Vlastní Tvorba Povídky: Přízraky dávných dob -
autor: Aldaris
3. strana
 |
Přízraky dávných dob
3.strana
Už na něj dobře vidím. Stojím tak čtyři metry, možná méně, daleko. Pozoruje mě bez jediného hnutí… Středně vysoká, štíhlá postava, světélkující. A ta tvář… Oči planou nepřirozenou zelení, pokožka bledá, malá ústa, delší modré vlasy. Nedokážu rozeznat pohlaví. Je to žena, či muž? Ani věk neurčím. Nehýbe se. Kdyby mě chtěla zabít, už by útočila… myslím.
,,Kdo jsi?“ vypravím ze sebe. Mlčí. Jen pořád hledí, bez jediného mrknutí. Vykročím k ní blíže. Ale co to? Náhle to nejde. Je tu nějaká bariéra, která mi zabraňuje k bližšímu kontaktu. Bytost chvíli sleduje mé snažení. Pak její oči jakoby zhloubkovatí. Snaží se mě zhypnotizovat? Nevydá jediný zvuk. Zatmělo se mi před očima, točí se mi hlava… Klesám na zem…
Padnu na kolena a vše přejde. Podívám se směrem k bytosti. Už tu není. Nezůstala jediná stopa. Nikde okolo nevidím její světélkování. Necítím ani její pohled…
Postavím se na nohy. Neutrpěl jsem sebemenší zranění. Nic mi neudělala. Kdo to jen mohl být? Teď toho přemýšlení nechám, zkusím jít dál. Pokračuji tmou vpřed. Už zřejmě stojím na místě, kde se nacházela ona bytost. Nezůstalo po ní nic. Jen má ruka zkoumající nejbližší prostor přede mnou, nahmatá cosi tvrdého a studeného. Je to z kovu.
Žebřík! Vede nahoru! Na zemský povrch… snad. Neváhám a chytnu se příčlí. Cítím pod rukama rez, snažím se nepoškrábat. Otrava krve je tím posledním, co bych teďka potřeboval. Možná žebřík vedl i dolů, ale to mě nezajímá. Tam dole je něco ošklivého a zlého, určitě ne cesta ven. Nemám nejmenší chuť stát se obětí nějakého dalšího ďábla tohoto bláznivého města.
Žebřík je velmi dlouhý. Musím už být hodně vysoko, díky tmě nikam pod sebe ani nad sebe, nedohlédnu. S odchodem bytosti zase všechny zvuky zdola rozezněly naplno. Hrozná ozvěna je znásobí. Už abych byl nahoře!
Žebřík končí u čehosi tvrdého. Tlačím na to. Asi poklop. Nejde s tím hnout. Buďto zarezl, nebo je zamčený. Znova zatlačím. Pořád nic. No to ne, to přece nemůže být konec! Jiný východ tu není… Musím to otevřít. Prostrčím nohy okolo příčlí a zatlačím oběma rukama. Neznatelně sebou poklop cukne. Tlačím znova. Už to povoluje. Po čele mi stéká pot, já to snad nezvednu!
Už! Poklop nečekaně povolí a já málem spadl ze žebříku. Chytím se příčlí a lezu ven. Oslní mě denní světlo. Konečně jsem se odtamtud dostal ven! Postavím se na nohy a poklop rychle vrátím na své místo. Pak se rozhlédnu. Stojím vprostřed ulice. Jenže které? Všudypřítomná mlha znemožňuje jakýkoliv větší rozhled. Sténání větru narušuje mrtvé ticho. Co si zde mám počít? Kam se vydat? Proč jen jsem vstupoval do tohoto šíleného města! Ale jak jsem mohl tušit, že je to tu jako v noční můře?
Vykročím směrem k chodníku a jdu podél domů ztichlou ulicí. Míjím výkladní skříně opuštěných obchodů, zaprášené sklo jen částečně umožňuje pohled dovnitř. Krámy jsou šeré a na první pohled značně zašlé. Nikde ani živáčka. Došel jsem na roh ulice. Přistoupím blíže ke směrovému ukazateli ulic. Jdu po Katz Street. Napravo i nalevo dlouhá, úzká Martin Street. Rozhodnu se nevcházet do úzké uličky a jdu pořád rovně. Dávám si dobrý pozor na poklopy od kanálů, při pomyšlení že bych mohl spadnout zase do toho pekla tam dole, je mi nevolno.
Pláč! Dětský pláč! Z domu okolo kterého jdu, slyším dětský pláč! Neváhám ani vteřinu a skáču k hlavnímu vchodu. Vypadá to na obyčejný činžák, třípatrový. Cloumám s dveřmi, nejdou otevřít. V tu chvíli pláč ztichne. Buším na dveře, kopu do nich, ale nehnou se.
Vzdávám to. Nedostanu se tam. Ubohé dítě… Otáčím se ke dveřím zády a odcházím. Pak za mnou cosi cvakne. Ohlédnu se a nestačím se divit. Dveře se pomalu a s vrzáním otevírají dovnitř. Kdo je otevřel? Nikdo za nimi nestojí. Ve vstupní hale je šero. Zápasím s opatrností a zvědavostí. Nakonec se rozhodnu. Jdu dovnitř. Pomalu procházím dveřmi a čekám, že mě něco udeří po hlavě.
,,Je tu někdo?“ řeknu. Můj hlas mi v tom tichu připomíná výstřel z děla. Nedočkám se odpovědi. Minu schránky na dopisy a prohlížím si schodiště do vyšších pater. Zaprášené, špinavé. Přicházím k prvnímu přízemnímu bytu. Jmenovka je velmi zašlá, písmo vybledlé, nedá se to přečíst. A jakmile tak učiním, zabouchnou se hlavní dveře. V panice utíkám k nim. Nikde není nikoho vidět, kdo je tedy zabouchl? Někdo zvenku? Klika najednou nefunguje, nehnu s nimi. Nedostanu se odsud. Je to beznadějné. Počkat, ještě tu musí být zadní vchod! Ženu se halou na druhou stranu, míjím několik bytů a brzdím… Naděje na možnost úniku zadním vchodem, se rozplynuly jako sníh na slunci. Hromada zdiva ze spadlého stropu, brání v cestě. Celý vchod je zasypán. Podívám se nahoru. Sem spadlo snad půl patra! Dírou vidím do hořejšího bytu.
Jdu tedy zpět. Rozhodnu se vyzkoušet znovu ten první přízemní byt. Zvonek nefunguje, tak zaklepu. Nikdo neodpovídá. Chvíli ještě poslouchám a když se stále nic neděje, pokračuji dál. U následujícího bytu už se mi ani nechce klepat, stejně tu nikdo není. Celé tohle město je mrtvé. Ale co kdyby přece jen… Ťuky ťuk… A dveře se otevřou. V první chvíli jsem tak překvapen, že se nezmohu na slovo. Pak se vzpamatuji a prohlížím si nájemníka. Na první pohled připomíná kněze. Je oblečen v jakési tmavé kutně a pokud vidím dobře, je bos. Ale křesťanský kněz to nebude stoprocentně… Jeho obličej… Vypadá normálně, ale v jeho očích i celkovém výrazu vidím něco podivného…
,,Kdo jste a co chcete?“ zeptá se mě nevlídným hlasem. Očividně nemá radost z mé návštěvy. Jemu nevadí, že se tohle město zbláznilo? Že je plné oblud a jiných hrozivých věcí?
Ovládnu se a slušně odpovím: ,,Jmenuji se…“ a zarazím se. Proč si sakra nevybavuji své jméno? ,,No slyšel jsem odtud naříkání malého dítěte. Tak jsem se šel podívat, jestli je v pořádku. Víte, v tomhle městě se děje cosi podivného.“
Kněz se na mě dívá s nezměněným výrazem. ,,Podivného? Pojďte dál,“ pozve mě.
Moc se mi dovnitř nechce, ten člověk se mi nezdá. Na druhé straně jsem rád, že potkávám živého člověka.
Vejdu tedy dovnitř a kněz zamkne. Zavede mě do obývacího pokoje a já se posadím do pohodlného křesla u lakovaného konferenčního stolu. Kněz se ptá: ,,Chcete čaj?“
,,Ano,“ odpovím. Mám žízeň i chuť na něco teplého. Zatímco kněz připravuje nápoj, rozhlížím se. Na čistotu moc nedbá, také zdi dlouho nebyly vymalovány. Nábytek otlučený, zašlý a stěny plné svatých obrázků. Ty však vypadají jako nové, i když některé z nich budou určitě dosti staré. Obrázky ale nezobrazovaly kříž s Kristem, nebo Svatou Marií. Na jednom byly namalována půvabná dívka se svatozáří a na hořící hranici. Nad hlavou v rukou držela malé nemluvně. Kolem žehnali věřící. Pod obrázkem stál nápis: Zrození Svaté Matky.
Na dalším byla také namalována mladá dívka se svatozáří, nápadně podobná té z předchozího. Jenže měla černé vlasy. Také držela nemluvně a nad hlavou zářila svatozář. Pod obrazem se píše: Allessa, Svatá Matka. Třetí obraz ukazuje červený složitý kruhový symbol, zřejmě představuje toto náboženství. Nic z těchto obrazů nepoznávám, nikdy jsem nic podobného neviděl. Zřejmě to bude nějaký malý kult…
Z myšlení mě vytrhne kněz, jenž nese dva hrnky s čajem. Jeden mi podá, sedne si do protějšího křesla a prohlíží si mě. Pak se zeptá: ,,Odkud jste přišel? Nejste místní.“
,,Máte pravdu, nejsem. Odkud jsem přišel? Také bych to rád věděl. Víte, kdybych vám vše vyprávěl, nevěřil by jste mi,“ povídám.
,,Zkuste to.“
,,Tak dobře. No, jsem poněkud zmatený. Nevím co se děje. Ale cítím, že to nějak souvisí s tímhle městem. První co si pamatuji bylo, že jsem byl vězněm v místní staré věznici. Jenže to muselo být hrozně dávno, o Silent Hillu toho příliš nevím, ale jsem si vědom toho, že místní vězení je dávno zavřené. Poté jsem se vzbudil, pořád v té samé cele, ale asi to byla současnost. Vše zpustlé, zchátralé, opuštěné… Něco se mě snažilo tam zabít, podařilo se mi uniknout a i spadnout do nějaké podzemní vody. Nakonec vyplavat na břeh místního jezera, napůl utopen. Z bezvědomí mě probrali dva policisté ve starodávných uniformách, říkali že je devatenácté století. Pak jsem se znovu vzbudil a zase současnost. Nevěděl jsem si rady a vydal se sem. Jenže mě to moc nepomohlo. Tohle město je zlé, není tu něco v pořádku. Bývám čím dál víc zmatený, nepamatuji si na nic, ani na své jméno. Hemží se to tu odpornými bestiemi, mrtvolami, znetvořenými lidmi… Vy jste první člověk, kterého zde potkávám…“
Kněz mě ani jednou nepřerušil. Jen stále hleděl a občas přikývnul. Nedokážu v jeho očích nic vyčíst. Pak na chvíli zavládne ticho, které kněz přeruší: ,,Zřejmě souvisíte s místními dějinami, mladý muži. To co jste prožil, by možná mohli být minulé životy. Je také možné, že patříte mezi požehnané…“
,,Minulé životy? Chcete tím říci reinkarnace?“
,,Ano. To co prožíváte, má význam. Něco vás se Silent Hillem spojuje. Pokud jste v minulém životě byl vězněm v bývalé věznici, pravděpodobně byla vaše smrt na popravišti. Tehdy se téměř vše trestalo smrtí. A ti příšerní kati ani nestíhali omývat své nástroje…“
,,Toho kata si pamatuji!“ přerušuji kněze. ,,Netvor s kovovou neprůhlednou maskou.“
,,Přesně tak,“ říká kněz. ,,To ale jsou časy dávno minulé. A co se vám nezdá na tomto městě?“
Chvíli na kněze hledím, neschopen slov. Je blázen on, nebo já. ,,Vy to nevidíte? Ta hrozná mlha, prázdno, obludy… Co je to za krvelačné příšery? Krev stékající po zdech, podzemí podobající se peklu…“
Knězi se v očích objevuje podivný lesk. ,,To nejsou příšery! Přišly, aby viděly Zrození Ráje!“
,,O čem to sakra mluvíte? Jaký ráj?“ nechápu. ,,Mě to připadá horší než peklo!“
Kněz vstane a přistoupí k obrazu s tmavovlasou dívkou a nemluvnětem: ,,Toto je Svatá Allessa. Svatá Matka. Porodí Boha a krvavýma rukama nám otevře cestu do Ráje!“
Ten člověk je fanatik. Podívá se na mě: ,,Ty bytosti, které tak svatokrádežně nazýváte příšerami, hlídají posvátnou půdu před kacíři! Před kacíři, kteří by mohli ohrožovat náš Řád! Vy, vaše přítomnost. Vaše zážitky z minulého života. Jste součástí tohoto místa. Patříte sem. Možná jste Požehnaný a patříte k nám.“ Kněz sepne ruce a vzhlíží ke stropu. Přitom mumlá: ,,Ano, my jsme požehnaní. Nás si Bůh vybral, abychom jej následovali a očistili svět. Vytvořili Krvavý Ráj. Až z lůna Svaté Matky Allessy vzejde Bůh, zrodí se i Ráj. My budeme odměněni, ale běda všem ostatním kacířům!“
S otevřenými ústy hledím na kněze. On se dočista pomátl. ,,Vy nejste křesťani?“ zeptám se.
Kněz se na mě zděšeně a znechuceně podívá. ,,Jak můžeš něco takového říci? Naše náboženství není nějaká Bible! Naše písmo Svaté se nazývá Řád!“
Přestává mě to bavit. Ten muž není soudný. ,,A to co se tu děje, nazýváte Rájem?! Vždyť je to dílo horší, než by stvořil Satan! Nic ve zlém, ale mě odporné formy života ohlodávající lidi, nepřijdou jako Ráj. Ani mě neláká psychopatické prostředí z krve, plísně, rzi a strachu. Jediné co chci, je se odsud dostat!“
Kněz na mě hledí a lapá po dechu. Pak začne fanaticky křičet: ,,Ty odporný kacíři! Jak můžeš takto mluvit? Náš Bůh ti nabídl cestu, jinak bys tu nebyl! Projevil ti milosrdenství, abys směl ho následovat! Zažít Ráj… A ty tu místo toho vedeš takové rouhání a svatokrádežné řeči!“
Začíná se mi točit hlava. Je mi zle… Rozmazaným pohledem se jen kouknu na hrnek s čajem. Ten lump mi do něj něco dal… V uších mi hučí, zavírají se oči… Ještě se podívám na kněze… V jeho tváři zlý úsměv a slova: ,,Tak kacíři. A teď máš co zasloužíš…“
S trhnutím se proberu. Ten zatracený fanatický cvok… Co mi to do toho pití dal za svinstvo? Jestli ho dostanu do ruky… Zírám na oprýskaný strop. Kde to jsem? Zářivky na stropě jsou rozbité. Zdi pokryty malými, kdysi bílými dlaždičkami. Ted´ zanesenými špínou. Jsou tu dvě okna. Překrývá je zvenčí silné pletivo. Otočím hlavu na druhou stranu a spatřím další dvě postele. Nemocnice! Jak jsem se tu ocitnul? Zavolal ten fanatik snad sanitku? Nebo mě sem odnesl sám? Chci vstát. Nejde to. Nemůžu se zvednout… Jsem připoután. Silnými řemeny pevně přikurtován k posteli. Je to snad záchytka, či co? Zaberu. Pravý řemen je trochu zpuchřelý, snad se mi podaří ho přetrhnout. Zabírám… Znovu… Sice v něm malinko praskne, ale stále drží. Už to zkouším několik minut a zdá se, že vítězím. Po několika dalších škubnutích řemen praskne. Rychle si osvobodím druhou ruku a zbavím se zbytků utrženého řemenu. Pak si uvolním nohy a hop z postele! Ještě že mi nechali boty! Rychle běžím k oknu. Otevřu ho. Pletivo drží pevně, nelze utrhnout. Moc toho nevidím. Venku stále vládne přelévající se mlha.
Otočím se a všimnu si desky se zdravotní kartou, visící na pelesti mé postele. Sejmu dokument a čtu: Jméno pacienta: Neznámé. Věk: Neznámý. Datum narození: Neznámé. Bydliště: Neznámé. Diagnóza: Podezření na silnou schizofrenii, živé halucinace, posedlost. Občas se vyskytne agresivita, doprovázena pokusy o útěk. Léčba: Preventivní upoutání na lůžko, podávání uklidňujících léků.
Ošetřující lékař: Dr. Alex Winter
Zvednu zrak od zprávy a zamyšleně hledím do zdi. Co to znamená? To je moje? Jsem snad blázen a všechno co jsem prožil je jen výplod nemocného mozku? Asi jsem se probral z některého z mých schizofrenických záchvatů… Ne to je nesmysl! Nejsem blázen! To je zase nějaká past. Určitě ji narafičil ten prokletý kněz. Až se mi připlete do cesty…
Neztrácím čas dumáním nad lékařskou zprávou. Musím se dostat pryč. Rozhodl jsem se, že nebudu nijak hluboce přemýšlet o příhodách v tomto zatraceném městě. Budu to brát s nadhledem. Jinak by mě opravdu asi zanedlouho hráblo.
Otevřu dveře pokoje a vyjdu na chodbu. V tu chvíli je má chvilková odvaha tatam. Vyměnil jsem prostředí osvětleného pokoje za temnou dlouhou nemocniční chodbu. Panuje tu skoro naprostá tma, vnímám jen obrysy u protější zdi stojících lavic. Pod dveřmi ostatních pokojů prochází alespoň trochu světla. Tmavé prostředí ještě doplňuje zvuková kulisa. Na konci chodby něco cvaká, a z různých stran slyším šoupání, vrzání, skřípání… Bože, mě posedl strach.
Cvakání z pravého konce chodby se přibližuje. Proboha co to jen je…? Proti mé vůli se začnu třást. Mé předsevzetí, že zde budu vše brát s rozvahou, nějak nefunguje. Těch záhad a děsů už bylo tolik, že mé nervy to jen tak nepřejdou. Všechno, od prvního zážitku ve věznici až doteď, se ukládá a hromadí v mém podvědomí. To ještě doplňuje zmatenost, protože absolutně nevím kdo vlastně jsem, kde jsem se narodil, kdo jsou mí příbuzní… Nevím nic.
Mám nepříjemný pocit, že se cvakání přibližuje. Stojím na místě a naslouchám. Odněkud slyším šílený, nepříčetný smích. Z klimatizace šoupání. Snažím se tyto zvuky ignorovat. Soustředím se pouze na to cvakání a pokouším potlačit strach. Nejde to, své ohavné pařáty zatíná do mých zmučených nervů. Mám chuť utíkat, pryč od toho všeho. Ale není kam. Stojím na konci chodby. Nejsou tu žádné dveře dál. Pouze pokoj ze kterého jsem vyšel. A cvakání se blíží. Čekám, až se to přiblíží na dohled. Nespěchá to. Jestli to o mně ví a chce mě zabít, nemá proč chvátat. Nemám kam utéci. Vidím ve tmě pohyb. Pomalu, potácivou chůzí přichází něco humanoidního. Že by člověk? Ano, má to lidské proporce. Ale proč se tak potácí? A to rychlé vzdychání… Poznávám uniformu zdravotní sestry. Má na hlavě čepec. Je to člověk!
Přiblíží se ještě víc. ,,Sakra, co to je?“ unikne mi z úst. A v tu chvíli sebou trhne, až teď si mě všimla. Bohužel, to o čem jsem si myslel, že je člověk, kdysi možná lidskou bytostí bylo.
Postava má špinavou, zašedlou kůži, puchýře, ale nejhorší je její obličej. Pokud se to tak dá nazvat. Ono to vlastně nemá tvář. Žádné oči, nos ani ústa. Jen blýskající se povrch, na místě obličeje. Lemováno řídkými, odpornými vlasy. Opírá se o rezatou berlu, proto to cvakání.
Jakmile si mě všimla, zrychlila svou chůzi. Napřahuje svou berlu. Co teď? Chodba je úzká, okolo ní neproběhnu. Otáčím se a spěchám zpět do svého pokoje. Škubnu za kliku, otevřu dveře, ale nestačím zabrzdit. Automaticky jsem je za sebou zabouchnul. Teď toho lituji. V pokoji, kde jsem se probudil, se ke mně potácejí hned tři takové ,,sestřičky“. Nemám na výběr, musím rychle zpět na chodbu. Proti jedné mám větší šanci, než proti třem.
Vmžiku se otočím a tápu po klice. V tom spěchu se roztřesenýma rukama nemůžu trefit… Za zády už cítím ty tři zrůdy. Každou vteřinou čekám ránu berlí do hlavy. Klika cvakne, já prolétnu dveřmi a prudce je zabouchnu. Z druhé strany do nich obludy vztekle buší. Naštěstí nemají dost inteligence k tomu, aby použily kliku…
Z deště pod okap, blýskne mi hlavou. Připravuji se na konfrontaci s odpornou obyvatelkou chodby, ale nic neslyším, ani nevidím. Žádné cvakání, žádné funění… Je pryč, ozve se naděje. Vskutku, chodba se zdá prázdná. Obezřetně vyčkávám. Sekundy se nekonečně vlečou… Mezitím přemýšlím. Jak se ty příšery dostaly do pokoje? Vždyť tam předtím nebyly. Nemohly se tam kam schovat, a i kdyby ano, byl bych mrtev. Jednoduše by mě zabily ve spánku… To samé se stalo zde. Kam se ztratila ta, před kterou jsem utíkal? Potulují se tu snad jako duchové?
Z uvažování mě vytrhne bušení do dveří od pokoje. Asi bych měl zmizet.
Opatrně se vydávám chodbou dál. Pokouším se našlapovat co nejtišeji, dokud jsem nepromluvil, tak si mě to monstrum nevšimlo. Třeba jsou slepé a reagují na zvuk. To by mě mohlo pomoci. Konec konců, žádné oči nemají, alespoň ne na hlavě. Co je to zač? Bývaly to lidské bytosti? Jestli ano, co způsobilo jejich…přeměnu? Napadají mě tisíce otázek. Co tohle město? Bylo vždycky takové divné? Mám pocit že ne. Myslím, že jsem v nějakém katalogu o něm četl jako o skvělém místě pro dovolenou. Krásná příroda, scenérie, klid… Každopádně, teď je to pravý opak. Asi bych si dovolenou zde nedopřál.
Míjím další pokoje. Většina je zamčena na petlici s mohutným visacím zámkem. Ani nemám v úmyslu je prohledávat. Netoužím po dalším setkání s místním nepříjemným zdravotním personálem… V levé stěně chodby se objeví výklenek a dveře výtahu. V duchu zajásám. Pokud nejsem v přízemí, alespoň do něj mohu sjet. Mačkám tlačítko na přivolání výtahu, ale neslyším sepnout motor. Ani se nerozsvítí kontrolka. Ksakru! To mě mělo napadnout. Nefunguje…
Nezbývá, než jít dál. Po chvilce minu další dveře. Je na nich napsáno: Sprchy. Nechci se mýt, chci pryč. Z jednoho pokoje proniká paprsek světla. Dveře pootevřeny. Nedá mi to, zvědavost mě nutí jít blíž a nahlédnout. Z pokoje se nic neozve. To ale neznamená, že by tam nemohlo cosi nebezpečného číhat. Opatrně, pomalu nahlédnu škvírkou dovnitř. Tam kam vidím, se nic nehýbe. Risknu to. Otevřu úplně dveře a vejdu dovnitř.
Pokoj je malý, úzký, s jednou postelí. Zřejmě nějaká sólovka. Ale co mě přímo praští do očí… Na nočním stolku vidím telefon, telefon! Starší, beztlačítkový, jen s klasickým točitým vytáčením. Skočím k němu a zvednu sluchátko. Funguje! Zkouším vytočit číslo, ale vzápětí se ozve tón, oznamující, že číslo neexistuje. Já hlupák! Vždyť žádné číslo neznám! Nepamatuji si nic, ani telefonní čísla. Neznám ani číslo na policii. Vztekle se sluchátkem praštím zpět. Možná příležitost se odsud dostat, mi unikla mezi prsty. Vztekle proklínám svou smůlu. Tohle není možné. To se snad může stát jen mně. Záchranný kruh na dosah, ale já na něj nedosáhnu.
V pokojíku už nic dalšího není, tak jdu zpět na chodbu. Kdyby alespoň fungovalo to mizerné osvětlení… Všechno mě tu začíná štvát. Není tu nikdo živý a když už, tak nějaký bláznivý kultista. Hnusné obludy, zvuky, prostředí z nočních můr… A hromada záhad. Ano, chci odsud pryč, ale zároveň cosi ve mně, nutí, abych tomu přišel na kloub. V hlavě mi stále dokola znějí slova fanatického kněze. Že souvisím s tímhle městem. Minulé životy, vězení… Co to jen může znamenat? Kult podivného boha a Krvavý Ráj… Začíná mě to zajímat.
Míjím další pokoje a už se blížím ke konci chodby a hlavním dveřím. Snad se z téhle nemocnice brzy dostanu ven… Přemítám, aby nebyly zamčené a co mě asi čeká za nimi. Ksakru také by tam už mohlo být něco v pořádku. Bez špíny, tmy, krve, oblud, zvuků…
,,Hernajs. Co to…!“ To je ale bolest! Upadl jsem na zem. V tu chvíli na mě cosi skočí a lehne. Cítím ohavné pařáty, jak mi drásají tělo a obličej. Má to hroznou sílu, nemohu to ze sebe dostat. Škubu sebou co to jde, kroutím hlavou jak to jen jde, abych uchránil oči. Hrabe mě to po obličeji a když to jede přes ústa, zapracuje prastarý reflex. Otevřu je a vší silou se zakousnu do té pazoury. Jak jsem si myslel, že mě to pustí, tak jsem měl marnou naději. Jakoby se nic nestalo, dokonce mě to málem vytrhne jazyk.
,,Ty svině mizerná, dáš pokoj?“ huhlám. Vystrnadím pařát z mé pusy a pokouším se vstát. Co to na mně vůbec leží? To do čeho jsem se zakousl, připomíná lidskou ruku. Je to jasné, to je ta hnusná sestřička. Ta potvora se tu schovala a číhala. Ale nebylo slyšet její hlasité dýchání…
To je jedno, musím se jí zbavit. Napnu všechny síly a vzepřu se. Má ukrutnou sílu. Pak mě napadá jedna věc. Oběma rukama jí stisknu hrdlo. Asi se mi nepodaří ji udusit. Každou rukou tahám na jinou stranu. Snažím se jí zlomit vaz. Ona stále škrábe, ale už ne můj obličej. Ten jsem zabořil do země, zato tahá hrozně za vlasy. Cítím, že jí krk ochabuje. Zdá se, že už toho má dost. Tak vida, tahle monstra se mohou unavit… užitečné vědět. A pak to křupne. Příšera ze sebe ještě vydá hrozné zaječení, napůl se podobá ženskému výkřiku. Mám z něj husí kůži. Poté ochabne a znehybní. Vyprostím se zpod ní a ztěžka postavím na nohy. Výborně, podařilo se mi zabít jednu z těch místních atrakcí! Ale že mi dala zabrat. Všechno mě bolí, škrábance pálí… A ten zápach co se z ní line. Nic takového jsem ještě necítil. Pak mě zaplavují emoce. A nehorázný vztek. Rozzuřeně do mrtvoly kopu, dupu po ní, plivu…
Když se vybiju, odcházím pryč hlavními dveřmi. Naštěstí nejsou zamčené. Za nimi je ,,pro změnu“ tma. Mrtvé ticho. Neslyším cvakání, ani vzdychání, pokud nějaká z těch oblud zase někde nečíhá. Hned naproti vidím dveře od schodiště. Vida, jsem ve třetím patře. Lepší už to být nemohlo, pomyslím si ironicky. O kus dál ale zahlédnu výtah. Zamířím k němu. Teď mě napadá, mohl jsem si vzít berlu té mrtvé hrůzy, jako zbraň. Fuj, to do ruky nikdy nevezmu! To se radši budu bránit pěstmi!
Cestou k výtahu míjím odbočku do krátké chodbičky, na jejímž konci jsou dveře s velikým zámkem. Na ceduli se píše: Cely pro mimořádné případy. Co to je? Ta má zvědavost mě jednou přivede do pěkných potíží… Zkusím kliku, je odemčeno. Vejdu dovnitř a ocitnu se v prostoru se čtyřmi, na první pohled bytelnými dveřmi. Jedny si chvilku prohlížím. Nic zvláštního na nich není, jen zámek vypadá opravdu pevně. Jsou odemčeny. Nahlédnu škvírkou dovnitř.
Cely pro mimořádné případy…ano ta cedule má pravdu. Jedná se o malé, úzké vypolštářované cely. Sem asi zavírají nebezpečné šílence při záchvatu. Jde z toho na mě klaustrofobie. Jedna stěna je dokonce pocákána krví! Krví je tam něco napsáno… v té tmě ale nepřečtu co.
Zavřu dveře a zamířím pryč. Ostatní cely mě nezajímají. Nemám z toho dobrý pocit. Vrátím se úplně zpět a pokračuji k výtahu.
,,Prosím, funguj!“ domlouvám mu. Stisknu tlačítko a čekám, že se nic nestane. Téměř jsem se lekl, když se dveře s hlomozem otevřely a zalilo mě světlo. Rychle vkročím dovnitř. Koukám na ovládací destičku. Třetí patro nechceme, mačkám přízemí. Nic.
,,To ne,“ mračím se. Zkouším první patro. Zase se nic nestane. ,,To mi neříkejte, že výtah funguje jen na otevření a nikam nejede!“
Do sklepa nechci, tak mačkám poslední možnost. Druhé patro. Tlačítko se rozsvítí a dveře s hlomozem zavřou. V tu chvíli se ozve zavytí. Co to? Zdálo se mi to? Znělo to jako úpění… Dost, nebudu nad tím přemýšlet. Ale už se mi opravdu nechce zpět do třetího patra! Výtah sebou škubne a rozjede se. Během chvilky zastaví a dveře se otevřou. Světlo z výtahu osvětlí prostor přede mnou. Zase je tu tma, okna zatlučená. Pomalu vycházím z výtahu a rozhlížím se vpravo vlevo. Nikde se nic nehýbe. Jdu pomalu vpřed. Výtah se za mnou zabouchne a vše tu znovu zaplaví téměř úplná tma. Kam teď? Prostora se navlas podobá třetímu patru. Krom několika dalších dveří, vedoucích do ordinací, se zde také nacházejí dveře do oddělení pokojů a ke schodišti. Nechce se mi prolézat chodbu s pokoji, to co jsem v ní zažil nahoře, mi stačilo. Zřejmě bych se tam asi stejně nedostal, dveře budou zamčeny na číselný kód… Vedle nich je totiž malý panel s tlačítky od jedné do devíti…
Zajímají mě dveře od schodiště. Když nefunguje výtah, je toto má poslední naděje. Pomalu k nim směřuji a nezapomínám na opatrnost. Našlapuji velmi tmavým šerem.
Vyskočím asi metr vysoko. Co je zase tohle? Ticho prořízl hrozný rachot. Srdce mi buší jako o závod. Odkud to jde? Zní to jako zběsilá střelba… Je to dlouhá dávka. Zřejmě ze samopalu! Někdo se tu asi brání! Kde to sakra je? Cloumám všemi dveřmi, které tu jsou. Zapomínám na opatrnost, naštěstí tu nikdo nečíhá. Ticho, krátké a další střelba. Zřejmě střelec přebíjel. Po třech vteřinách rachot náhle ustane. Nemohl už mít prázdno… Leda by měl v zásobníku pár ran… Čekám. Nic už se neděje. Buďto střelec zvítězil, nebo… Musím zjistit, kde to bylo.
Otevírám dveře od schodiště. Tam zabrzdím. Pomalu, ty blázne. Nechceš si přece zlomit nohu, nebo něčemu padnout za oběť! Odkud ta střelba byla? Z jakého patra? Shora určitě ne… Ve druhém patře také ne… Zpoza těch dveří které jsem zkoušel, se nic neozývalo. Muselo to jít sdola. Jdu po schodišti dolů. Někde tu svítí světlo, tak aspoň vidím. Nahoře něco hlučí… Našlapování, ale ne lidské kroky. Ani ono cvakání, jaké vyluzovaly znetvořené sestřičky. Nepřibližuje se to, tak to řešit nebudu. Jen nesmím běžet směrem nahoru, kdyby něco… Schody jsou špinavé a kluzké. Zdi zašlé a oprýskané. Místy plesnivé. Opravdu odporné místo…
Jsem v prvním patře. Střílelo se tady? Musím to zjistit. Nezjistím. Zamčeno. Jdu tedy do přízemí. Zde odemčeno je. Vyjdu ze dveří a stojím naproti vchodu do křídla s pokoji. Tam nechci. Tolik zvědavý nejsem. Napřed to prohledám tady a jestli střelec není zde, asi tam budu muset nakonec jít…
Kupodivu, mám tu o něco lepší pocit, než nahoře. Odněkud sem proniká světlo, takže je tu pouze šero. Očividně je také prázdno, soudě podle ticha. Ani vzduch tu není tak smrdutý. Minu dveře do lůžkového oddělení a ocitnu se v ústí chodbičky. Tam vidím vchody od dámských a mužských šaten. Prolezu to… Myslím, že nemá smysl klepat. Stejně tam nikdo není. Bez váhání otevřu dveře od dámských šaten. Krom několika skříněk a stolu u zdi, tu nic není. Jedna skříňka je otevřená. Prohlédnu si ji. Hmm, nic extra… Jen sesterská uniforma, boty a dámský parfém… Nic z toho nepotřebuji. Zaměřím svou pozornost ke stolu. Leží na něm nějaké časopisy. Ty jsou mi nanic. Jsou o módě. Potřeboval bych spíše nějaké noviny.
Rozmrzele je hodím zpět a opouštím šatnu. Jdu k pánské. Zamčeno. Vracím se zpět. Aha, asi jsem v hale. Je tu totiž jakési jádro, do kterého z každé strany vede několik dveří. Celé ho obejdu a vidím hlavní vchod nemocnice! A pozor, něco před ním leží… Dvě mrtvoly. Lidské? Bližší ohledání ukáže, že ne. Jedná se o dvě znetvořené zdravotní sestry. Leží v kaluži odporné krve a jejich těla jsou doslova provrtána otvory.
,,Aha, tady někdo řádil s brokovnicí,“ říkám nahlas. ,,Ale to co jsem slyšel, byl samopal. To vám někdo nakopal prdel, co vy obludy?!“