Vlastní Tvorba Povídky: Přízraky dávných dob -
autor: Aldaris
6. strana
 |
Přízraky dávných dob
6.strana
Čas ubíhá a mně se plavba zdá nekonečná. Každou vteřinou očekávám další útok. Loď najednou do něčeho narazí a se mnou to pořádně škubne. Ohlédnu se a vidím, že příď narazila do jiné pramice, uvázané u mola. Že bych už byl na místě? Přirazím k molu a snažím se očima proniknout mlhou. Nic nevidím. Jestli zjistím, že stojím teprve u muzea, tak se vzteknu. Uvážu loď a po schůdkách vylezu na molo. Naštěstí to není muzeum. Nacházím se před Lake View hotelem. Nebo spíše po tom, co z něho zbylo. Pouze veliké spáleniště ukazuje, kde dříve stál. Zachovalo se jen přízemí, zbytky zdí zčernalé, sem tam ční ohořelé trámy, nebo začerněné traverzy. Musel to být pořádný požár! Chytilo to samo, nebo ohni někdo pomohl?
Kráčím po molu a blížím se k hotelu. Musela to být pěkná stavba, než shořela. Škoda jí… Obejdu hotel a odolám nutkání prozkoumávat trosky. Parčík kolem něj je ohněm netknutý, vše úhledné. Ticho, jen slabé křupání mých kroků po pískem sypané cestičce.
Muž měl pravdu. Silnice se nachází asi sto metrů za hotelem. Snažím se zahlédnout lunapark, ale kvůli mlze tam nedohlédnu. Doufám, že stojí alespoň přibližným směrem. Nerad bych se motal okolo celý den. Z toho veslování mě bolí ramena, dal jsem opravdový záběr, abych co nejrychleji opustil tu strašidelnou vodu. To se přidalo k celkové únavě a já sotva stojím. Nejraději bych si lehl a spal…
Zde to neudělám, ani kdybych opravdu nemohl udělat krok. Pochybuji, že by mě něco nechalo bezstarostně spát. Strachy bych stejně neusnul a kdyby ano, byly by jen noční můry. Promnu si unavené oči a spatřím postavu. Jde po silnici, díky keřům mě nevidí. Menší postava, světlé vlasy… to je ona!
Svádím obrovský boj. Nechci zabít nevinné děvče, ale nedá se nic jiného dělat. S hrozným přemáháním pozvedám brokovnici. Prst položím na spoušť. Zašeptám: ,,Osude, odpusť mi.“
A mačkám. Nic. Vztekle natáhnu. Nejde to. Co je s tím kvérem? Zbraň se asi zasekla. Přece tam nevběhnu a neutluču ji?! Znovu natahuji a buším do zbraně se snahou uvolnit zaseklou nábojnici. Dívka mezitím pokračuje v cestě a pomalu mizí v mlze. Chci jít za ní, ale nemůžu se hnout. Dokonce ani zamířit. Cosi neviditelného mi tlačí hlaveň k zemi. Pak se cítím, jako by někdo drtil mé tělo ve svěráku. Přestávám dýchat. Podlamují se mi kolena. Je to konec? V hlavě se vybaví slova mrtvého kněze: ,,Než se Bůh zrodí, nesmí se Svaté Matce nic stát!“
Co to…kde to…? Instinktivně hledám brokovnici. Není v dosahu. S údivem zjišťuji, že ležím v cele. Už zase. Ta samá jako předtím. Posadím se na kavalci a rozhlížím se. Má zbraň tu nikde není. Ani mrtvé ticho. Věznice je plně v provozu. Slyším ostatní vězně. Jak jsem se tu znovu ocitl? Nepodívám se ven malým okénkem. Vím co bych spatřil. Nádvoří a popraviště. Pak si vzpomenu. Alessa, chtěla abych zabil Svatou Matku. Skoro se mi to povedlo. A pak se ocitl nějakým záhadným způsobem tady.
Z přemýšlení mě vyruší kroky. Ohlédnu se k mřížovým dveřím. Stojí tam dva dozorci. Značně nesympatičtí pánové. Jednomu se přes obličej táhne dlouhá jizva, druhý má pásku přes oko. V rukou svírají obušky. Ten s páskou odemkne zámek a se zaskřípáním se dveře otevřou.
,,Tak pojď,“ pokyne mi. Kam mám jít? Propouští mě? Co bude následovat? Nevypadají moc trpělivě, radši si pospíším. Vyjdu ven a dozorce s jizvou mi spoutá ruce za zády. Ten druhý zavře celu a pak mě před sebou vedou dlouhou chodbou. Periferně vidím do dalších cel. Z lidí tam zavřených, jsou jen trosky. Ubohé formy života, které se dávno vzdaly všech nadějí a podvolily svému osudu.
Dojdeme ke konci chodby a dozorce s páskou odemkne dveře. Ocitneme se na hlavní chodbě. Je rozdělena na jednotlivé úseky, uzavřenými mřížovými dveřmi. U každých sedí dozorce. Naproti ve zdi vidím dvoukřídlá vrata. To není hlavní vchod. Muž s jizvou je otevře a mě se naskýtá pohled na široké prostranství obehnané zdí s ostnatým drátem. Dobře to poznávám. Prostředku vévodí šibenice. Místo oprátky tam visí kovová konstrukce. Mockrát jsem viděl, k čemu slouží. Pomalu mi dochází, co mě čeká. Nemohu tomu uvěřit. To nemůže být konec…
Donutí mě vystoupit po schůdkách k šibenici, hlavou dolů přivážou do konstrukce. Během této procedury přichází On. Svalnatá postava s velikou rudou kápí. Otvory pro oči nejsou vidět. V ruce třímá dlouhý bodec. Moment, tady něco nehraje. Měl bych alespoň mít na výběr mezi oběšením a probodnutím. Raději se nechám oběsit… Možnost útěku nepřipadá v úvahu. Nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. Obvykle tu stojí kněz. Ani toho nevidím. Jen já, kat a dva dozorci. Visím hlavou dolů. Vteřiny se mi zdají nekonečné. Už slyším kroky kata, jak vystupuje po schůdkách. Brzy vykoná rozsudek…
Tak tohle je konec. Možná až zemřu, bude mi líp. Jenže jsem selhal… zklamal Alessu a pravděpodobně odsoudil svět k záhubě. Stalo by se to samé, kdybych uspěl? Také bych se ocitl na popravišti?
Kroky utichnou. Když natočím hlavu, periferně vidím, jak kat pozvedá svůj bodák. No a je to tu. Snad to bude rychlé… Aaaaaaaaaa!
Konec
6. strana
<< Zpět