Silent Hill: Shattered Mememories - recenze od: Hesi
 |
Konečně, ano konečně mohu říct, že jsem dohrál Silent Hill: Shattered Memories. Tento pro zatím poslední díl série jsem chtěl hrát a dohrát již mnohem dříve, ale protože se prakticky jednalo o jedinou pro mne zajímavou hru pro Wii, nehodlal jsem do nové konzole investovat, jen kvůli ní. Naštěstí hra vyšla i na PS2 a PSP.
Přesto jsem si k ní našel cestu až nyní, ačkoliv jsme se již oťukávali nějakou tu dobu předem. Vše začalo emulátorem Wii na PC, kdy jsem hru poprvé zkusil. Pocity byly velice smíšené, ale ty negativní jsem přisuzoval především ke špatnému ovládání, nízkému frameratu a nevyužití možností Wii ovladače. O co větší bylo moje rozčarování, když jsem hru vyzkoušel na PS2, kde mě do očí udeřila nic moc grafická stránka hry (samozřejmě hra vypadá na Wii mnohem lépe než na PS2) a zcela primitivní řešení hádanek a věčné používání herního smartphonu jako multifunkčního inventáře bez inventáře.
Na můj osobní mobil chodí denně xy e-mailů, zpráv z messengerů, sms, spousta telefonátů atd. Proč mám být proboha tak nadšený z toho, že mě každý duch bude přes telefon otravovat i ve hře a když se chci podrobně podívat na mapu, tak musím využít místo jednoho tlačítka minimálně dvou a k tomu je ještě několikrát zmačknout. Vzhledem k faktu, že se jedná o hru, kde se celé město mění v led a pronásledují mě monstra, tak bych dokázal zkousnout fakt, že sebou mohu tahat spoustu věcí, mít regulérní inventář a ne multifunkční mobil všehovšudy k ničemu. Navíc mě hra začala neuvěřitelně nudit v úseku, kdy Cybil veze Harryho v policejním autě a já se rozhodl, že si od hry na nějakou dobu odpočinu a až na ni budu mít opět náladu tak jí dokončím. Od té doby uplynuly téměř dva roky, během kterých jsem na hraní moc času neměl.
K poslednímu dílu série jsem se tak vrátil až tento rok, kdy jsem začal více hrát hry na svém mobilu a zjistil, že display o velikosti 4,3 palce je pro většinu her dostačující a třeba SH1 se na mobilu hraje velice dobře. Rozhodl jsem se tedy dohrát SH: SM na konzoli PSP.
Kdybych jen tušil, jak je hra krátká, asi bych jí dohrál již před dvěma lety. Protože pokud s Harrym neprochází hráč každý pixel obrazovky a nevolá na všechna možná telefonní čísla, dokončí hru přibližně za šest hodin, pokud volá na všechna možná čísla, tak přibližně za sedm hodin, protože hra je prostě neuvěřitelně lineární a alespoň ve mně vzbuzovala dojem, že musím být zřejmě naprostým ….. (doplňte si člověka s IQ blížícím se k nule dle vlastního uvážení), protože hra mě vedla za ručičku, i když se to snažila všelijak zamaskovat jedinou možnou chodbou, jedinými dveřmi, čas od času zamčenými, kdy správný klíč se nenacházel nikdy dále než dvě lokace od oněch dveří, k závěru tak rychle, až jsem si myslel, že SH: SM obsahuje pouze tutoriál a závěrečné titulky.
Abyste mne drazí čtenáři nepochopili špatně. SH: SM není nijak špatná hra a například finální rozuzlení příběhu je velice zajímavé a řekl bych, že mnohem pravděpodobnější, než to které známe z prvního dílu, na který navazuje díl třetí.
Hra je však tím pádem vhodná spíše pro hráče, jež se sérií nikdy předtím nesetkali. Na rozdíl od dlouholetých fanoušků, kteří by raději měli brát tento počin jako jakousi zajímavou kuriozitu, než jako cokoliv jiného. Určitě nemohu souhlasit s autory, kteří hru prezentovali jako návrat ke kořenům…
Ono totiž dle mého názoru tím že překopete celý příběh, znemožníte hráčům se bránit před monstry, které ještě ke všemu hroznému zredukujete na jeden jediný a ne moc strašidelně vypadající druh, seberete jim inventář, vynecháte souboje s bossy a tím pádem bossy samotné, téměř veškeré příběhové zvraty odvyprávíte v in-game animacích, zkrátíte hru o dobrou polovinu a ovládání uděláte snesitelné a snad i zajímavé leda pro majitele Wii konzole, tím se opravdu ke kořenům nevrátíte, zato však vytvoříte zcela novou hru, která ve výsledku není zas tak úplně špatná.
Jak tedy hodnotit tento díl Silent Hill série? Nový počátek? Nový žánr psychologické hry? Nový druh survival hororu? Já tuto hru ani trochu objektivně posoudit bohužel nedokáži, na to jsem si první díl série příliš oblíbil. Proto bych alespoň rád vyzdvihnul některé kladné body, kvůli kterým by bylo dobré do hry investovat:
1) rozuzlení příběhu
2) stále dokonalý soundtrack
3) ucházející grafická stránka hry, ale jen na Wii konzoli společně se zábavnějším ovládáním, než na ostatních konzolích
4) psychologické testování vaší osobnosti, jež má vliv na odlišné zpřístupnění lokací ve hře a na samotné zakončení
5) více zakončení a s tím spojená "znovu hratelnost".
Rád bych vyjmenoval více bodů, ale bohužel mě žádné další nenapadají a to si ještě nejsem zcela jist právě s bodem posledním.
Je vám tedy asi jasné, že tento díl série nebude patřit k mým nejoblíbenějším. Po pravdě je pro mě Silent Hill: Shattered Memories tím naprosto nejhorším dílem série a i Silent Hill hry na mobilní telefony mě bavily mnohem více než tento díl. SH: SM pro mne tak neměl naprosto žádný přínos. Z příběhu jsem zjistil, že prakticky celá moje oblíbená herní série neexistuje – ok inovativní, ale že bych kvůli tomu chtěl slavit? K tomu jsem také zjistil, že mojí jedinou obranou před monstry je útěk a čas od času na ně mohu hrdě posvítit světlicí, aby mi dala na chvíli pokoj, protože jsou samozřejmě tak strašně silná, že světla světlice se bojí jak čert kříže, ale světlo pravděpodobně silnější baterky jim nevadí. Pochopil jsem také fakt, že mám zcela funkční mobilní telefon, s kterým mohu fotit (téměř k ničemu), procházet mapu (kromě dvou míst k ničemu, protože lokace jsou dosti lineární), číst sms (jejichž získávání je neuvěřitelně otravné), poslouchat zprávy z hlasové schránky (asi jediná užitečná vlastnost mobilu – pomáhá k řešení většiny "složitějších" hádanek) a také se s ním dovolám snad na všechna čísla ve městě, ale zrovna u toho 911 mám z nějakého důvodu problém se signálem.
Všechny tyto věci bych asi ještě dokázal nějak přejit. Ačkoliv mi především u neexistence soubojů, které jsou nahrazeny nudnými utíkacími pasážemi, hodně skřípou zuby.
Tak potom přejít fakt že se u této hry snad vůbec nelze bát, ba dokonce ani se leknout, protože když kolem vás není tuna ledu, tak prostě víte, že se vám nic nestane, to je prostě fakt, který likviduje smysl survival horor hry a to přehlédnout jednoduše nelze. Stejně tak nelze ignorovat neexistenci inventáře, která tak vytváří hru s logickými úkoly, jimž většinou chybí jakákoliv komplexnost a všechny logické překážky je tak možné vyřešit v té samé místnost, kde na ně narazíte a nemusíte se tak vracet a hledat různé útržky, zápisky, předměty a jejich kombinaci abyste se dostali dál (kromě několika klíčů, jednoho tukana a ovládání videokamery). Hra tak zlikvidovala tři základní pilíře, kvůli kterým mám Silent Hill sérii tak rád. Nevyvolává pocit strachu a nejistoty z neznámého, ani nevyvolává strach o život hlavního hrdiny, protože když zemře, tak se prostě respawne na začátku běhací lokace a hurá dál a nenabízí žádné pořádné komplexní hádanky.
Hodnotit tuto hru je tak velice těžké, pokud se řekne, že to není Silent Hill, tak si díky výše uvedeným bodům zaslouží 70%
Ale protože si hra před slova Shattered Memories přidala Silent Hill hodnotím jí 40%. Tohle totiž není žádný Silent Hill, ale jen podivný paskvil se skvělým soundtrackem a to je tak nějak bohužel všechno.
Hodnocení: 40%