedou nahoru. Vyjdeme do prvního patra a snažím se ignorovat zvuky, ozývající se ze sklepa. Chroptění, bublání, šílený smích a nářek. Maria se úplně třese strachy. Já také. Celé to je šílené. Mary, kam mě to vedeš?
Konečně stojíme v prvním patře. Jenže ouvej, stopy vedou do dalšího. Ignorujíc hrozné vytí zatracených duší zdola, doběhneme k druhému patru. A zase vedou nahoru, do třetího. Tady cosi nehraje. Stopy jsou stále jasné, jako v pokoji. Vůbec se z bot dotyčného krev nesetřela. Mám podezření, že nás to vede do pasti. Pomyslím na Pyramiďáka, ale na něho ty stopy nemají dostatečnou velikost. A na Lauru zase moc veliké. Kdo to jen může být?
Dojdeme tedy až do třetího patra, tam stopy vedou. Zkusím vzít za kliku a napůl čekám, že kdosi na druhé straně dveře prudce otevře sám. Nějaký šílený psychopat, či jakési supermonstrum, podobné Pyramiďákovi.
Zvláštní, ihned za dveřmi stopy končí. Zkrátka jako by se ztratily ve dveřích. Klika potichu cvakne a špehýrkou nakouknu do chodby. Světlo z mé baterky vykresluje na stěnách neklidné stíny. Zvláštní, některé mi připomínají obrys ženské postavy v šatech…
Slyším zvuk, jako kdyby kdosi táhl lavičku s železnýma nohama po místních špinavých dlaždičkách. Hnusné skřípání. A když to ustane, prostor naplní známé ťapání. Jenže z obou stran. Poplašeně se rozhlížím. Jedna znetvořená krasavice zprava, druhá zleva. Maria vykřikne strachy.
,,Schovej se, uteč do toho pokoje!“ křičím na dívku. Doufám, že pokoj nemá žádného obludného obyvatele. Maria poslechne a běží k pokoji. Snažím se obludy zaměstnat, aby děvče mělo čas na ústup. Zamířím na tu co se blíží zprava, od dveří do sprch. Je ohavná. Lezou po ní červi a cosi brebentí. Zní to jako by sípala: Jamesi… To se mi jen zdá. Přesto mě to znervózňuje.
Párkrát vypálím na ten odporný obličej a monstrum se skácí. Mezitím mě druhá kreatura praští berlí přes hlavu. Zatmí se mi před očima a zapotácím se. Padám k zemi. Tvrdě se zřítím na levou ruku a možná ta prudká bolest mě oživí k vědomí. Vzápětí obdržím další ránu do zad, až mi vyrazí dech. Ta mrcha mi snad zlomí páteř. Než neohrabaně zvedne berli k dalšímu úderu, ztěžka se přetočím na levý bok a snažím se ignorovat bolest pohmožděné ruky. Nahmatám pistoli kterou jsem upustil a pozvednu ji proti obludě. Ta mi mezitím vrazí berli do boku. Další bolest. Zběsile mačkám spoušť. Tři rány a zbraň cvaká naprázdno. Šly z bezprostřední blízkosti a naštěstí stačily. Hlava monstra připomíná rozkopaný meloun. Leží na zádech a šíří se od ní kaluž krve.
Já prudce oddychuji a snažím se nezvracet. Musím mít otřes mozku. Hlava mi asi exploduje, ruka nesnesitelně bolí a cítím jak otéká, bok přestává bolet, ale zřejmě se na něm vytváří obrovská modřina…
Asi dvě minuty bez hnutí ležím a snažím se nabrat síly. Ohmatám si hlavu, díky bohu, krev neteče. Doufám, že tu není další příšera. Nemám jediný náboj. To už by byl konec.
Cvaknou dveře a chodbu ozáří světlo. Kalným pohledem vidím ve dveřích pokoje Marii. Vztáhnu k ní ruku.
,,Jamesi,“ vzlykne a utíká ke mně. ,,Jak jsi na tom?“
,,Už mi bylo líp. Ale kromě otřesu mozku to snad nic vážného nebude.“
Pomáhá mi postavit se na nohy, podepře mě a vede do pokoje. Každý krok vyvolává exploze bolesti. Zase zápasím s bezvědomím. Když tam konečně dojdeme, Maria mě položí na jedinou postel která se tu nachází a zavře dveře. Starostlivě na mě hledí. Já jen rychle oddychuji. To je snad můj konec.
Pokojík je malý a úzký. Jedno lůžko, u něj stolek a zamřížované okno propouštějící sem světlo z venku. Ani tu není taková špína. V tom boji jsem ztratil baterku. To je super!
,,Nemáme už náboje,“ namáhavě promluvím. Mariin výraz se nezmění. Je zoufalý. Dochází jí, jak by asi dopadla, kdybych zemřel. Pak z jakési skrýše ve svém oděvu vytáhne balení aspirinu. Podá mi jednu pilulku. Polknu ji nasucho a jsem rád že se mi nevzpříčí v krku. Sedne si ke mně na postel a prohlíží si mou oteklou ruku. Není co říci. Oba mlčíme. Začínají mi těžknout víčka. Nemůžu teď spát! Ale možná to tak bude lepší…
Když se vzbudím, Maria stále sedí u mně, ale tentokrát se lehce usmívá. Je mi mnohem líp. Ruka stále bolí, ale hlava už méně. I mdloby ustaly. Kdežto Maria nevypadá dobře. Je úplně bledá.
,,Jsi v pořádku?“ ptám se.
Unaveně se usměje a řekne: ,,Jsem unavená.“
,,Lehni si,“ vstanu a uvolním jí místo. Bez sebemenšího protestu se natáhne na postel. Pak vyndá jinou krabičku s léky a vezme si hned dvě pilulky. Ten lék je mi povědomý…
Když vidím v jakém je stavu, je jasné, že nemůže dál.
,,Počkej tu, já mezitím najdu Lauru,“ říkám jí. ,,Neotevírej a sama nikam nechoď. Až tu budu, zaťukám třikrát na dveře.“
Slabě se usměje a zavře oči. ,,Musíš ji najít, Jamesi. Sama tu nepřežije.“
,,Spolehni se. Zatím ahoj.“
Ještě jednou pohlédnu starostlivě na dívku, otevřu, nakouknu do chodby a odcházím. U dvou mrtvol kreatur, leží má baterka. Stále svítí. Otázkou zůstává, jak dlouho ještě svítit bude. Baterie není bezedná. Jediná zbraň kterou mám, je trubka. Nemohl jsem ji tam nechat. Maria teď musí být bezbranná. Snad nějakou znetvořenou sestřičku nenapadne prohledávat pokoje…
Zaujme mě stružka zeleného slizu na zemi. Co to je? Sleduji to a zjišťuji, že míří do sprch. Dveře pootevřeny. Trubkou je opatrně rozevřu a vidím sliz na světlých dlaždicích ještě jasněji. Stružka se táhne k odtokovému kanálku. Netuším co to je a ani nechci. Nebudu blíže zkoumat to, co nemusím.
Ksakru, kde mám to dítě hledat? A zničehonic mi začne hučet v hlavě. Slyším slova. Střecha! Střecha! Střecha!
Stále dokola. Šestý smysl, nebo co? Může snad být na střeše? No teoreticky proč ne? Je tam světlo a možná bezpečno, na rozdíl od místních chodeb. Jiné vodítko není, donekonečna se motat v tomto labyrintu… Vrátím se na schodiště a přemístím se o další patro výš. To už je střecha. Schodiště je tentokrát nezvykle tiché. Kdežto hlas v mé hlavě, stále dokola se opakující: Střecha, mě dohání k šílenství. Jestli je zamčeno, budu to muset nějak vyrazit. Není. Dveře se téměř ochotně otevřou. Do očí mě udeří jasné světlo. Po té tmě je to úleva. Zhasnu baterku a vyjdu ven. Rozhlížím se okolo. Nedaleko mě stojí strojovny výtahů. Střecha je dost členitá, jako propasti, se tu nacházejí snížená místa s různými vikýři a podobně. Co mě však zaujme, není půdorys střechy. Nýbrž ležící cár papíru. Vypadá jako stránka. Ostražitě se rozhlédnu a když nic nespatřím, zvednu jej. Stojí na něm psacím písmem napsáno:
9. květen
Déšť. Civím z okna celý den. Je tu klid, není tu co dělat. Pořád bez povolení k vycházce.
10. květen
Stále prší. Krátká rozmluva s doktorem. Byli by mě zachraňovali, kdybych nebyl živitelem rodiny? Já vím, jsem přecitlivělý, slabý. Ne každý může být silný.
11. květen
Zase déšť. Po dnešní péči mediků je mi špatně. Jestliže se cítím lépe jen když jsem na lécích, kdo potom vůbec jsem?
12. květen
Prší jako obvykle. Nechci už způsobit nikomu jakékoli trápení, ale já sám už stejně trápením jsem. Může být opravdu zločin vzdát to, místo abych bojoval? Někteří to mohou tvrdit, ale ti nemusí žít jako já. Může to znít sobecky, ale to je to, co já chci. Je to tak těžké… Je to prostě tak těžké...
13. květen
Venku je jasno. Doktor mi řekl, že jsem propuštěn. Že můžu jít domů. Já…
A konec. Další stránky už nechybí. Záznam končí v půlce stránky… Co to? Skřípění. Ano, skřípění. Přesně to skřípění, kterého jsem se nejvíc bál. Když se se strachem ohlédnu, vidím špičatou rudou masku, svalnaté tělo, a ruce, pravá táhne obrovský nůž, skřípající o zem. Pyramiďák… Jak mě zatraceně našel?
Trubka nestačí, musím pryč! Ten parchant si akorát stoupne ke vstupu na schodiště. Neproběhnu kolem něho, to nemohu stihnout. Jeho přes dva metry vysoká postava se pohybuje ke mně a pozvedá nůž. Obrátím se a utíkám k snížené části střechy, kde vidím otevřený veliký vikýř. Nůž udeří o zem těsně za mnou. Pyramiďák se vydá na cestu. Díky těžké zbrani je pomalý. Bez rozmýšlení do vikýře skočím. Snad nehupsne za mnou… Uvnitř vikýře je starý otlučený žebřík. V poslední chvíli se jej zachytím bolavou rukou. Jinak bych si pravděpodobně při dopadu zlámal nohy, ne-li hůř. Ruka sice protestuje proti takovému zacházení, ale trubku jsem tam nemohl jen tak odhodit. Napůl slezu a napůl seskočím ze žebříku a pak ho hodím na zem. Kdyby se Pyramiďák rozhodl sem hupsnout, nebude mít příliš měkké přistání. Zdá se, že mě nepronásleduje.
Baterka mi z horní kapsy naštěstí nevypadla a v jejím světle i ve slábé záři z vikýře zjišťuji, že stojím v nějaké speciální části nemocnice. A to přesně v celách pro záchvaty pacientů. Dveře cel nejsou zavřeny a uvnitř vidím vypolštářované stěny. Na jedné obrovský krvavý cákanec. Nemám z toho místa dobrý pocit. Nechtěl bych být v něčem takovém zavřený. Hledám východ.