Silent Hill: Downpour - recenze od: Hesi
 |
Ačkoli se tento článek nachází v sekci recenze a na jeho konci je číselné hodnocení na stupnici od jedné do sta procent, přesto bych ho recenzí nenazýval.
Před několika hodinami jsem dohrál Silent Hill: Downpour, již osmé pokračování pro mne stále nejlepší hororové série, která kdy v herním průmyslu vznikla. Moje zážitky jsou proto velice čerstvé, velice neobjektivní a kupodivu veskrze pozitivní. Řekněme, že se spíše bude jednat o pocity a subjektivní zhodnocení a případně i obranu hry, člověkem který má nejraději první a třetí díl série, opravdu nemusí Shattered Memories. A Homecoming jej také dvakrát neuchvátil, ačkoli za totální propadák by ho neonačil a tolik haněný soubojový systém mu nečinil nijak velké potíže. V tomto článku tedy nehodlám hodnotit mnoho věcí, spíše se soustředit na věci, které mě překvapily a kvůli kterým si myslím, že je SH: Downpour (dále jen SHD) oproti mému očekávání a mnoha recenzím na internetu i v tištěných periodikách dobrou hrou, která stojí minimálně za vyzkoušení. Proč tedy do SHD investovat? Čtěte dále.
Fakt, že hlavní postava příběhu se jmenuje Murphy Pendleton, vězeň který se dostal při převozu díky autonehodě z jednoho vězení do vězení nového jménem Silent Hill nehodlám nijak rozepisovat, protože už jste to stejně četli či slyšeli nejspíše milionkrát.
Většina recenzí pokračuje něčím ve smyslu, že se ocitnete v městečku SH, které je však jiné SH, než které známe z předchozích dílů. Že budete během hry několikrát volit v cut scénách různé pokračování příběhu, které však ve výsledku téměř nic nezmění. Neustále se budete potýkat s nekonečným zástupem nepřátel, které bude nutné neustále zabíjet zbraněmi s nízkou trvanlivostí, a proto budete frustrování neustálým hledáním nových zbraní a prkenným ovládáním. Pravděpodobně jste také byli informování, že scénář není zrovna mistrovským dílem a od půlky budete vědět, jak to dopadne a na soundtracku se nepodílel Akira.
Tento odstavec zhruba shrnuje, co jsem se z většiny recenzí dozvěděl, a vysvětluje, proč jsem s nákupem hry dlouho otálel.
Nejsem si jist, zda můj mozek s narůstajícím věkem a přibývající prací degeneruje, nicméně zápletku jsem rozluštil jen z části a vzhledem k různým zakončením, kdy například konec B a D se téměř negují, by mě zajímalo, kde se tato stochastická excelentnost dá zdarma nabýt, abych byl schopen také takto skvěle předpovídat. Ano první polovinu zápletky rozluští opravdu asi každý, ale pokud necháte u jednoho stolu debatovat dva hráče, kteří dohráli různé zakončení neshodnou se ani v tom, zda hlavní postava je padouch nebo hrdina. Zápletka možná není, jak bylo již mnohokrát napsáno originální a z části předvídatelná, nicméně co se samotného vyvrcholení týká, tak to se nebojím přirovnat k dílu prvnímu, kdy z dobrého konce vzniká pokračování s Heather a špatný končí v temnotě věčné osamělosti a ztráty, kdy se z očistce Silent Hill stává pekelné zatracení. Vůbec nejzajímavější byl pro mne konec C, který mi připomněl pátý díl filmové série Hellraiser s podtitulem Inferno. Když zde rozebírám zakončení, rád bych vás informoval, že i tento díl obsahuje odlehčený konec, který mne rozesmál více než známé UFO konce z předchozích dílů.
Je mi docela líto, že tuto skutečnost mnoho recenzí nezmiňuje, protože zakončení se nemění pouze kosmeticky, ale zcela zásadně, což je velký plus, nahrávající k opakovanému hraní.
Vzhledem ke strachu z hrozného ovládání a tím pádem frustrujících soubojů, jsem při startu hry zvolil u akční složky tu nejlehčí obtížnost. Toto rozhodnutí vyústilo v situaci, kdy jsem ke konci hry měl v inventáři kolem dvaceti lékárniček, a počet nábojů do pistole by mohl stačit k započetí malé války. Většinu nepřátel jsem likvidoval pomocí chladných zbraní, které zvládly průměrně čtyři až pět nepřátel, než se rozpadly na prach a všude v okolí se válely zbraně další, k frustraci a boji beze zbraně kromě jedné situace tak nedošlo. Možná je dobré přemýšlet, jakou zbraň u sebe postava ponese, protože kupodivu hasičská sekyra je poněkud účinnější než kuchyňská pánvička… Na tuto obtížnost se v lokacích mnoho nepřátel nepohybovalo a například v porovnání s SH3 mi četnost soubojů přišla nižší, tak opět nevím co je tak hrozně špatné. Kamera má samozřejmě svoje mouchy, ale "zamykací" tlačítko funguje velice dobře a bránit se lze také účinně. Vzhledem k počtu nepřátel jsem útěk kromě jedné pasáže postranního úkolu nebyl nucen vyhledat. Ostatní díly série na tom byly v soubojích dle mého názoru mnohem hůř. Co se spíše oproti předchozím dílům změnilo, je rychlost nepřátel:-)
Vůbec celý SHD se hraje příjemně a svižně, hádanek by mohlo být více, ale na střední obtížnost bych neoznačil všechny za zcela stupidní, a i když zrovna dvakrát nepotrápíte své šedé buňky mozkové, budete mít dobrý pocit, že jste to vyřešili sami a nemuseli jste hledat nikde návod. Hádanky v SHD navíc dávají smysl a zapadají do prostředí. Takže žádné drahokamy schované v obraze nad krbem, jež získáte pouze zapálením polen v něm a jeho kolegu obdržíte teprve až přešoupete sochy na správnou polohu podle obrazu na policejní stanici… Ne, nic podobného nečekejte (kdyby někdo nepochopil z předchozí věty narážku na nejlepší díl Resident Evil série, tak má za trest domácí vězení, které neskončí, dokud si nedoplní znalosti).
Například hádanka ve starém klášteru v divadle, není vůbec složitá na vyřešení, ale určitě vás velice mile překvapí. Po úspěšném splnění totiž nedostanete obvyklý klíč nebo něco podobného, ale… A víte co? Zjistěte si to sami, ať nemusím použít spoiler.
To, že se SHD hraje svižně, však neznamená, že budete s hrou za pět hodin hotovi. Než jsem SHD dohrál, uběhly v tomto světě celkem tři noci, což je na dnešní standard herní doby velice příjemné zjištění. Navíc víme, že SH hry nejsou nikdy moc dlouhé, pamatuji si, že SH3 jsem zvládl na poprvé dohrát určitě rychleji.
Zatím to vypadá, že SHD je skoro nejlepší díl série a pokud jej nebudete mít do konce dnešního dne v mechanice, tak se jistě zítra v nějakém tom Silent Hillu ocitnete za trest vy sami. Rád bych zde tento článek ukončil, ale to nepůjde, protože SHD určitě dokonalý není a několik věcí zde zmínit rozhodně v rámci určitě objektivity chci. Pro přehlednost tyto výtky shrnu do několika bodů:
1) Other-world: WTF? Koho napadlo, že tento svět bude naprosto rozličný od původního (SH mlžného) světa, kde architektura bude zcela schizofrenní a hlavního hrdinu bude honit nějaká červená energetická bublina, opravdu WTF?! Tento element byl zcela jistě převzat z Shattered Memories, kde stál za …. a zde je to zcela stejné. Vysvětlete prosím panu Tommu Hulettovi, ať už si ty běhací pasáže strčí za klobouk, protože prostě ne, ne nejsou strašidelné, jsou debilní, to je vše co jsou. SH není závodní hra ani plošinovka, tak proooooč? Copak si už nikdo nepamatuje jak bylo skvělé, že část lokace byla přístupná v "normálním" světe a druhá v other-worldu, kde vše zešílelo, ale stále to byla ta samá lokace. Nemocnice je přeci dost ošklivé místo samo o sobě, nedej bože když se přesune do SH vesmíru, to je pak na výměnu spodního prádla. Ale pokud vytvoříte postmoderně levitující, psychedelicky schizofrenně se otáčející svět bez fyzikálních zákonů, to je možná graficky hezké, technicky náročné, ale rozhodně to není strašidelné…, pokud netrpíte epilepsií.
2) Závěrečných cca 20% hry se nese právě v duchu nového other-worldu a na člověka působí, jak kdyby jej dělal zcela jiný tým, než předešlých 80%. Běhací pasáže jsou střídány pasážemi, kde se musíte vyhýbat různým pastím, podobně jako např. v Tomb Raider, oproti TR jsou však tyto pasti zcela triviální, ba přímo stupidní svou jednoduchostí, která je snad až urážející. Těchto posledních 20% kazí požitek z celé hry a člověk to jen už chce mít za sebou. Když už jsem zde zmínil TR, tak bych závěr hry přirovnal k posledním lokacím TR2, které po designové stránce byly navřeny také velice podivně.
3) V sérii SH jsem měl vždy rád souboje s bossy, zde bohužel kromě finálního bosse, žádné další souboje nečekejte. Možná je to vzhledem oblíbenosti Scarlet ze SH: Homecoming jedině dobře, mně však všelijací kotelníci, přerostlí červy, můry, šílené NPC apod. docela chyběli. Nakonec kromě SH4 a SM jsou právě souboje s více bossy pro sérii typické.
4) Neříkám, že Akira je nenahraditelný, nicméně soundtrack tohoto dílu mohl být lepší. Začátek hry nese atmosférické melodie navozující mysteriózní atmosféru, postupem hry však hudební doprovod tuto vlastnost ztrácí.
5) V SHD mohlo být více variací nepřátel. Jejich ztvárnění není špatné, problém je spíše v jejich okoukanosti. Tato monstra už jste pravděpodobně viděli někde jinde, především potom dva druhy (nejpočetněji ve hře zastoupené) zřejmě vypadly z filmu kruh a jakéhokoliv filmu o vlkodlacích. Zajímavá je spíše jejich určitá provázanost monster s hlavním hrdinou. Ve smyslu myšlenky vlastního pekla.
Nebýt těchto pěti bodů, především však prvních dvou, byl by pro mě SHD jeden z nejlepších dílů série. Je to opravdu škoda, protože tento díl nabízí krásně tísnivou atmosféru opuštěného města, které zde není jen samoúčelně a lze v něm najít několik zajímavých postraních úkolů. Konfrontuje hlavního hrdinu s tajemnými NPC s vlastními příběhem a dodává dost napětí na to, aby hráče udržela u obrazovek.
Pokud překousnete other-world a s ním spojené úseky, odmění se SHD kvalitním hororovým zážitkem na několik děsivých večerů, což je vzhledem k dnešní době plné akčních her s prvky "hororu", pádný důvod ke koupi.
Hodnocení: 76%