Vlastní Tvorba Povídky: Nesplněný Slib -
autor: Aldaris
7. strana
 |
Nesplněný Slib
7.strana
Střílím jako šílený do obou oblud, až mám zbraň prázdnou. Běžím podél zdi a šátrám po nábojích. Několik mi jich upadne. Monstra se mi snaží zahradit cestu, ale nejsou tak rychlí jako já a kličkuji mezi nimi. V jednu chvíli málem jedna z oblud bodne svého kolegu.
Povede se mi naládovat a střílím znovu. Dalších sedm ran venku. Zbývá už jen pět patron. Dostanu dalších pár škrábanců a těžce dýchám. Za chvilku nebudu tak mrštný a bodák jednoho z nich, mě nabodne jako jednohubku.
Střelím bližšího Pyramiďáka do masky, pak ještě jednou, chystám se k dalšímu výstřelu, když příšery udělají něco naprosto neočekávaného.
Pyramiďáci se otočí, dojdou do středu haly, bodáky udělají do podlahy důlek. Co to je zase za čertovinu? Stoupnou si, tupý konec zbraně zapřou do důlku, hrot namíří na hrdlo a nabodnou se na něj. Oba.
Obezřetně čekám a nepřiblížím se. Je to nějaká past? Zpod masek vytéká krev. Opatrně se k nim přiblížím. Ani se nepohnou. Troufnu si ještě blíž a dokonce do jednoho strčím svou zbraní. Nic. Pyramiďáci jsou doopravdy mrtví. Proč tu sebevraždu spáchali, netuším. Mohli mě přece zabít?! Nechybělo už mnoho…
Nebudu nad tím více dumat, stejně na nic nepřijdu. Radši odsud odejdu. Snad je to konec. Pohlédnu na římsu. Maria tam pořád visí, ale je mrtvá…I kdybych tam nějakým neznámým způsobem vylezl, nemohu pro ni nic udělat.
Vedou odsud dál dvoje vrata. Jedny otevřu a vejdu do další ohořelé hotelové chodby. Vedou do ní i ta druhá vrata…
Přímo naproti vratům, je na zdi v nadživotní velikosti cosi, co vypadá jako obličej v největším utrpení…Vypadá jako Mary…Brrr!
Chodba se různě klikatí, až končí dveřmi. Projdu a stojím v pokoji. Nebo spíše v knihovně. Není tu nic zvláštního, jen na psacím stole u okna je rádio se sluchátky. Cosi mě nutí, abych si je nasadil. Zapnu rádio. Ve sluchátkách se ozve můj hlas: ,,Mary zemře?! To nemyslíte vážně!“
A další hlas odpovídá: ,,Je mi opravdu líto…“
,,Ale vy jste doktor! Léčit lidi je vaše práce!“
,,Prosím uklidněte, se. Udělali jsme maximum. Ale na její onemocnění stále neexistuje účinná léčba.“
,,Kolik jí ještě zbývá času?“
Doktor odpoví: ,,Obávám se, že to nevíme přesně. Maximálně tři roky, minimálně šest měsíců. Přesně určit to nejde…“
A to je vše. Rádio oněmní. Za oknem se vznáší nemocniční postel… Odcházím. Proč to nekončí? Pyramiďáci jsou mrtví, já vím co jsem provedl a byl jsem trestán celou dobu! Lituji toho, tak proč není konec?!
Protějšími dveřmi se dostanu do dlouhé, vlhké a úzké chodby, naplněné slabým mlžným oparem. Jak jdu dál, odněkud mluví hlasy:
,,Co chceš, Jamesi?“
,,Přinesl jsem ti květiny…“
,,Nechci žádné pitomé kytky! Běž pryč!“
,,Mary, co to říkáš?“
,,Koukej, vypadám hrozně! Vypadni odsud! Nech mě na pokoji, stejně budu brzy mrtvá! Možná zítra, možná pozítří! Kdyby mě zabili, bylo by to lepší! Ale asi nemocnici ze mě plyne tučný zisk…proto mě nechávají naživu! Ty jsi ještě tu? Řekla jsem, abys vypadl! Jsi snad hluchý? Zmiz a už se nevracej!“
Maryin hlas se změní v pláč: ,,Jamesi, počkej, nechoď. Zůstaň se mnou! Nenechávej mě samotnou…Já to tak nemyslela! Prosím, řekni že to bude v pořádku…Řekni že neumírám, pomoz mi!“
Hlas ztichne. Já už to nevydržím, zblázním se! Skončí to někdy? Asi se mám zabít, dokud to neudělám, možná se to bude opakovat stále dokola…
Mezitím dorazím na konec chodby. Železné dveře vedou na rezaté požární schodiště, jenž vede pouze nahoru. Prší. V Silent Hillu prší. Ale mlha nezmizela.
Schodiště vede na střechu, spíše to, co z ní zbylo. Jakmile na ni vstoupím, schodiště se zřítí. Není cesty zpět. Po požáru tu toho moc nezbylo, ani jedna zeď. Spíše jen kousky. Z jednoho ohořelého okna hledí ven nějaká žena. Má stejné šaty jako Mary na mé fotce…
Jdu k ní.
,,Mary?“
Otočí se. Ale vůbec se neusmívá. Navlas vypadá jako Mary, i stejný účes a všecko, ale není to ona…cítím to…
,,Už zase?! Zase jsi se spletl?“
,,Mario! Co tu děláš?“
,,Mary je mrtvá, tak co pořád blázníš?! Já jsem tu pro tebe, budu tě milovat a dělat co budeš chtít! Tak proč mě pořád nenávidíš?!“
,,Chci Mary! Jdi pryč! A ty nejsi ani Maria, ta tak zlá nebyla! Jsi nějaký odporný přízrak, další z tohoto odporného místa!“
V tu chvíli začne odhalovat svou pravou podobu. Rysy se mění, tělo deformuje. Vlasy mizí. Nahrazují ji odporné pařáty, démonický obličej, zrůdné tělo a visí v železné konstrukci, v takové, ve které zabíjel oběti Pyramiďák.
,,Zabiju tě Jamesi!“ zakřičí démonickým hlasem a letí ke mně.
Začnu utíkat k protějšímu okraji střechy. Vypálím z brokovnice poslední náboje a pak ji zahodím. Vyndavám pistoli. Od monstra ke mně náhle letí mrak netopýrů, či co to je. Úplně mě obklopí, srazí na zem a kouše, škrábe, tahá za vlasy. Po chvilce zmizí, ale to je obluda u mě. Znetvořenýma nohama visícíma z konstrukce mi sevře hrdlo a začne dusit. Zvednu pistoli a střílím jí do obličeje. Pustí mě a bolestivě zaúpí…Maryiným hlasem…
Zhluboka se nadechuji, ale to už po mně znova sahá. Nemám čas přebít a kvůli jejímu důkladnému kopanci upustím pistoli. Zbývá mi jediná zbraň…
Z opasku vytáhnu nůž od Angely a vrhnu ho po obludě. Nikdy jsem nožem neházel, nešlo mi to. Ale jakoby se sám a ochotně zamířil obludě přímo do srdce. Ta zasípe a s rachocením padne na zem. Hýbe se a neumírá. Ale už mě neohrozí.
,,Jamesi…Jamesi…Jamesi…“ opakuje Maryiným hlasem bolestně stále dokola.
Nabiju pistoli a jednou ranou do hlavy, ji dorazím…
Okolo jezera mířím zpět cestou, kterou jsem přišel. Mlha nezmizela, ale já se cítím mnohem lehčí. Za ruku držím Lauru, která vedle mě rozpustile poskakuje. Asi to pochopila a odpustila mi. Nebo zasáhla vyšší moc. Čekala před hotelem. Po zabití obludy se náhle hotel vrátil do ohořelého stavu, jaký ve skutečnosti je. Mrtví Pyramiďáci zmizeli a tělo Marie také. Zazděné části byly volné a já bez překážek vyšel ven. S Laurou míříme k mému autu.
,,Jé, já na něco zapomněla!“ vykřikne Laura.
,,A na copak? Doufám, že se kvůli tomu nemusíme vracet do Silent Hillu.“
,,Ne to ne. Ten druhý dopis od Mary. Našla jsem ho. Na, přečti si ho.“
Vezmu si jej. Stojí v něm:
V mých neklidných snech vidím to město, Silent Hill.
Slíbil jsi, že mě tam zase vezmeš, ale nikdy jsi to neudělal.
Tak jsem tam teď sama. Na našem oblíbeném místě.
Čekám na tebe...
Čekám na tebe, aby jsi mne navštívil. Ale ty stále nepřicházíš.
A tak dál čekám, uvězněná ve slupce své bolesti a samoty.
Já vím, že jsem ti provedla hroznou věc. Něco, co mi nikdy
neodpustíš. Přála bych si, abych to mohla změnit, ale nejde to.
Je mi do pláče a cítím se tak nepříjemně, čekajíc na tebe.
Každý den civím na praskliny ve stropě a jediné, na co myslím, je,
jak je to všechno nespravedlivé.
Dnes přišel doktor. Řekl mi, že můžu na krátký čas domů...
Není to tím, že bych se cítila lépe. Je to prostě tak, že tohle
může být má poslední šance. Myslím, že víš, co tím chci říct...
I tak jsem šťastná, že budu doma. Strašně se mi po tobě stýskalo.
Ale já mám strach, Jamesi. Bojím se, že ty ve skutečnosti nechceš,
abych se vrátila domů.
Kdykoliv mne přicházíš navštívit, poznávám, jak je to pro tebe
těžké. Nevím, jestli mne nenávidíš, nebo lituješ. Nebo jsem ti
prostě odporná...
Je mi to hrozně líto... Když jsem se poprvé dozvěděla, že zemřu,
odmítala jsem to přijmout. Byla jsem stále tak rozčilená a jedovatá
na všechny ty, které jsem nejvíc milovala.
Zvlášť na tebe, Jamesi.
Proto dokážu pochopit, jestli mne opravdu nenávidíš.
Ale chci, abys věděl tohle, Jamesi. Budu tě vždy milovat.
I když náš společný život musel skončit takhle,
nikdy bych jej nevyměnila za nic na světě.
Prožili jsme spolu několik nádherných let...
No, tento dopis se stává příliš dlouhým a tak už se rozloučím.
Řekla jsem ošetřovatelce, aby ti ho dala, až tady nebudu.
To znamená, že když ho čteš, jsem už mrtvá.
Nemůžu ti přikázat, abys na mne vzpomínal, ale nemohla bych unést,
kdybys na mne zapomenul.
Ty poslední léta, co jsem byla nemocná... Strašně mne mrzí, co jsem
udělala tobě, udělala nám...
Dal jsi mi tak mnoho a já jsem nebyla schopna vrátit ani jediné...
Proto si přeji, abys žil dál pro sebe.
Dělej, co je pro tebe nejlepší, Jamesi.
Jamesi...
Udělal jsi mne šťastnou...
Dojme mě to. Milovala mě víc, než jsem myslel… Snad se v tom Nebi, nebo co po smrti vlastně je, má dobře. Vrátím dopis Lauře.
Dítě se na mě usměje: ,,Už je po všem, viď? Mary je dobře.“
,,Ano, je. Stále nechápu, že se ti nic nestalo. Jak ses bránila těm monstrům?“
,,Jakým monstrům? Neviděla jsem vůbec nic, jen opuštěné město bez lidí…“
Nebudu se více divit. Už to stačilo. Bylo to určeno jen někomu… Laura za nic nemohla, tak město nemělo důvod ji trápit…
Mezitím dojdeme ke schodům na parkoviště. S úlevou shledám, že tam mé auto ještě je. Otevřu a s úsměvem řeknu Lauře: ,,Víš že jsi ještě malá na to, abys seděla vpředu?“
Zaškaredí se: ,,Jen počkej až vyrostu!“
Minutu nato, opouštíme Silent Hill.
Konec
7. strana
<< Zpět