Vlastní Tvorba Povídky: KREV -
autor: g.schreiber
 |
KREV
1.strana
1. Dárce
„Jméno?“
„Kristen Blackwell.“ poznamenal doktor suše. Přidával další fakta. Psací stroj se rozkmital. Krevní skupina A negativní...tomu jedinému rozuměla. Zbytek slov nijak nevnímala. Ležela na nemocničním lehátku. Slova se ztrácela ve stěnách stejně jako cinkání tlačítek psacího stroje. Není tu poprvé, ale přesto se cítí nesvá. Na chvíli se v místnosti rozhostilo ticho. Sestřička nachystá injekční stříkačku. Stáhne popruhem dívčinu levou ruku. Žíly jí vystupují docela rychle. Má velice útlé ruce. Stříkačka s jehlou o délce necelých deseti centimetrů. Kristen vrhne na sestřičku znepokojivý pohled. ´To nebude bolet´ lžou její oči. S úsměvem zanoří hrot injekční stříkačky do jedné z vystouplých žilek. Dívka pevně semkne čelisti, že jí zhrubnou rysy v obličeji. Malé píchnutí. Sestřička do žíly zavede hadičku, kterou krev začne putovat do plastového vaku. Následuje necelých pět minut. Pět minut měřitelného času. Veškeré svaly znehybněné. Jakoby se proměnila v kámen. Její žíly si připadaly nesmírně svázané. Jakoby je někdo násilně mačkal. Krev proudila rychle a hrnula se do hlavy. Malátnost. Jenže zbytek vytékal ven. Vysávali z ní život. Téměř bezvládné tělo leželo na lehátku. Bledost. Ani nevěřila, když jí sestřička vytáhla hadičku z ruky. Konečně. Ošetřila Kristen místo vpichu. Kristen se opatrně posadila. Mírně se jí zatočila hlava. Sestřička odnesla plastový pytlík s krví do vedlejší místnosti. Kristen vstala z lehátka a zanechala na něm své nepříjemné představy. Pomalu přistoupila ke stolu doktora Harolda Lewise. Vrátil jí průkaz pojištěnce i občanský průkaz.
„Necítíte nevolnost?“ Zavrtěla hlavou. „No, přesto Vám doporučuji se trochu občerstvit. Na chodbě jsou automaty.“ Přikývla. S pozdravem opustila ordinaci. Kolem automatů však prošla s nezájmem Jídlo je tady nebetyčně drahé...
Vyšla z budovy nemocnice Alchemilla. U plotu si s cigaretou povídaly dvě mladé sestřičky. Přesto jí nemocnice připadala příliš klidná. Kdyby dívka nepatřila k místním, nejspíš by myslela že nemocnice už nějakou dobu ani nefunguje. Došla na konec Koontz street. Začala se jí točit hlava. Najednou se dostavila nevolnost. Zalehlo jí v uších. Zvuky slyšela jen vzdáleně. Vše přehlušilo jakési bzučení. Musela se zastavit. Nepomohlo to. Musí se trochu najíst. Před chvílí z ní odešlo 400 ml živin. Zašla do bistra Konami na konci ulice. Dala si zeleninový salát a minerálku. Stejně jako minule. Nechuť k jídlu se mísila s nutností dodat tělu živiny. Snědla jen pár soust. Bzučení ustávalo. Přestože jídlo nedojedla, pocit nevolnosti se vytratil. Musela však uznat, že nevolnost nedosáhla takové intenzity, jako minule. Docela rychle ji to přešlo. Nyní se může vrátit domů. Do South Vale. Věděla, že se doma moc nezdrží. Je pátek. Musí navštívit svou matku. Šla po Crichton street k autobusové zastávce “Nemocnice Alchemilla“. V pátek jezdí autobusy každou chvíli. Opravdu nečekala dlouho. Za chvíli u zastávky s bolestivým rachotem zabrzdil autobus. Karoserie s oprýskanými barvami a zašlou cedulí, hlásající název cílové stanice. “BRAHAMS“.
Nastoupila do autobusu. Moc lidí tu nesedí. Nikdo známý. Některé znala jen z dohledu. Sedla si k oknu. Autobus se ztěžka rozjel. Ucítila závan z pootevřeného okýnka. Studený vítr jí rozevlál dlouhé, světle hnědé vlasy. Šedozelené oči občas zabloudily po hladině jezera. Viděla odsud maličký maják. Zdál se být celkem blízko. I když Toluca je docela velké jezero. Z okna viděla také komíhající se stromy. Větve se postupně obnažovaly vlivem podzimu. Většina listoví se povalovala po zemi...Kupovala matce nějaké ovoce, ale zapomněla jej doma. Nevadí. Vlastně to má po cestě. Matka...Zašedlé jezero odráželo barvu oblohy. Ráno tu dokonce vládla mlha. Ale pršet asi nebude. Alespoň to tvrdili ve zprávách...Nenáviděla pátky. Nerada chodila do Brookhaven...za svou matkou. Autobus projel vesničkou na jihu od Toluca lake. Minul název cedule, malé parkoviště. Pak viděla jen tmu. Tunel. Ze zadního okna autobusu viděla rozšklebenou tlamu tunelu. Černý otvor se rychle vzdaloval. Věnovala ještě chvíli pozornost klidnému jezeru. Auotobus brzy zastavil. Zastávka „South Vale.“ Kristen vystoupila. Pokaždé si říkala, že zastávka nedaleko požární stanice není moc dobrý nápad. Povzdechla si. Cítila se unaveně, ale chtěla jít ještě koupit matce květiny.
Staví se v malém květinářství na Sanders street. Matka zbožňovala gerbery. Když konečně dorazila domů, natáhla se na postel. Bydlela v malém bytě, v paneláku na Munson street. Kousek odsud se však nacházela budova, kterou čím dál víc nenáviděla...Za chvíli, mami...za chvíli tam budu...
Caroll street. Sotva člověk mine klub Heaven´s night, zaslechne ty výkřiky. Linou se zpoza vysoké zdi, zdobené ostnatým drátem. Zvuky šílenství. V její kamenné tváři se těžko hledal neklid, ale vnitřně ji každý ten zvuk postupně ubíjel stále hlouběji do deprese. Došla ke schodům hlavního vchodu. Zastavila se na posledním. Zírala na červený kříž. Brookhaven hospital. Sevřelo se jí srdce. Co se děje? Prošla těmi dveřmi už tolikrát, ale tentokrát se jí zmocnil strašný pocit. Pomalu se přesunula k hlavnímu vchodu. Co když se matce něco stalo?? Otevřela dveře. Přišla k recepci, aby se ohlásila.
„Catherine Blackwell-Da Silva. Pokoj S7.“
„A vy jste...?“
„Její dcera“ Dcera...
„Aha...moment...Barbaro je tady...“ zbytek slov neslyšela. Kašlající muž. Sestřička někam odběhla. Pak slyšela druhou sestřičku...
„To je v pořádku – chodí sem pořád“ Barbara Tate...
„Kdybyste cokoli potřebovala...“ věnovala Kristen milý úsměv „stačí říci.“
„Děkuji“ šla k výtahu. Minula muže na kolečkovém křesle. Znovu si odkašlal. Vyjela do třetího patra. Uvítal ji něčí nářek. Postarší žena seděla na židli u zdi v bledém županu. Pořád brečela. Kristen přejel mráz po zádech. Žena hleděla do země a pořád plakala. Pomalu se obrátila zpátky a pokračovala v cestě k pokoji S7. Srdce se jí najednou rozbušilo. Vyschlo jí v krku. S2...těžce polkla...S3...žena pořád naříkala. Pak zaslechla něčí hlas. Sestřička utěšovala postarší paní...S6...S7...Zaklepala a potichu vešla dovnitř.
„Mami?“ Catherine seděla na posteli a hleděla upřeně do zdi. Nevěnovala dceři sebemenší pozornost. Kristen vzala ze stolku vázu se zvadlými květinami. Vyhodila je a do nádoby nalila čerstvou vodu. Postavila vázu zpátky na stůl a vložila do ní bohatě ozdobenou gerberu. Sáček s červenými jablky položila na stůl. Matka stále hleděla do zdi. Vypadala hrozně. Kristen si sedla na postel vedle Catherine. Pohladila matku po krátkých vlasech, které vzdáleně připomínaly blond barvu. Modré oči bez výrazu. Obličej posetý vráskami a jizvami. Kristen ani nevadilo že matka během pár měsíců zestárla o dvacet let. To by bylo to poslední. Ale její nepřítomné výrazy střídané prudkými návaly vzteku...kolikrát ji doktor odmítl s tím, že matku vidět nemůže, protože ji zrovna dali do vypolstrované cely. Dle matčiného současného stavu Kristen soudí, že tam nedávno zase byla.
Objala matku a položila jí svou hlavu na rameno.
„Mám tě moc ráda, mami.“ myslela to vážně. Milovala svou matku, jenže ji ničilo dívat se jak vnitřně odumírá. Někdy si přála, aby byla matka radši mrtvá, než v takovémhle stavu.
„Kdo jsi?“
„Kristen...tvá dcera“ Catherine na ni vrhla výhružný pohled.
„Nemám dceru.“ Znovu hleděla do zdi „Moje dvě holčičky jsou už mrtvé.“
„Máš ještě jednu dceru“ snažila se to říci opatrně.
„NE! Nemám...“
„...přinesla jsem ti jablka...“
„Nech si je...jsou otrávená!“ odvrhla dívku a zlostně civěla do zdi.
„...mami?“ měla co dělat, aby se každou chvíli nerozbrečela.
„Vypadni...“ Kristen se rezignovaně obrátila k odchodu.
„...a ty jablka si vem´ s sebou...vrahu, v rouše beránčím!!“ Catherine mrskla sáček s jablky ke dveřím. Vak o váze půl druhého kila minul Kristen jen o pár centimetrů. Rychle sáček vzala a zmizela v chobě. Mechanicky vešla do výtahu a svezla se do přízemí. Na recepci nikdo nebyl. Ticho. Procházela Carrol street. Opět ticho. Jen šustění vaku otlučených jablek. Chladno. Začaly ji bolet nohy, ale příliš to nevnímala. Došla domů.
Zavřela dveře nepříliš prostorného bytu. Opřela se o ně zády. Její tělo se bezmocně schoulilo k zemi pod nánosem smutku. Mučivé myšlenky jí do očí hrnuly nezastvitelný proud slz.
´Doktore, co je s mojí matkou?´
´Zatím jsme to nedokázali přesně specifikovat...impulzem je prohloubené trauma ze ztráty již druhé dcery...´
...
´Mami...ale-´
´Nechápu co ti udělaly. Myslela jsem, že je máš ráda´
´Samozřejmě, že mám – jsou jako moje sestry-´
´Nevěřím ti...´
...
´Kde je Jodelle?´
´Já...já nevím´
´Kde je?!!´
...
´Jelizo? Kde jsi? JELIZO!!....´
...přišla pozdě. Jeliza na podlaze v kuchyni...tělo tonoucí v kaluži vlastní krve...stejně malé jako to nalezené ve Smallvillských lesích...torzo malé holčičky v tratolišti hnijící krve...Jodelle...Jeliza...
Hlavu měla opřenou o kolena. Nedokázala přestat plakat...prostě to nešlo...