Vlastní Tvorba Povídky: KREV -
autor: g.schreiber
2. strana
 |
KREV
2.strana
2. Akceptor
„...Na nosítka!“
„To nevypadá dobře...“
„Kruci!“
„Ztrácíme ji“...
„Kristen, pojď si s námi hrát“
„Já...teďka nemůžu...“
„No tak, pojď s námi“
„Bojíme se...“
„Tak dobře“...
„...Nabijte...“
„...nic“
„...zkuste to na...“
„...Do prdele!!“
„Pořád nic“
„..ježíši...podejte mi...“
„...ještě jednou...“
„ Lenny...Lenny, zabralo to...“
„Doktore Lewisi? Jak to s ní vypadá?“
„Bude v pořádku. Naštěstí šlo převážně o povrchové rány. Nebyl zasažen žádný důležitý orgán, ale málem vykrvácela.“
„Už jste dal vědět příbuzným?“
„Nemá žádné příbuzné. Jen matku a ta je v Brookhaven“
„Aha...chápu.“
Oči ji pálily. Světlo. Příliš intenzivní. Už došla na konec tunelu? Ale ta bolest. Smrt přeci nebolí. Překonala svou nevoli a otevřela oči, co nejvíc to šlo. Není to světlo. Jen bílé stěny...okno...leží na lůžku. Nemohla se moc rozhlížet. Bolelo ji za krkem. A ta bolest v zádech.
„Vida, už jste se probrala.“ ženský hlas. Unaveně pohlédla tím směrem. Zdravotní sestřička...
„Co..co se stalo?“
„Nic si nepamatujete?“
„Ne.“
„Měla jste nehodu. Srazilo vás auto...“
„Cože...?“
„Na sedmdesáté třetí. Řidič prý dostal smyk. Nepřežil to...ale vy budete v pořádku. Měla jste velké štěstí.“
„Můžete prosím zavřít to okno...je tu zima...“
Sestra se obrátila se k oknu, ale bylo zavřené. „Vydržte chviličku, ano?“ odešla pryč.
Po chvíli se vrátila s velkou peřinou. Přikryla pacientku.
„Lepší?“
Pokusila se přikývnout, ale krk krutě zaprotestoval.
„S tím krkem opatrně.“
Claire...má pocit, že se jmenuje Claire. Teprve teď si všimla hadičky v pravé ruce. Někde nahoře tušila malý váček s krví. Ty bílé ruce. Musela ztratit hodně krve. Přistihla se, jak zírá do prázdných zdí. Ticho. Naprosté ticho. Jen jediné místo na světě je tak nehorázně tiché...Silent Hill.
Sedmdesátá třetí...ano, vystoupila z autobusu těsně na konci té vesnice. Pak se rozhodla vzít to po dálnici...strašně pršelo...napadlo ji projít tunelem...pak ta příšerná bolest v zádech...setmělo se...naprostá tma...pak siréna...ne, ambulance...ne, skutečně to byla siréna...jako poplach. Jakoby se blížila pohroma. V nevýrazném světle, jehož zdroj neznala, viděla tělo. Svoje vlastní tělo, oděné v cárech. Pokryté mnoha ranami. Vytékala z nich sytě rudá krev. Protékala mřížovou podlahou. Cítila železitý pach. Krev čerstvá se mísila s krví hnijící. Přistoupila k tělu. Strašně bledé. A ty oči. Úplně prázdné. Pane bože! Vždyť ona je mrtvá...Zatřepala s tělem. Prober se! No tak Kristen prober se! Je to marné...opravdu umřela...
„Slečno Kristen?“
Otevřela oči. Doktor...doktor Lewis.
„Doktore...jsem mrtvá?“
Doktor váhavě pohlédl na EKG. Žádné rovné čáry. Přesto vypadala jako mrtvá...úplně bledá.
„Ne slečno, jste naživu. Jak...jak se cítíte?“
„Bolí mě záda.“ doktor přikývl.
„No vidíte..nemůžete být mrtvá“...trochu nuceně se pousmál...“ale na břicho vás položit nemůžeme.“ Až teď si uvědomila, že neleží. Proto nehledí do stropu, ale do zdí. Vlastně seděla, opřená o nadzvednuté lehátko. Doktor cosi prohlížel a pak odešel. Hlídala ji postarší sestřička. Brzy nato přišla Claire. Přinesla něco k jídlu a pití. Jedla aniž to jídlo vnímala. Připadalo jí, jakoby ani neměla žaludek. Žádné vnitřnosti. Všechno jde do ní a zase ven...
Claire odešla. Venku se stmívalo. Mezerou pod dveřmi sem z chodby pronikalo trochu světla. Nebo se jí jen zatmělo před očima. Víš jaké to je, mít v sobě démona? Dokážeš si to vůbec představit?...Slyšela šustění podzimního listí. Kmeny stromů zahalené ranní mlhou. Mrzí mě to...Strašně mě to mrzí...v listí se cosi povaluje...není to listí...cáry ohnilých hadrů...malé tělo roztržené vedví...v široké brázdě, co procházela tělíčkem se hemžilo spoustu červů...přesto šlo ještě zřetelně rozeznat její tvář...Jodelle. Slyšela dusot...udýchaný hlas. „Pusťte mě...ne...Pane bože...NEEE...“ Bezmocný výkřik zlomené matky. Vzlykot dvanáctileté dívky. „Kdo to udělal?! Kdo?!“ Catherine se rozlítila na dva policisty. Kristen seděla u stromu. Pořád brečela. I přes semknutá víčka viděla ten příšerný obraz.
Když oči konečně otevřela, obrysy potemněly. Pořád seděla u toho stromu. V bílé košili a váčkem krve, přišpendleným k ruce. Cáry oblečení...jsou všude...zarudlou trávu pokrývá mnoho a mnoho cárů oblečení. Stála před Kristen obrácená zády. Jeliza.
„Proč pláčeš? Vždyť je to jen smrt.“ Vždycky jí připadalo zvláštní, jak chladně Jeliza přijala smrt svého dvojčete. Jak snadno přijala smrt vlastní...
„Ale...bylo jí teprv devět let...a takhle...“
„Byla bys raději kdyby ji zavřeli do té nemocnice? Aby dopadla jako matka?“
Jeliza se otočila zpátky k rozpáranému tělu. Měnila se v prach. Vířil kolem. Každé smítko prachu nakonec zakotvilo v té obrovské ráně. V Jodelle. Rána se zacelovala. Veškeré znaky rozkladu mizely. Rozpůlené tělo se sjednocovalo...
„Špatné sny?“ Claire. Červené vlasy přísně sčesané pod bělostný čepec.
„Ne.“
„Opravdu?“ Mladou ženu to překvapilo. Kristen měla zarudlé oči a obličej mokrý potem a slzami. Pořád tak bledá. Ten váček. Určitě s ním není něco v pořádku. Claire se nemohla zbavit dojmu, že transfuze neprobíhá správně. Odběhla pryč. Místnost opět ovládl typický zvuk nemocnice. Ticho...Postarší sestra, co sedí u lůžka Kristen, nejeví příliš známky života...Kdybych tu zemřela, ani si toho nevšimne...
Claire se na mě dívala tak divně. Je to sympatická dívka, ale ty její zelené oči...Vypadají děsivě. Možná toho příliš viděly...Pokusila se otočit hlavou do prava, aby viděla na váček s krví. Už byl skoro prázdný. Krev putuje hadičkou do pravé ruky. Podivná tekutina. Je to opravdu krev? Místo toho, aby do ní vnikal život, cítila přítomnost čehosi docela odlišného. Jakoby se měnila v kus ledu. Vypadala jako socha. Bělostná jako ty zdi kolem ní...Zase začla hypnotizovat stěny. V omítce jsou praskliny. Linky podivných obrazců, které dávala dohromady její fantazie. Chvíli viděla svraštělou tvář postaršího muže. Komicky pokřivená. Vzpomněla si na obrazy Picassa. Pak viděla žilnatinu listí. Podzimní listí. Stromy...
Najednou ze zdi vystoupila tvář. Nikoli starce, ale kostnatého mladíka. Krev už neputovala. Spíš to vypadalo, že krev jí někdo násilím vstříknul do ruky. Naběhly jí žíly. Pod kůží viděla jak jsou rychle naplňovány temnou tekutinou. To není jen krev. Je v ní jed. Ne...není to jed...něco horšího...něco, co nemohla zařadit...zmocnovalo se jí to. Stejně jako zoufalý pohled mladíka. Ze zdi už nevystupoval jen obličej. Ze spárů zdi se soukalo celé tělo. Kostra obepnutá tenkou kůží. Každý jeho pohyb provázelo mocné křupání kostí. Oči podlité krví. Křečovitě sevřené ruce plné jizev. Cítila jak jí něco propichuje ruce...tisíce jehel...ta bolest. Přemohla svou strnulost a levou rukou vytáhla hadičku z pravé ruky...
Krev vyprskla na ty bílé zdi. Zažrala se do nich jako kyselina. Jako mor se šířila po stěnách. Omítka mizela. Nahrazovaly ji hrubé cihly, tonoucí ve zčernalé rzi. Slyšela praskání skla. Spáry mezi kachličkami na podlaze začaly rezivět. Ze zdi vyšlehlo několik chapadel...vypadá to spíš jako ostnatý drát. Natahoval se kolem postele. Od stropu k podlaze. Od stěny ke stěně. Obklopoval postel. Ten chlapec...Snažil se proniknout zkrz ostnatý drát, ale uvíznul. Drát se omotával kolem jeho rukou. Ten hrozný řev. Kéž by mohla vstát a utéct. Ale i kdyby nebyla upoutaná na lůžko, nedokázala by to...civěla by před sebe jako teď...neschopna se hnout...
„Doktore!! Claire!“ Harold rychle přiběhl k pacientce.
„Sakra! Holly! Okamžitě nulu! Hned!“ Beatrice vyběhla z pokoje a málem se srazila Claire.
„Co se-“ Claire se snažila hned pomoct doktorovi. Omotával pravou ruku pacientky páskem od svého pláště. Musí zadržet v jejím těle alespoň to málo krve, které v ní zůstalo.
Harold odstranil prázdný váček. Zíral na pacientku. Úplně strnulá. Pěsti zaťaté. Upřeně hleděla před sebe. V jejích očích spatřil čirou hrůzu...Zatřásl s ní...
„Kristen...??“ nic.
„Doktore...“ Claire mu podala hadičku s novým váčkem, který právě přinesla Beatrice. Doktor otřel ruku pacientky od malého potůčku krve. Zavedl do toho místa hadičku...Najednou sebou škubla. Doktor málem spadl. Hadička jí vypadla z ruky...Doktor pevně sevřel pacientku. Dívka sebou začla házet...
„Nech mě! Pusť mě!! Pusť!!...“
„Kristen..Kristen to jsem já...Kristen!!“ Musela mu pomoct Claire a Beatrice. Ale ani to nestačilo. Dívka sebou neustále házela.
„Sedativa!!“ křičela Claire směrem k Beatrice.
„Jistě.“
Oknem pronikalo ranní světlo. Ležela, tedy skoro seděla. Hrozně ji bolí ruka. Bělostné stěny. Praskliny...a ticho. Zase začínala upadat do deprese. Nevěděla, co má dělat. Do prasklin ve zdi civět nechtěla, ale bála se znovu zavřít oči. Ranní světlo je však příliš bodavé. Unavená víčka opět povolila. Urputně se bránila vzpomínkám, ale nakonec opět probublaly na povrch. Zase jí bylo dvanáct. Jeliza a Jodelle slavily deváté narozeniny. Kristen je vzala do zábavního parku ve Smallville. Lakeside amusement park. Jediné místo, které není úplně mrtvé. Aspoň tehdy si to myslela. Bylo tam moc lidí. Jednu chvíli držela obě sestry za ruku. Najednou zjistila, že jí chybí Jodelle.
„Jelizo, kde je Jodelle?“Jeliza mlčky pokrčila rameny.
„Jodelle?...Jodelle?...“ její hlas spolehlivě spolknul dav „...JODELLE?...“ neviděla ji. Hlavy v davu se jí míhaly před očima. Prodírala se...hleděla na všechny strany...ale Jodelle nikde. Pevně sevřela ruku Jelizy. Ptala se lidí jestli neviděli malou holku, co vypadá jako Jeliza. Jenže lidé měli příliš mnoho starostí...pak už jen bezmocně volala její jméno. Ztrápeně obcházela park. Nakonec přišla domů jen s jednou sestrou. Matčin výraz do smrti nezapomene. Stejně jako ten, když našla Jodelle v lesích o pár dnů později. Kéž by někdo ušetřil Catherine toho výjevu. Rozpárané tělíčko. Mnoho bodných ran...
Někdo tvrdil, že vrahem byl Walter Sullivan. Jiní zastávali názor, že dívka se stala obětí rituálů místní sekty. Tehdy prý měli novou vůdkyni. Matka přísahala, že kult za to zaplatí. Jenže když se Catherine s novou kněžkou setkala, začala věřit, že Jodelle skutečně stravoval démon. Začla věřit tomu, za co poslala Jodelle do blázince...
„Slečno Blackwellová, nesu vám oběd.“ Kristen se přistihla, že celou dobu zírá do bílé zdi. Odporné promítací plátno! Stalo se to. Nemohla s tím nic udělat. I kdyby mohla, nebylo by to k ničemu. Kdyby se tak mohla odstěhovat z tohohle města!
„Jak se dnes cítíte?“ Krk ji už tolik nebolel, ale v zádech pořád cítila mírnou pichlavou bolest...
„Je mi líp.“ Claire se usmála...
„To ráda slyším“ Claire připadlo, že dívka už mírně získává barvu. „Omlouváme se za ten předchozí váček. “
„Prosím??“
„...Eh,...no jak se dívám ten nový váček s krví vám prospívá, což se o tom předchozím říci nedalo...samozřejmě krev nemohla být závádná...ale i tak se může stát, že transfuze neproběhne správně...obzvlášť pokud musíme použít nulu kvůli náhlému, masivnímu krvácení. Doktor dělá teď testy s vaší krví. Abychom měli připravenou nejvhodnější krev, kdyby tento váček selhal. Mrzí mě co se stalo. Měli jsme ty testy provést dřív...“
Kristen na provinilý výraz sestry nereagovla. S Alchemillou to šlo z kopce. Málo personálu a mnoho pacientů. Přesto měla Alchemilla daleko lepší úroveň než Brookhaven. Tam sice měli početný personál, ale tvrdilo se, že půlka zaměstnanců má poněkud pochybnou kvalifikaci...Kristen se zamyslela na slovy Claire.“Vhodný dárce“. Vzpomněla si na hocha s doslova děravýma rukama. Příšerně tenké ruce. Nemusela přemýšlet dvakrát, aby věděla, co ty rány způsobilo. Jenže takoví lidé by darovat krev neměli...ledaže by s tím začal později. Najednou se jí udělalo nevolno. Hlavou jí proběhla zdánlivě letmá myšlenka. Zemřel na předávkování. Snažila se tu myšlenku vypudit z hlavy...Není to nakonec jedno...?
„To...to je v pořádku...ehm...můžu se na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Co všechno víte o dárcích...tedy krom jejich zdravotního stavu?“
„...Promiňte, jak to myslíte??“
„No...“ uvědomila si jak blbě tu otázku položila. Měla by se zeptat přímo „chci říct...co když...co když dárce zemře?“
„No, tak ho vyřadíme z evidence. Krev kterou nám poskytl než zemřel, samozřejmě použijeme – tedy pokud je v pořádku a není stará, samozřejmě...“
„Aha...“
„No, někomu to může možná připadat morbidní, ale na druhou stranu to není nic neobvyklého...ale krev přímo z mrtvého člověka by byla nepoužitelná...pokud jste myslela tohle...“
„Jistě...já jen...i tak je to zvláštní...udržuje mě při životě krev člověka, co už zemřel...Vy přece víte od koho máte jednotlivé váčky, že?“
„Ano.“
„A kolik těch váčků patří lidem, kteří už nežijí?“
„No...těžko říci...moc jich nebude...ale s tím si nedělejte starosti. Krev je kvalitní. No tak...vy k nám přeci chodíte darovat krev...víte jak to probíhá...“
„Proč mi teda nedáte moji krev?“
„Ah, to bylo první co pana Lewise napadlo, ale vaši krev už nemáme...“
„Aha...“
„Snězte si oběd...a Kristen, už se tím netrapte, ano?
Kristen přikývla. Postarší blondýna nehnutě zírala kamsi mimo.
„Beatrice...? Za hodinu se vystřídáme.“ Žena přikývla. Beatrice...
Začala jíst oběd. Brambory se zeleninou. Není to špatné. Pro hladového určitě ne. Pojídala jeden brambor za druhým. Připadlo jí, že jídlo má hrozně divnou chuť. Možná jen špatné sousto. Ne, to jídlo divně páchne. Třeba je zkažené. Chtěla ho trochu rozrýpat vidličkou, ale brambory se začly hýbat...co??...jakoby tam...vydličkou nadzvedla hýbající se brambory...fuj! Vyprskla na talíř nedojezené sousto. V bramborech prolízali červi! Chtělo se jí zvracet. Letmý pohled na talíř. Červi, kroutící se v černé hmotě. Zvedl se jí žaludek. Popadla sklenici s vodou a pořádně se napila. Bože, co to je v té sklenici?? Oko! Zírá na ni lidské oko, naložené ve sklenici, ze které pije vodu plnými doušky!! Upustila sklenici na zem. Srdce se jí tak rozbušilo, že sotva slyšela, jak se sklo tříští o zem. Nemohla popadnout dech. Rozklepala se. Zároveň si připadla strašně strnulá. Dunivé kroky podpadků se rozléhaly do všech stran. Něčí hlas. Zelené oči...oči...začala zvracet...
„Kristen?!“ místo odpovědi Kristen vyvrhla na talíř obsah svého žaludku. Beatrice jen otupěle hleděla před sebe. Kristen upadla do mdlob.
„Kristen, co se vám stalo?“
„To jídlo...bylo zkažené...lezli v něm červi...“
„Červi??“ v doktorově tváři se mísilo znechucení a nechápavost. Vyčítavě pohlédl na Claire.
„...a ve sklenici...bylo tam oko...lidské...“
„Cože???“
„Lekla jsem se, tak jsem sklenici upustila“
„Ah,...jistě...odpočiňte si, ano. Doneseme vám čerstvé jídlo.“
„Ne, já...rozhodně teď nemám hlad...“
„Dobře.“
Doktor se sestrou odešel. Čisto. Je tu čisto. Jakoby se nic nestalo...
„Krucinál, Claire!!“
„Není to moje vina! Sama jsem to jídlo chutnala. Bylo v pořádku...Musí mít halucinace...“
„Co?“
„A co to oko? Vážně si myslíš, že jsem tak blbá, abych neviděla oko ve sklenici?! A kde by se tam asi vzalo, ha?! Beatrice, řekni něco!“
„Já jsem žádné oko ve sklenici rozhodně neviděla...“
„Uklidni se, ano? Je toho na mě dneska moc.“ povzdechl si. „Je mi jasné že ta dívka má dost divné halucinace, ale všichni víme, že Malcolmova kuchyň nestojí za nic. Mohlo být jen zkažené a...“
„Chutnala jsem to jídlo. Bylo v pořádku.“
„Dobře.“ pokýval hlavou. Se zasmušilým výrazem opustil místnost.
Cítila se hrozně unavená, ale nemohla usnout. Pořád jí bylo nevolno. Co když jí červi rozežírají žaludek? Ale v žaludku je přece kyselina. Ale co když ti červi jsou odolní. Cosi se v ní hýbe. Roste to... Co když ji to sežere zevnitř? Musí na záchod. Posadila se tak, aby mohla vstát z postele. Chvíli to trvalo. Zase se ozvala bolest v zádech. Položila bosá chodidla na studenou podlahu. Kde mám papuče? Podlaha se zdála být vlhká, skoro až mazlavá. Možná je vytřená. Jistě...musel se uklidit ten nepořádek...ale neměla by být podlaha už dávno suchá??
Vyšla z pokoje 204. Záchody se nacházely na druhém konci chodby. Chodbu trochu osvětloval pruh světla, vycházející z ošetřovny. Dveře otevřeny. Dvě sestřičky pečovaly o postaršího muže. Postarší blondýna a na tu druhou neviděla...Minula ošetřovnu a zabočila k dámským záchodům. Vykonala potřebu a šla si umýt ruce. Kde se v ní vůbec vzalo tolik moči? Sotva pije...Spatřila svůj obličej v zrcadle. Pořád je hrozně bledá. Narudlé kruhy pod očima... Ale vždyť skoro pořád spí. Nebo ne? Zas ji přepadl nával nevolnosti. Tentokrát dost intenzivní. Tušila, že nebude jenom čůrat. Doplazila se zpátky do kabinky. Objala mísu. V žaludku jí něco doslova rejdilo. Přitom zvracela žluč. Už jen z té pachuti v ústech se jí znovu navalovalo. Pak začla zvracet krev. Spoustu krve. Oči ji pálily slzami. Mísa postupně rudla. Dovnitř padaly černé kusy sražené krve. Už dost! Křečovitě svírala zažloutlou mísu a měla pocit, že zvrací vlastní vnitřnosti. Někdo zkroutil její žaludek, aby jej naprosto vyždímal. Chvíli se zdálo, že její trápení skončilo. Jenže najednou se v ní cosi vzpříčilo. I když měla žaludek strašně zmačkaný, pořád cítila, jak se v to něm hýbe. Teď si to klestilo cestičku nahoru. Vyvalila oči...žádné klubíčko malých červů...něco obrovského. Málem ji to udusilo. Byla to ruka! Z ruky trčel nerv, který uvízl Kristen v krku. Znovu zvracela. A pak znovu a znovu...
Seděla opřená o zeď. Otevřela oči. Podlahu pokrývají krvavé fleky. Nejvíc stříkanců obklopuje záchodovou mísu. Omítka ze zdí opadala. Podlahu místy nahrazují díry. Stropem se táhla obrovská prasklina. Hnisající prasklina. Rána, kterou nelze nikdy zahojit. Kachličky na mnoha místech vypadly. Zůstalo po nich jen zrezavělé mřížoví. Ta rez je všude! Proč? Záchod začal bublat. Vytryskl z něj proud černé krve. Krev s pleskavým šepotem kapek dopadla na podlahu. Z mísy se ozvalo bolestné skučení. Vyplazila se z ní zakrvácená ruka a pevně sevřela její okraj. Objevila se hlava. Začalo vylézat tělo. To přece...Kristen se postavila na nohy a rozběhla se ke dveřím. Jejich skřípění se mísilo s pleskáním masa. Vběhla na chodbu. Kachlíky na podlaze žloutnou pod nánosem krevní plazmy. Cítí puch hniloby. Zdi ale tentokrát nepokrývá rez, ale proud čerstvé krve. Ano, ve zdech doslova proudí krev. Vidí tlusté tepny a žíly. Také trsy vlásečnic. Hýbou se, proplétají mezi sebou jako ruce milenců. Místy žilka praskne a krev obarví doruda mřížovou podlahu. Nános plazmy místy dokonce ucpe díry v tom mřížoví. Všechno to mokvá a plesniví...Tohle přece není možné...není to skutečné...hlas v jejím nitru však tvrdil opak...
Z místa, kde se ještě před chvílí nacházela ošetřovna, pořád vycházel pruh světla. Slyšela nějaké mumlání. Nechtěla se tam podívat. Nechtěla to vidět, a přece...V ošetřovně nebylo nic...jen muž a sestřička. Muž celý zkrvavený...ten muž, co právě vylezl ze záchodové mísy, kam našel cestu z jejích útrob...Je nyní spoutaný na kolečkovém křesle. Pokyvuje hlavou ze strany na stranu. Bolestivě sténá. Sestřička se v něm vrtá vidličkou. Vyjídá mu játra zaživa! Zahodí vidličku pryč a nenasytně mu začne okusovat žebra. Její hlava trhaně tiká. Nechutné mlaskání. Spokojené mumlání. Nářek...Aniž sama vydala hlásku. Aniž by zbůsobila jakýkoli hluk, sestřička vycítila její přítomnost...přestala okusovat a pomalu se otočila. Uniformu měla značně špinavou, ale zepředu ještě notně pocákanou od krve. Gumové rukavice naprosto zažloutlé. V levé ruce zabodnuté nůžky. Ale ten obličej...Oči úplně slepené, ztracené pod vrstvou mokvající tkáně. Jediné, co v obličeji rozeznala, byly zuby. Vyceněné zuby, živené syrovým masem. Rozvřela špičaté tesáky a nelidsky zachrčela. Vytáhla z paže nůžky. Blížila se ke Kristen...Křečovitými pohyby. Každý krok doprovázelo škubání hlavy, křupání kostí. Její končetiny se ohýbaly do absurdních úhlů. Máchala do prázdna nůžkami. Muž na křesle věnoval Kristen prosebný pohled. Pohled bez očí. Z rozrýpaných důlků čišelo mnoho bolesti. Kristen ochromeně kráčela dozadu...dokud její chodidla nevkročila do prázdna...na chvíli ji pohltila tma...