Vlastní Tvorba Povídky: Přízraky dávných dob -
autor: Aldaris
5. strana
 |
Přízraky dávných dob
5.strana
Zavadím o jakýsi malý obrázek a pod ním nahmatám destičku. Doufám, že světlo funguje… Stisknu vypínač a prostor zalije jasné světlo. Hurá, elektřina funguje!
Stojím v úzké předsíni rodinného domu. Napravo stoupá schodiště do patra a vedle něj vede chodba ke dveřím od sklepa a k přízemním pokojům. Prolezu to tu, jestli se nedá najít něco užitečného. Nezkouším se nějak ohlásit, kdyby tu někdo bydlel, už by se přišel podívat.
Do sklepa se mi vůbec nechce, prohledám přízemí. První pokoj do kterého vstupuji, je plně zařízen. Není to tu zašlé tak jako jinde ve městě. Asi to někdo opustil před nedávnem. Copak se s ním stalo… Skončil jako svačinka pro místní obludárium, nebo unikl? Na to odpověď nenajdu.
Shora slyším kroky. V patře někdo chodí. Že by tu nájemník byl? Rozhodnu se to zkusit. Opustím pokoj a zamířím ke schodišti. Cestou dumám, jak se mám tvářit. Nechci dotyčného vyděsit, musí být šílený strachy. Určitě ví co se děje venku a neznámý člověk přímo v jeho domě musí být šok. Nahoře se ale nesvítí… Zřejmě se schovává potmě. Čeká, co jsem zač. Snad nedostanu něčím po hlavě hned, jakmile se objevím ve dveřích. Už budu na vrcholu schodiště a hledím na otevřené dveře jednoho z pokojů. Nic se tam nehýbe. I kroky ztichly.
,,Kdo je tam?“ zeptám se. Nikdo neodpovídá, nevykoukne… ,,Neublížím vám. Prosím ozvěte se.“
Stále nic. Byl to vůbec člověk, kdo tam chodil? Mám pokračovat? Neměl bych raději zmizet? Ale jakmile si vzpomenu na příšery venku, úmysl opustit dům, rychle zmizí. Dost postávání, takhle nezjistím o koho jde. Vyjdu těch několik zbývajících schodů a přicházím ke dveřím pokoje. Jsou otevřené dokořán a světlo ze schodiště a haly osvítí jen malou část. Spíše mě oslňuje. V polotmě rozeznávám obrysy starožitného nábytku. Okno na protější straně pokoje má zavřenou okenici. Už stojím mezi dveřmi a pořád nic nevidím. Vteřiny ubíhají hrozitánsky pomalu, už strkám hlavu do pokoje… co to je?
,,Jauu!“
Zatraceně to je bolest… asi žiju, když to tak bolí. Moje hlava… Zvedá se mi žaludek, ještě jsem poloomráčen. Co se vlastně stalo? Dům…kroky…pokoj…tma… postava… udeřila mě něčím do hlavy a omráčila. Nějakou tyčí, nebo něčím takovým. Snažím se vybavit si onu postavu. Byl to člověk? Neměl jsem čas si ji lépe prohlédnout. Ale něco přeci jen vím. Podobalo se to lidské postavě, jenže na člověka příliš veliké. A hrbaté. Navíc odporně zapáchající. Obličej jsem kvůli tmě nezahlédl. Pročpak mě to nezabilo? Myslí si snad, že je po mně? Téměř není daleko od pravdy. Až teď mi dochází… může být stále tu! Nesmím zpanikařit, neprovádět ani sebemenší pohyb. Jakmile si všimne že žiju, rychle mě dorazí.
Pomalinku otevírám víčka a zjišťuji, že je buďto den, nebo někdo rozsvítil. Z prudkého světla mi zaslzí oči. Ve svém zorném úhlu nikoho nevidím. Necítím nikde sebemenší pohyb, nic nešustne. Risknu to. Převalím se na druhý bok a nestačím se divit. Onen neznámý útočník poblíž není, ale kde to jsem? Tohle není ten pokoj. Snad ani tentýž dům… Ležím na podlaze čtvercové místnosti, osvícené několika žárovkami na stropě. Asi to bývala kancelář, než se ,,změnila“. Vypadá děsivě. Podlahu tvoří zašlé bílé dlaždičky, místy od krve a jakési odporné hmoty. Zdi s omlácenou zplesnivělou omítkou, občas potřísněnou zaschlou krví. Vzduch nepříjemně zatuchlý. Vybavení tvoří kancelářský stůl, rozbitá židle na kolečkách, knihovna a zbytky umyvadla. Bývalo tu i zrcadlo, na jeho místě vidím rozbité střepy a v nich kusy masa s tkání… Fuj! Někomu se asi nelíbil něčí obličej…
Zkouším se alespoň posadit a během tohoto pohybu s úlekem zjistím, že mám spoutané ruce. Opravdu, nezdá se mi to. Nasadili mi želízka. Drží pevně, vůbec nevypadají zašle. Řetízek mezi nimi nepřetrhnu ani náhodou. Co teď? S tím budu vydán na milost a nemilost úplně. Pracně se vyškrábu na nohy a vynasnažím se ignorovat bolest v hlavě. Musím mít lehký otřes mozku. V ústech mám slaně. Zakašlu a zhluboka se nadechnu suchého vzduchu. Hodně dlouho zde nebylo větráno. Přesunu se potácivě k psacímu stolu a prohlédnu si ho. Štítím se ho jen dotknout, tak nehoráznou odpornost vidím poprvé. To ho snad někdo zakrvácel a pozvracel? Hnus! Na relativně čistém místě vedle rozbitého počítače, leží malá ohrádka na dokumenty. V deskách tam kdosi uložil celou složku. Zvědavost mě donutí spoutanýma rukama desky vyjmout, položit na špinavý stůl a otevřít. Nestačím se divit.
Seznam vězňů z 2. podlaží
Jack Immib
Chris Amber
Alan Hammond
Robert Marks
Marks… U toho jména se zastavím. Je mi povědomé. Odkud jej znám? Ignoruji jména dalších trestanců a listuji svazkem až ke složce Roberta Markse. Vypadá to zajímavě:
Jméno: Robert
Příjmení: Marks
Datum narození: 12.8.1860
Druh trestu: Ještě nebyl zcela určen. V úvahu připadá doživotí, či smrt.
Důvod umístění do vazby: Obžalovaný se dne 20.1.1885 dopustil trestného činu vraždy. Svou oběť, jistého kněze Adolphuse Biegra, usmrtil dvaceti bodnými ranami kuchyňským nožem. Motiv není zcela znám, i když obžalovaný tvrdí, že jednal v nutné sebeobraně. U zavražděného Biegra nebyla nalezena žádná zbraň. Marks tedy neměl sebemenší prokazatelný důvod k tomuto hrůznému činu. Závěrečný rozsudek bude vznesen 6.2.1885. Prozatím umístěn v cele 302.
A safra! V mém snu jsem byl uvězněn za vraždu, i když šlo o sebeobranu… Jedná se o mě? Přežil jsem snad vlastní smrt a dožil se dneška? To je nepravděpodobné. Ale na sto procent to celé souvisí se mnou… Či je tohle místo posmrtný život a já za tu vraždu pykám? Patří to do nějaké zvrácené části Pekla? A kde je tedy Lucifer?
Moment! Snad nejsem zase v tom pitomém vězení? Vrátil jsem se opět v čase? Můj mozek už je natolik zmaten, že hrozí zešílením. Fyzikální zákony vůbec neplatí. A mě to celé začíná lézt na nervy! Můj život je plný otazníků! Otazníky, zmatení, záhadné přesunování a obludy…
Ztěžka se postavím na nohy. Silně se zapotácím a málem znovu upadnu. Otřes mozku, chce se mi zvracet. Naštěstí nemám co, tak jen zakašlu.
Co s těmi pouty? Takto sotva otevřu dveře, o nějaké sebeobraně ani nemluvě. Je však hloupost zůstat na místě. Ten kdo mě spoutal, se mnou určitě ještě neskončil. Nebudu čekat až se vrátí a pak dorazí… Přejdu k ohavně špinavým dveřím. Cestou k nim, mé oči zavadí o skříň, s prosklenými dveřmi. Za sklem je ve stojanu pět pumpovacích brokovnic. To by bylo něco! Jenže s těmi pouty se bude špatně střílet…
Skříň není zamčená, tak se zavrzáním otevřu dveře a sundám jednu ze zbraní. Takto ji mohu použít leda jako kyj, do střelecké pozice ji kvůli těm prokletým želízkům nedostanu! Teprve teď mi to dojde. Prohledat zásuvky u stolu… ale můj věznitel nebude tak natvrdlý, aby tam nechal klíček. V mém dosahu. Opřu brokovnici o stůl a tahám za madla zásuvek. Jsou olepená, oslizlá… fuj! Snad tu něco nechytnu. Obsah první zásuvky se mi nezamlouvá, kdysi tu někdo zapomněl svačinu. To co z ní zbylo, vydává tak odporný zápach, že šuplík zase rychle zabouchnu. V druhém jen hromada zažloutlých papírů a třetí prázdný. Příliš jsem si nepomohl.
Vezmu tedy už svou brokovnici a odejdu ke dveřím. Co nejblíže k nim přiložím ucho, ale zase ne zcela. Jejich povrch budí vskutku silný odpor! Ani nedýchám, jak se snažím cokoliv zaslechnout zvenku. Ani hlásku. Už si ani nejsem jistý, zda je to dobré či špatné znamení. Jiná možnost na výběr není, musím ven. Raději budu další chvilku poslouchat… Klid a mír…
Rána! Dveře letí a já s nimi. Než si vůbec stačím uvědomit co se stalo, ležím na zemi, vyražené dveře na mě a zápasím s pádem do bezvědomí. Co se ksakru děje…? Musím se rozhýbat, jinak je po mě. Začnu se vrtět a shodím ze sebe zbytky dveří. Pevně uchopím brokovnici a rozhlédnu. Za tento nečekaný vpád do místnosti může to, co stojí zhruba v polovině kanceláře. Netuším co to je. Třínohá, chvějící se hrouda masa. Žádné ruce ani pařáty nemá, hlava vyrůstá z boku, jenže hnusně zploštělá, třesoucí se, po očích ani památky. Pouze trychtýřovitý výrůstek, zřejmě ústa. Celé to má hnědozelenou barvu, místy parodii šupin a kape z toho sliz.
Pomalu couvám ke dveřím. Nechá mě? Pochybuji… Co když jich venku číhá víc? Brokovnicí to asi neumlátím… Kéž bych tak mohl vystřelit! Příšera stále nic nedělá, jen pomlaskává. A to mě znervózňuje. Zaútočí, nebo ne?
Málem mě trefil šlak. Za hlavou se mi rozezní pekelný rachot a obluda je odmrštěna o dva metry. Žuchne na zem a je trhána smrští olova. Po chvilce rachot střelby ustane. Kdosi mi zachránil život. Obrátím se. Na místě dveří stojí vysoký muž. Na první pohled vypadá sympaticky. Delší světlé vlasy, náznak bradky, příjemný poloúsměv. Z kapsy dlouhého černého kabátu vyndavá plný zásobník a přebíjí svůj samopal Ingram. Během toho se mi pozorně dívá do očí. Zachránil mi život, netváří se nějak zle… ba naopak. Ale je na něm cosi zvláštního. Nevím co.
,,Já…já vám děkuji. Dostalo by mě to,“ kývnu bradou k mrtvému monstru. Muž se podívá na mě, pak na mrtvolu a zase na mě. Libozvučným hlasem řekne: ,,Tenhle není tak nebezpečný. Hranatá hlava je horší.“
Pak se podívá na má pouta. Pokývá hlavou a přejde k psacímu stolu. Sáhne po deskách, vezme kancelářskou sponu ze svazku papírů a rozloží ji. Pak asi po minutě práce s drátkem, cvakne zámek na mých poutech. S úlevou je sundám a rozhýbávám si zápěstí. Otočím se a chci znovu poděkovat… Ale můj zachránce tu už není. Vykouknu ze dveří. Nikde nikdo. Vrátím se pro svou brokovnici a natáhnu. Bohužel, nikde tu nejsou další náboje, tak je alespoň vezmu z ostatních brokovnic. Napěchuji si kapsy.
Když vyjdu z kanceláře, zjistím, že se nacházím na policejní stanici. Sláva, už je den! Nikdy by mě nenapadlo, že rád uvidím mlhu… Snad se nezačne zase smrákat…
Vůbec nikdo. Po záhadném muži ani stopy. Sebemenší známka života… Ale všimnu si podstatné změny. Ohavnosti ze zdí, dveří a podlahy zmizely. Malé špinavé bílé dlaždičky jsou fuč, cákance krve i plíseň. Dokonce i ten hrozný puch.
Nečekám, jdu rychle ke dveřím. Ať už jsem venku! Snad tam ještě nebudou ty hrozné příšery jako v noci, ale jsem ozbrojen. A jak bylo před chvilkou vidět, dají se zabít. Otevřu vchodové dveře a ocitnu se na ulici. Uvítá mě přelévající se neprůhledná mlha, chlad a ticho. Rozhrnu mapu, kterou jsem naštěstí neztratil. A podívejme, hned vedle je kostel. Možná bych tam potkal toho prokletého kněze a vyřídil si s ním účty. Za ten otrávený čaj… Parchant jeden flanďácká…
Zeď policejní stanice rychle skončí a po chvilce nahradí masivní, kamenná. Kostel Svaté Stelly. Typický gotický styl. Sáhnu po veliké klice vrat a otevřu je. Za nimi se nachází rozlehlá kostelní prostora, vyplněná lavicemi, zpovědnicemi, svatými soškami a na konci oltář. Zklamaně vzdechnu. Tady toho magora nenajdu. Je to na první pohled křesťanský kostel. Veliký kříž se sochou Ježíše, andělé… Ale co to? Přeci jen tu nejsem sám. Před oltářem kdosi klečí. Už jsem se s ním setkal. A dokonce dvakrát. Bílé šaty, bledá pokožka, tmavé vlasy, téměř temně modré… Ano, je to ona. Ta záhadná bytost. Chci už znát pravdu.
,,Kdo jsi?“ promluvím s neobvyklou jistotou.
Nevypadá, že by se lekla. Obrátí se a její oči se na mě nepřítomně podívají. Nehnu ani brvou, před tím zeleným pohledem. Nevypadá tak nepřirozeně jako dříve. Spíše více lidsky. Vystrašená dívka… nic víc. Už mě trkla i ta povědomost! Ten obličej jsem přece spatřil na obraze v knězově bytě.
,,Alessa…“
,,Ty mě znáš?“ odpoví poněkud zabarveným hlasem.
,,Velice dobře. To ty stojíš za tímhle vším?“
,,Ne tak docela. Je to vliv místního zla, toho, co mám v sobě.“
Snaží se mě zmást? Začíná mě vše opravdu rozčilovat. ,,Přestaň mluvit v hádankách. Proč já?“
Alessa řekne: ,,Protože víš, jak se cítím já. V minulém životě jsi byl neprávem popraven. To by nebylo nic zvláštního, v oněch dobách to patřilo k jakési módě v těchto místech. A proč jsi teď zde? Protože jsi zabil velekněze Adolphuse Biegra. V té době počestného křesťanského kněze. Na první pohled. Tvářil se jako věrný služebník církve, ale ve skutečnosti patřil k místnímu utajovanému ohavnému kultu. Vyžadoval občasné oběti. A ty jsi měl být jednou z nich. Jenže jsi při obětování vytrhnul obětní nůž a ubodal. Kultisté, mající tu značný vliv, vše nafingovali tak, že jsi vypadal jako brutální vrah.“
Tak takto to bylo… ,,Ale to nevystihuje mou současnou situaci. Co tu dělám teď?“
,,Napřed musím říci něco o sobě. Má matka patřila k těm fanatikům. Když jsem se narodila, zjistili, že mám v sobě zárodek toho prokletého boha. A podle té prokleté legendy, se zrodí takzvaná Svatá Matka, která porodí Boha a umožní mu plnou vládu. Svatá Matka se musí obětovat, aby byla očištěna. To spočívá v upálení. Během toho, se má Bůh zrodit. A tak mě matka zaživa upálila. Jenže se něco pokazilo. Plameny pálily, ale neusmrtily. Z extrémními popáleninami jsem ležela v nemocnici, a nikdo z nevědomých nedokázal pochopit, proč ještě žiji. Bůh se jednoduše nezrodil. A já byla poloviční oběť. Ty jsi unikl obětování, jenže tě už položili na oltář a pokropili ,,svatou vodou“. Obřad díky tvému nečekanému protiútoku nebyl dokončen. Naneštěstí už jsi byl dotčen boží silou a proto souvisíš s tímto místem i boží mocí. Já si tě vybrala. Potřebuji abys mi pomohl.“
To je na mě moc. Nicméně, vysvětluje to mou situaci. ,,A jak ti mám pomoci?“
,,Musíš mě zabít.“
Tak to jsem opravdu nečekal. ,,To není takový problém, ale poněkud se mi to příčí.“
,,Zas tak jednoduché to nebude. Já nejsem hmotná. Musí zemřít…“
,,Zajisté myslíš tu ubohou nevinnou dívku, že?“ ozve se hlas od vchodu. Stojí tam kněz, kterého už znám. Ten, co mě přiotrávil.
,,A podívejme, kdopak to k nám dorazil?!“ ucedím posměšně.
Kněz se ošklivě zazubí. ,,A já zas zjišťuji, že ubožáci vždy končí v kostele. Omlouvám se že ruším vás kacířský hovor. Kde jste to skončili?“
Nebojím se. ,,Skončili jsme u toho, že víme kterak poslat do pekla tebe i tvého boha.“
,,Jistě,znovu se omlouvám za to vyrušení. Obávám se, že je to poněkud nemožné… Řekneš mu to Alesso?“
Alessa upře svůj bezvýrazný pohled na mě.
,,Mohl bych vědět, o čem mluvíte?“ zeptám se.
Alessa na mě pohlédne: ,,Já už vlastně jsem mrtvá. Fyzicky. Ve skutečnosti sdílím duši s jednou dívkou, která v sobě nese ten prokletý zárodek, namísto mě.“ Zamračený pohled upře na kněze. Ten se jen škodolibě culí. Nezdá se být vyveden z míry.
,,Když mě upálili, nemohla jsem zemřít. Pak se něco zlomilo a má duše opustila zničenou tělesnou schránku a vkročila do jiné dívky. A právě ona se stává novou Svatou matkou. Má v sobě Boha a až nadejde čas, zrodí se. Jediným východiskem je její smrt.“
Jen tak dodám: ,,A proč to mám udělat zrovna já? Tohle město se hemží příšerami, jestli nemá celou armádu, nemůže přežít.“
,,Och, začíná to být poměrně zmatené, že?“ šklebí se kněz. Ten dědek mě opravdu začíná lézt na nervy.
,,Neser se do toho uschláku, to není tvá věc!“ křiknu na něj.
Alessa kněze ignoruje. ,,To není obyčejná slabá dívka. Má v sobě mnoho síly a mohu ti říci, že doposud zažila stokrát horší peklo než ty. Střetla se s tolika monstry a přežila… Navíc ji vychoval člověk, který rozbil tento mizerný kult.“
,,Ten už také zaplatil za svůj zločin,“ ozve se kněz. Znechuceně na něj pohlédnu a znovu promluvím k Alesse: ,,A to se nedá vyřešit jinak, než smrtí toho děvčete?“
Alessa posmutní: ,,Není to v našich silách. Možnost by byla, ale pro nás nedostupná. Museli bychom mít…“
,,…Metatronovu pečeť!“ vykřikne kněz. ,,A tu jen tak nedostanete, Leonard ji nespustí z očí!“
,,Naneštěstí má tenhle otrava pravdu. Má ji Leonard…“ potvrdí Alessa.
,,Kdo je Leonard?“ chci vědět.
Alessa posmutní ještě víc. ,,Tyran, zlý člověk a sadista. Otec mé nejlepší přítelkyně. Ubohá Claudie s ním zažívala pravé peklo. Bil ji, kopal, mlátil s ní o zeď… Nemám nejmenší tušení, kde ten zmetek je.“
,,Ty to víš, dědku?“ zavrčím na kněze.
,,I kdybych věděl, neřeknu. Pečeť je příliš nebezpečná.“
Zdá se mi to, nebo se knězi poněkud mění rysy?
,,Kde ji tedy mám hledat, tu dívku? A jak vypadá?“ otážu se Alessy.
,,Mám v její mysli jen malé místo, nemohu ji neustále sledovat. Ale naposledy, když jsem ji vnímala, byla na cestě do Brookheavenské nemocnice. Nevím ale proč. Většina dívčiny mysli je mi uzavřená. A poznáš ji snadno, vypadá stejně jako já. Pouze vlasy má světlé a krátké.“
Kněz ještě více zneklidní. Proč je tak nervózní? Zpátky do té hnusné nemocnice… alespoň nejdu beze zbraně.
,,A co se stane až ji zabiju?“
Allessa pokrčí rameny: ,,To ti nemohu říci. Nevidím do budoucnosti. Tvůj úkol zkončí. Já zemřu s ní, nadobro pojde i Bůh.“
,,No to pěkně děkuji. Konec dobrý, všechno dobré, ale co se stane se mnou? Umřu taky?“
Kněz se zachechtá: ,,Všichni tam jednou musíme.“
Alessa neodpoví. ,,Od této chvíle už se s tebou nebudu moci spojit. Splň svůj úkol, hodně štěstí.“
Odvrátím se od kněze a odpovím: ,,Udělám co bude v mých silách…“ Ale Alessa už je pryč.
Jakmile se otočím zpět, kněz zařve a vrhne se na mě: ,,Nemohu dopustit, aby byl Bůh ohrožen! Než se Bůh zrodí, nesmí se Svaté Matce nic stát!“
Co se to s ním stalo? Celý rudne, krvácí snad? Obličej ztrácí rysy. Mění se v humanoidní nestvůru! A ta nestvůra se žene s dlouhým nožem na mě. Nepanikařím, pozvednu brokovnici, natáhnu a zmáčknu spoušť. Takový kopanec jsem nečekal. Zbraň mnou pořádně trhne, znova natáhnu, prázdná nábojnice cinkne o zem, strašlivá rána ohluší a v těle měnícího se kněze, se objeví krvavá díra. Zásah jej odmrští dva metry vzad, padne na záda a cáká z něj krev. Opět získává lidské rysy. Karmínová kaluž pod ním, se zvětšuje. Téměř nevidoucíma očima hledí do stropu a zasýpe: ,,Oh Bože, vezmi si mě do našeho Ráje…“ Nůž vypadne z ochablých prstů.
Já oddychuji a bez hnutí na něho stále mířím. Z hlavně mé zbraně se kouří a cítím střelný prach. Fanatik je mrtev.
Nemám tu dále co pohledávat, musím najít to děvče. Nechce se mi ji zabít. Ale když není jiného zbytí… Přemýšlím, jestli Bůh ovládá i mě. Celé toto peklo je jeho práce a to je pouhým zárodkem! Co se bude dít, až se zrodí? Nebude takto vypadat nejen Silent Hill, ale i celý svět?
To nemohu dopustit. Nemám ponětí o tom kam patřím, jak se jmenuji, odkud pocházím, nikoho neznám, ale stejně nechci aby se svět stal šílenou živou noční můrou.
Otevřu vrata kostela a s bouchnutím je zase zavřu. Vnořím se do mlhy. Zase se vracet… A ještě do nemocnice. Pořád půjdu po Nathan Avenue a pak zahnu do Caroll Street. Venku se trochu ochladilo. Nevím kolik je hodin, ale určitě odpoledne. Míjím domy a letmo nahlížím do slepých oken. Dovnitř není vidět, jsou strašně špinavá. Odněkud zase to známé skřípání, odjinud pravidelné bouchání, vytí… nenechávám se tím rozptylovat. Už jsem otupělý. Silent Hill je zkrátka bez lidí, strašidelný, nebezpečný, záhadný a s obludami. Všechny ty události mě donutily zvyknout si.
Jdu rychle cesta ubíhá a je poměrně klid. Nic na mě neútočí, ale i tak mám smysly napnuté. Procházím okolo motorestu a spatřím v mlze stín. Pevněji sevřu brokovnici a jdu k němu. Neozývám se. Jestli je to nepřítel, nechci ho varovat. Jak se tak k němu blížím, zjišťuji, že má lidské rysy. Rozeznám hnědé kalhoty, zřejmě bílou košili a přes ni hnědou vestu… Je to člověk.
,,Stát nebo střelím!“ křiknu. Neměl nejmenší tušení že se za ním plížím, tudíž se pořádně vylekal. Trhne sebou a otočí se. Na první pohled vypadá neškodně, ale v jeho obličeji rozeznám mazanost a prohnanost. Tu zdůrazňují brýle s tenkými obroučky. Světle hnědé vlasy, ne moc učesané.
,,Nestřílejte, nejsem váš nepřítel,“ zvedne ruce. Musím na tváři mít hodně mrzutý výraz, třese se strachy.
,,A kdo jsi?“ zeptám se. Skloním hlaveň, ale pořád jsem ve střehu.
Muž se okamžitě přestane třást a jeho strach rázem zmizí. ,,Jsem sluha boží. Na vaší straně.“
Další náboženský cvok! ,,Na to, že je toto město plné nebezpečí, si tu vykračuješ jako na výletě. Co tu děláš?“
S podlézavým úsměvem odpoví: ,,Také nechápu co se tu s tím stalo. Odmalička tu žiji, ale poslední dobou se tu děje noční můra. A odkud jste vy?“
To kdybych věděl. ,,Někoho hledám. Možná by jsi mi mohl pomoci.“
,,To podle toho, jestli jsem ho viděl. Kdo to má být?“
,,Mladá dívka. Světlé krátké vlasy. Možná ozbrojena. Zahlédl jsi ji?“
Na okamžik se mi zdálo, že se v jeho obličeji objevil údiv a poznání. Nejspíš se mi to jen zdálo, cítím se unaven a vyčerpán. Každopádně, teď se tváří znovu jako předtím. S úsměvem odpoví: ,,Och, jistě ano! Šla tuším směrem z Caroll Street, také se ptala na cestu. Míří do kostela za lunaparkem.“
Pořád na něho mířím. Ať mi nezkouší lhát… ,,Kudy se tam dostanu?“
,,Nejkratší to budete mít přes jezero. Po silnici by to bylo mnohem rychlejší, ale zřítil se tam most. V Rosewater parku si vezměte některou z lodí a plujte podél břehu. Napříč přes jezero je to sice rychlejší, ale v této mlze se spíše ztratíte. Doplujete k molu u Lake View Hotelu. Nedaleko za ním je lunapark a asi kilometr severně od lunaparku stojí ten kostel.“
Mám mu věřit? Mohl bych to zkusit po silnici, ale co když má pravdu? Jde o čas. Sakra. Nebo mě láká do pasti? Číhá v parku nebezpečí? Jako záruku bych ho mohl vzít s sebou, ale nechce se mi na druhou stranu tahat s nějakým knězem. Těch už pro dnešek stačilo.
Nepřestávám mířit a couvám od něj. Chvíli na mě hledí. Pak zavolá: ,,Když to nepůjde z parku, lodě jsou ještě západně za městem. Hned vedle muzea. Těšilo mě!“ Otočí se a zmizí v mlze.
Cosi mi na tom muži nesedělo. Přípomínal mi úskočnou krysu v lidské podobě. Říkal pravdu? Šlo to děvče opravdu do kostela za jezerem? To pravděpodobné je, má-li se brzy zrodit ten Bůh, kostel bude tím nejlepším místem. Zvláště pokud je zasvěcen tomuto kultu. Co se týče jeho druhé rady, doufám, že to půjde z parku. U muzea mi to všechno začalo…
Rosewater Park se nachází hned zde přes silnici. Když nespatřím žádné nebezpečí, projdu okolo kamenné cedule s názvem parku mezi stromy. Cesta vydlážděna ozdobnou dlažbou, stromy, živé ploty, lavičky, altán… Za normálních časů to jistě patřilo mezi nejkrásnější místa Silent Hillu. Stále nechápu, jak se tak nádherné místo může změnit v tuto hrůzu. Pravda, v parku hororová atmosféra trochu ustupuje, i tak se cítím sklíčeně. Ale chladná zbraň v mých rukou, mi trochu dodává odvahu.
Už stojím na břehu. Je lemován zábradlím, na kterém jsou upevněny dalekohledy namířeny na jezero. Stánek s občerstvením, záchranné kruhy a spatřím také malé schůdky k molům. Uvázáno několik pramic, nechce se mi přes jezero, ale není jiné volby. Když se ohlédnu, uvidím na zídce pod zelení sošku. Jdu si ji prohlédnout. Poměrně značně oprýskaná, na stojanu se píše: Památka 74 zesnulým na dně jezera. Na časy velkého moru, se nikdy nezapomene.
Tak to jsem neměl číst! Po tomhle se mi na jezero chce ještě méně. Představa, že možná popluji nad mrtvolami… Pravda, po tak dlouhé době už tam z nich asi nic nebude, i tak to není příjemná představa.
Jdu zpět k lodím a vybírám si. Nejbytelněji vypadá tato. Nastoupím do ní, zahoupe se pode mnou. Odvážu a chopím se vesel. Nikdy jsem to nedělal, doufám, že mi to půjde. Rozhodnu se plout podél břehu, jak radil. Odrazím a zaberu. Jako šipka vyrazím od mola. Snažím se stočit loď nalevo, abych se držel břehu, jenže to jde těžko.
Vlnky se mnou houpou a já to pořádně neumím. Nechci ztratit břeh z dohledu. Kdoví kam bych v té mlze doplul.
Podaří se mi srovnat směr a pluji podél. Snažím se nemyslet na to, co asi ukrývají hlubiny jezera pode mnou. Každou chvíli čekám, že se něco vynoří a strhne mě to. Nějaká kostnatá ruka převrátí loď, chytne mě a stáhne k sobě do chladného hrobu. Nebo jich bude víc? Budou okolo vířit desítky mrtvých pařátů a cloumat lodí?
Neměl bych o tom přemýšlet. Pluji dál a snažím se myslet na svůj úkol. Nedokážu jen tak chladnokrevně zabít dívku. Jak to provedu? Bojím se, že na to nemám odvahu. Co když to nedokážu? Zklamu Alessu a nejspíš odsoudím svět k záhubě. To budu řešit až se k té holce dostanu. Teď musím co nejdříve opustit jezero.
Krucinál, to jsou vlny! Mám co dělat, abych držel směr. Loď se pořád točí k prostředku jezera. Víc a víc. Až to háže. Není silný vítr, aby se tvořily tak silné vlny. A pak si všimnu, že to nezpůsobují vlny. Něco do mé lodi buší a vychyluje ze směru. Zdola. Jestli mě to převrhne…
Co to je??? Okamžitě mě napadnou mé předchozí představy. Kostnaté ruce mě chtějí…
Začnu zoufale veslovat. Lomcování se zhoršuje, musím dávat pozor, abych z lodi nevypadl. Od čeho mě asi dělí tenká dřevěná podlaha mé lodi? Mohl bych použít brokovnici, ale jak může olovo ublížit tomu, co už dávno zemřelo? A když je cloumání nejhorší, zavládne nečekaný klid. Loď se přestane cukat a pluje tam, kam chci já. Přestalo to. Zběsile vesluji. Co to bylo? Proč to zničehonic přestalo?