Vlastní Tvorba Povídky: Světlo v zapmnění -
autor: Bomb
1. strana
 |
SVĚTLO V ZAPOMNĚNÍ
1.strana
1. Cesta do neznáma
„Tak jak dlouho ta cesta ještě potrvá, Time?“ Zeptal se John svého kamaráda, který sedí vedle něj na místě řidiče a řídí svůj starý Dodge Challenger, ve kterém právě jedou na místo, kam si plánovali cestu ještě o školním roce. Do města jménem Silent Hill. „Na tý internetový stránce psali, že to město je v Nový Anglii. Když jsem to počítal, tak to vycházelo asi tak na dvě stě kiláků. Říkal jsem ti, že bude lepší, když vyrazíme až zejtra brzo ráno. Dneska to tam už kvůli tomu nestihneme.“ Odpověděl Tim, který si právě sklopil stínítko nad čelním sklem, aby mu zapadající letní slunce tolik nesvítilo do očí. Je totiž začátek července a oba kamarádi, kterí právě úspěšně dokončili střední školu, se již pozdě odpoledne rozhodli vydat na dlouhou cestu, přestože bylo jisté, že do večera tam nedorazí. Vlastně to byl Johnův nápad jet už dnes, protože když mu Tim před pár týdny ve škole o přestávce řekl, že už ví, co bude dělat o prázdninách a vyprávěl mu o tom, jak na internetu jen tak náhodou objevil něco o jakémsi Silent Hillu a hlavně když Johnovi řekl, že se tam dočetl něco v tom smyslu, že tam prý straší, v okamžiku se Johnovi rozbušilo srdce vzrušením a od té chvíle už jenom nedočkavě odpočítával dny, kdy tam spolu konečně pojedou. Oba totiž byli velcí fandové science-fiction, hororů a záhad obecně. Vždyť i ve škole se to o nich vědělo a proto je všichni měli za podivíny, protože se zdálo, že nemají sebemenší zájem o věci, které běžně dělají lidé v jejich věku. Místo toho četli knihy známých i méně známých spisovatelů záhad a koukali se na hororové filmy. Nebyli nikterak výrazní, jako ti „vocasové, co se pořád točej kolem těch nafintěnejch fiflen“ jak právě oni nazívali své, již bývalé spolužáky ze střední školy, kterým se také vždy škodolibě smáli, když se právě ten nejoblíbenější kluk rozešel s tou nejoblíbenější holkou. Nechodili na noční mejdany, kde se rozdováděná mládež utápí v proudech alkoholu a nezajímala je ani ta hudba, která jim tam pokaždé vyřvává do té doby, než na ně někdo vždy, kvůli rušení nočního klidu zavolá polici a oni se jako prchliví králíci rozutečou do náruče noci. Jsou to prostě Tim s Johnem, kteří si žijí ve svém vlastním světě, ve kterém se mohou spolehnout jeden na druhého. Na kamaráda.
Míle pomalu ubíhají pod koly starého auta, které už brázdilo silnice Ameriky v dobách, než se oni dva vůbec narodili. Ale koho to zajímá. Byl to Timův Dodge a Tim měl už od malička slabost pro takováto auta. Auta z doby, kdy v rádiích hrávala výhradně rocková hudba, kdy kytary svými líbeznými tóny lehounce kolébali všechny ty nespoutané rebely, stejně tak, jako když matka uloží své dítě do postýlky a něžným hláskem mu vypráví pohádku na dobrou noc. Koupil si ho, když mu bylo sedmnáct let. Tou dobou to už byly tři roky, kdy každý den, vždycky po škole, chodíval do staré autodílny svého strýce Roberta, který mu pokaždé rád věnoval nějaký ten peníz za to, že mu Tim pomáhá. Už tou dobou snil o tom, že si jednou „takovej starej bourák“, jak on už od malička říkával, koupí. A že ho pořádně prožene po celé Americe od východu, na západ a ze severu od Kanady až k Mexiku na jich. Jak by taky ne, když právě do strýcovi autodílny lidé často vozívali právě takováto auta, na kterých mohl Tim jen oči nechat. Jednou, když byl Tim ještě malý, mu strejda Robert dokonce dovolil se v jednom takovém autě projet. Ale nebylo to jen tak, to se přece ví. Co by na to řekli lidi, kdybi viděli jen vykukující hlavičku malého špunta, který se právě v tu chvíli snaží ze všech sil ukočírovat přes třista koní silnou bestii na čtyřech kolech. Strýček Robert si ho vždycky posadil na klín a šlapal místo něj na pedály, na které by malý Tim beztak ještě nedosáhl a jezdili spolu po parkovišti strejdovi staré dílny.
Dnes je Timovi už osmnáct let a stejně tak dlouho se spolu s Johnem znají. Vždyť celý život jsou si nerozlučnými kamarády a právě teď spolu sedí v tom starém Dodgi a jedou spolu na místo a bláhově doufají, že tam zažijí něco vzrušujícího, o čem si budou ještě dlouhou dobu po tom vyprávět.
Slunce už pomalu zapadá za obzor a teplý letní vzduch začíná dostávat tipicky známou vlhkou příchuť právě přicházejícího deště. Nebe pomalu zahalují hustá černá oblaka, ze kterých se v mžiku stává ledová sprcha, která pomalu ochlazuje zemi. Déšť je tak silný, že stěrače starého auta mají co dělat, aby svému řidiči usnadnili výhlet na potemnělou silnici.
„Sakra Timmy, to je slejvák jako z konve. Neměli bysme to raději votočit a jet zpátky?“ Zeptal se John, zaskočený takovou razantní změnou počasí. „Blázníš? Vždyť už za sebou máme alespoň půlku cesty. Teď už by to nemělo smysl se vracet. Trocha deště nás přece nezabije. Stejně... Je to jenom voda, ne?“ Odpověděl Tim, kterému se na tváři objevil lehký škodolibý úsměv. Přesně ten úsměv, jímž Johna pokaždé zlobí, když si z něho utahuje. John se totiž nikdy nenaučil plavat. Už jako malý se bál vody, jako čert kříže, protože si myslel, že ho něco stáhne pod hladinu a on se utopí. Bylo mu už sice osmnáct, ale tohle byla jeho největší slabina, kterou nikdy nedokázal překonat.