Vlastní Tvorba Povídky: Přízraky dávných dob -
autor: Aldaris
1. strana
 |
Přízraky dávných dob
1.strana
To byl zvláštní sen… Zdálo se mi, že jsem v úplně jiné době… Na jiném místě… Otevřu oči. Jsem úplně propocený. Sice to byl zvláštní sen, ale rozhodně byl lepší než skutečnost. Probouzím se v cele té prokleté věznice u Silent Hillu. Tak ponuré místo jsem ještě neviděl. Bývalý zajatecký tábor od války Severu s Jihem… Trochu ho přestavěli a vzniklo toto hrozné místo. Ale ještě horší je vězeňské nádvoří. Dominuje mu velká konstrukce se šibenicemi a háky. Jsou tu zavedeny dva druhy trestu smrti. Oběšení či probodnutí. Provádí jej kati. Používají k tomu dlouhý ostrý bodec.
Zrovna já mám okno cely na nádvoří, každý den poslouchám smrtelné nářky odsouzených. Krev tam ani nestačí zasychat. Ti popravčí snad ani nemohou být lidé. Jejich tváře jsem nikdy nespatřil. Nosí velké pyramidové kukly, zacákané od krve. Možná postrádají jakékoli emoce. Přijdou, provedou svou krvavou práci a odejdou.
A já? Kdy přijde na mě řada? Ani nevím, jak dlouho tu jsem. Obvinili mě za vraždu. Ale není to pravda, byla to sebeobrana. Ten rádoby kněz mě chtěl zapálit. Určitě to nebyl katolík! Žádný křesťan nikdy neblábolí nic o Krvavém ráji. Ne, určitě to nebyl normální kněz…
Už se blíží dvacáté století… A já se ho možná nedožiji. Přesto mám pocit, že jsem někde, kde správně nemám být. Ale to si asi říká každý vězeň… Jenže já nemám na mysli věznici, ale celé toto místo a prostředí. Nevím co to je za pocity.
Kdybych se odsud dostal… Ach ne… Vedou dalšího ubožáka. Přivázali ho k jednomu z těch háků na konstrukci. Ti sadisté mu ještě dávají vybrat, jestli chce oběsit či probodnout. Přichází kat s bodákem… asi si vybral probodnutí. Popravčí je děsivá postava. Hlavu mu zakrývá pyramidová kukla, ve svalnaté ruce drží dlouhý ostrý bodák a čeká. Soudce odříkává obvinění a dá pokyn k výkonu trestu.
Za co je ten chudák asi odsouzený? Proč musí zasluhovat takový trest? Kat se mezitím postavil za nebožáka, který visí hlavou dolů a pozvedá bodec…
Ne! Vrhám se od okna na kavalec a přetahuji si přikrývku přes hlavu. Křik odsouzeného ale přesto proniká k mým uším. Po chvilce nářek pomalu utichá. Sbírám odvahu a vracím se k okénku. Mrtvého právě sundavají z háku. Kat sestupuje z popraviště a z jeho smrtícího nástroje odkapává krev, vsakující se do vyprahlé země.
On sám vypadá jako řezník. Krvavé kapky má i na své kukle. Zajímalo by mně, z čeho je vyrobena, že drží tvar. Nemá špičku vzhůru, ale směrem dopředu, ve tvaru dlouhého pravoúhlého trojúhelníku. Zakrývá mu celou hlavu, nevidím otvory pro oči. Musí být velmi malé.
Vtom kat pozvedá zrak. Nevidím sice jeho oči, ale cítím ten spalující pohled. Asi dvě vteřiny, které se zdají být dlouhé jako hodiny, na sebe hledíme. Pak to nevydržím a odejdu od okna. Usedám na kavalec a rozhlížím se po cele. Je maličká, pouze lůžko a v koutku záchodová díra v podlaze. Dále jen kousek k mřížovým dveřím. Zdi už jsou zahnědlé a plesnivé v koutech. Za dveřmi se nachází dlouhá vězeňská chodba s dalšími celami.
Slyším pravidelné kroky strážného. Tento dozorce je na první pohled nesympatický člověk. Jeho přihrbená postava mi připomíná šimpanze, jenže šimpanz není tak ošklivý. Toto individuum má také jeden nepříjemný zvyk: Uprostřed noci začne tlouci železným řetězem do mříží cel. Samozřejmě probudí snad celou věznici. S hrozným chechtáním tuto činnost vykonává až do svítání. Tisíckrát jsem si už představoval, že jej držím za ten jeho tenký krk, nadzvedávám nad zem a pomalu z něj vymačkávám život. Tenhle zmetek si nic jiného nezasluhuje.
Ale to není vše. V tomto vězení je něco divného, nevím přesně co, ale mám z toho špatný pocit. Jistě, z takového místa by měl každý, ale zde musí být cosi horšího, než jen sadističtí dozorci. Někdy v noci totiž slyším výkřiky hrozné bolesti, zdá se mi, že vychází ze spodních pater. K tomu se občas přidají rány, bouchání a praskání. Nemám ponětí, co to může znamenat, ale myslím, že to raději nechci vědět. Už tak je tu hrůz dost.
Když nás vzácně pustí na chvíli ven na nádvoří, prohodím pár slov s ostatními vězni. Z kdysi silných mužů, zbyly jen trosky na pokraji příčetnosti, vyhublé a otrhané. Neexistuje tu, že by trestanci týrali jiného vězně, každý tu má dost starostí sám se sebou.
A právě několik z nich mi vyprávělo, že nejhorší z celého vězení je samotka. Prý jsou to malinké místnůstky, veliké asi dvakrát tři metry. Není v nich ani postel, ani mizerná kupka plesnivé slámy na zemi. Jen špinavý suchý záchod. Vězeň musí spát na tvrdé zemi, pořád ve tmě. Není tam ani malé okénko. Tři pevné stěny a plné dveře. Ani škvírka ven. Krajíc tvrdého chleba denně. Nikdo se tam nezblázní déle, než za měsíc. A i to je rekord.
No a já si prosím stěžuji na svou celu! Můžu být ještě rád. Ale i z této mi začíná pomalu hrabat.
Už se stmívá, za chvíli vyhlásí večerku. No večerku do chvíle, než náš milovaný dozorce zahájí svou noční zábavu. Jestlipak nám dají něco k večeři? Jídlo se tu nedávalo zrovna pravidelně. Asi jen když si na nás náhodou vzpomněli. A nazvat tu hmotu jídlem, to je asi příliš honosný název. Vypadá to otřesně a chutná ještě hůř.
Zase slyším z chodby kroky. To není náš dozorce. Tenhle je jiný. Ještě ho neznám. Ale nemám z něj o moc lepší pocit, než z toho hrbáče. Kdyby se příroda zbláznila a spojila pštrosa s prasetem, vznikl by tenhle člověk. No člověk? Ano, je to opravdu lidská bytost. Má snad dva metry, ale hrozně nesouměrnou postavu. Obrovské břicho nesou tenké křivé nohy a dlouhý tenký krk zakončuje olysalá a oteklá hlava. Tohle musí být potomek incestu, jinak to není možné.
Přichází k mé cele. „Jídlo,“ zaskuhrá. Má křivé zkažené zuby. Hodí se k té stravě, kterou mi nese. Skrze mříže mi podá misku s jídlem. Když pro ni sahám, naschvál ji upustí. Taktak ji chytím, přesto polovina jejího obsahu skončí na zemi. Zjev se zlomyslně zachichotá a odvalí se pryč.
Cítím odpor k té stravě, ale můj hrozný hlad nakonec nechutné pocity zažene do kouta. Nemám lžíci, tak tu kašovitou věc musím jíst rukou. Mé ruce nejsou moc čisté, ale na tom mi teď ani tolik nezáleží. Chutná to hořce a slaně. Ale je v tom poznat ještě jiná chuť. Nasládlá a měďnatá… Naberu další sousto a leknutím upustím misku. Její obsah se rozstříkne po podlaze cely. Krom kaše, mám v ruce ještě něco jiného. Je to zakrvácený lidský prst! Taktak krotím svůj žaludek, aby nevyvrhl ven svůj obsah. I když by nebylo téměř co zvracet.
Misku kopnu pod mřížemi na chodbu a prst ji následuje. Tohle už je nenormální! Co se to tu děje? Tohle není vězení, toto je likvidační místo. Proč nás rovnou nezabijí? Asi je baví, trápit druhé. Takové zacházení si snad nemůže zasloužit ani nejhorší vrah! A tady nejsou zavření jen vrazi. Najdou se tu i takoví, co provedli nějaký podvod, či krádež. A to snad ještě není důvod ke smrti, nebo ztráty příčetnosti! Nebo ano? Možná jsem bláznem já a toto všechno je naprosto přirozené.
Dost, raději půjdu spát. Natáhnu se na kavalec a zavřu oči. Jenže spánek nepřichází. Pořád se celý klepu z hrozného nálezu v jídle. Kdo tohle může udělat?
Co to?! Já usnul…Cosi mě probudilo. Už je tma, nevím kolik hodin. Jen blikavé matné světlo z chodby, sem trochu proniká. Ale to není příčina mého vzbuzení. Přemýšlím… To je ono!
Výkřik! Kdosi volá o pomoc, zní to z útrob budovy. Další chudák. Zakřičí znovu. Ne, to není z nitra věznice. Je to toto patro. A dokonce pár cel ode mě! Křik utichl, změnil se v nesouvislé blábolení. Hned na to následují údery do mříží a nelidský řev…
Poplašeně otevřu oči. Okolo je tma. To byl ale zvláštní sen… Zdálo se mi, že jsem byl zavřený v nějaké hrozné věznici a bylo 19. století. Neuvěřitelně živá noční můra… Kde to jsem?
Zamrkám a přivyknu si na tmu. Je tu šero. Ten prostor je mi nějaký povědomý. Malá místnost, okénko ve zdi, záchodová díra, mřížové dveře… Co? Je to jako v tom snu! Byl to tedy sen, či ne?
Jenže zde je vše opuštěné. Mrtvé ticho. Vlastně, úplné ticho ne… Kapání vody. Voda někde kape s hroznou pravidelností. Cítím hnilobný a zatuchlý zápach. Zvedám se z postele a jdu ke dveřím. Mé obavy se vyplní. Je to skutečně cela z mého snu. Jen mříže jsou celé rezavé, stěny ještě plesnivější a špína zažranější.
Tak to nebyl sen… Jak jsem se sem ale dostal? Já přeci nežiji před více jak sto lety… Co je tohle za ponuré místo? Je jako vystřižené z mého snu. Jen daleko děsivější. Pravda, nekoná se tu žádná poprava, není slyšet žádný křik bolesti. Pouze zdrcující ticho a temnota. No skoro ticho. Kapání vody, šramot, který pochází nejspíš od myší, a ještě cosi neidentifikovatelného.
Vstávám z kavalce a jdu ke dveřím. Jsou zavřené, doufám že ne zamčené. Nevím jak bych se odsud dostal.
Zámek je rezatý, cloumám mřížemi a dveře se s úděsným skřípotem zkorodovaných pantů, neochotně otevřou. Jako odpověď okolní zvuky ztichnou. Krom kapání vody. Je tu hodně šero, sotva vidím na dva metry. Venku je asi tma, koukám na zamřížovaná okna, která jsou zhruba tři metry nad podlahou. Musím odsud pryč. Pomalu kráčím podél zdi, chodba je zatím rovná. Není moc široká, v tom šeru vidím do ostatních cel. Není v nich nikdo, jsou vlhké, tmavé a ponuré. Zkrátka prostředí, jako vystřižené z hororu. Ta voda kape nejspíše z toho děravého potrubí nade mnou…
Co se to...? Odněkud slyším zpěv! Zní ale dost divně. Není to žádné veselé pobrukování. Kdyby mohlo šílenství zpívat, takto by to znělo. Je v něm cosi ďábelského, nepřirozeného, hraničícího se zdravým rozumem. Děsí mě to. Celé toto místo a ten hrozný zpěv k tomu.
Píseň beze slov. Jde to z pravého konce chodby. Míjím rezaté mříže ostatních cel a schválně do nich nekoukám. Nevím co by tam mohlo být, ale kdyby se tam něco nacházelo, určitě by to nebudilo důvěru, ani příjemné pocity. Dýchá z nich tma, zatuchlina, plíseň a jakási sklíčenost. Jací asi byli jejich obyvatelé? Zasluhovali takový osud jako v mém snu? Popravu, kde posledním právem či přáním byl výběr mezi oběšením, či probodnutím? Trestali tímto sadistickým způsobem jen vrahy a podobné živly? Mám nepříjemné tušení, že ne.
Stále nechápu, jak jsem se tu ocitl. Souvisí to s tou noční můrou? Vůbec si nevzpomínám, kde jsem se nacházel před tím snem. Já ani nevím, jak se jmenuji? Odkud pocházím? Je to snad další sen? Nebo snad trval můj spánek v cele tak dlouho, že se na mě nějak zapomnělo a věznice se mezitím zavřela? To bych ale musel spát celé roky! Kdybych věděl, jaký je datum, možná by se to vysvětlilo. Pak si uvědomím, že to co mám na sobě, se v devatenáctém století nenosilo. Ne, to nebude ono. Tamto byl přeci jen sen. Možná že mě potkala nějaká nehoda a já ztratil paměť. Jenže nemám jediné zranění a nevím, proč bych chodil před nehodou zrovna sem. Snad se něco dozvím později.
Tak a jsem u dveří, oddělujících místní patro s celami, od ostatní části lágru. Zpěv zesílil. Slyším jej i skrze dveře. Vypadají bytelně, dvoukřídlé, s masivní klikou a rezatým zámkem, pokryté špínou a plísní. Přesto jim nejspíše tyto prvky neubraly na pevnosti. Vskutku, pravé vězeňské dveře, skrze něž se nikdo bez veliké námahy nedostane. Nevím co mě za nimi může čekat, ale když tu budu jen tak stát, nedozvím se to.
Odhodlám se a dotknu se kliky. Je studená, šupinky rzi se lesknou vlhkostí. Musím trochu zabrat, abych ji stiskl. Přeci jen poněkud přirezla. Ty dveře nikdo dlouho neotevíral. Velmi dlouho… Cvakne to a dveře se pomalu otevírají. Škvírka se opatrně rozšiřuje a já už poznám, že za dveřmi je o něco více světla. Jakmile otevřu, zpěv ustane, jako když utne. Po zádech mi běhá mráz, třebaže tu není příliš chladno. Když je mezera dostatečně velká, proklouznu dveřmi a ocitám se v další chodbě, možná o něco delší. Osvětluje ji několik světel, co svítí na stropě. Většina jich je rozbitá, nebo tam nejsou vůbec. Chodbu pravidelně lemuje po obou stranách množství špinavých dveří. Nemají mříže, jsou obyčejné, kdysi snad bílé. Chodbu také asi po deseti metrech přerušují troje orezlé mřížové dveře se zámkem. Za každými je stůl se židlí a nástěnkou. Nejspíš se za provozu věznice všechny zavíraly a zabraňovaly tak možným útěkům z jednotlivých částí. Ten kdo uprchl z cely, nakonec skončil zde. U každých sedával strážný.
Na první pohled se chodba zdá prázdná. Nevím, kam se vydat. Chci se odsud dostat, ale kudy? Ani můj sen mi nenapoví, i když je zřejmé, že šlo o tutéž věznici. Noční můra se odehrávala jen v té pitomé cele.
Chvíli stojím a naslouchám. Zpěv už se neozývá. No zkusím to doprava. Snad dojdu k nějakému východu. Jdu rychle, ale opatrně. Uši našponované, oči na stopkách. To náhlé mrtvé ticho mě děsí. Mám strašně nepříjemný pocit, že mě něco pozoruje. Zrovna jsem teď v části, kde je špatně vidět, světla tu nesvítí. Všudypřítomné stíny už tak dokreslují úlety mé fantazie. Sevře se mi žaludek, naběhne husí kůže. Teď…
Bleskově se otočím, cítím něčí pohled! Třesou se mi kolena, oči nervózně těkají. Nikdo. Ani živáčka. Jakmile jsem se otočil, pocit pominul. Chvíli stojím a rozhížím se pátravě kolem sebe. Zdá se mi, že se na opačném konci chodby, než kam mám namířeno, něco pohnulo. Snažím se zrakem proniknout šeravou temnotu, ale bez úspěchu. Přísahal bych, že se tam opravdu něco hnulo. Asi to nic nebylo, nejspíš pracují přetažené nervy.
Rychlou chůzí vyrážím dál. Už budu na konci chodby, končí silnými železnými dveřmi. Pokrývá je rez a cosi dalšího, nazelenalého. Snad plíseň… Ale na kovu? Nikdy jsem neviděl plesnivé železo. Tak teď ho vidím. Celé to tu je nějaké naruby… Zase!
Přitisknu se ke zdi a ohlédnu směrem, ze kterého jsem přišel. Ano, teď se nepletu, něco se tam hýbe! Už přestalo, asi si všimlo, že to pozoruji. Couvám k železným dveřím a čekám, že se na mně něco vrhne. Pomalu, krok za krokem… Upírám soustředěně zrak do oněch stínů, ale nic se neděje. Stále to mrtvé ticho…
,,Jeéé!“ řvu. Na něco jsem šlápl, hýbe se to a já ztrácím rovnováhu. Těžce jsem padl na záda, až mi to vyrazilo dech. Snažím se vstát, ale mám pocit, že mi to jde hrozně pomalu. S velikými obavami se ohlédnu, na příčinu svého pádu. Uffff…. Jen něco kulatého. Asi míč. Ale bližší pohled odhalí něco jiného. Něco, co mi z úst vyloudí výkřik hrůzy. To, co jsem považoval za míč, není žádný balón, ale zohyzděná lidská hlava! Má uříznutý nos, vypíchnuté oko a utržené ucho. Douho mi trvá, než se z toho šoku vzpamatuji. Když se přestávám třást, hlava otevře své jediné oko a ústa. Vyjde z nich onen zpěv beze slov, který byl předtím slyšet. To ta věc je děsivý zpěvák!
Hlava upírá svůj jednooký zrak na mě a nepřestává zpívat. To oko mě hrozně přitahuje… Je fascinující, zpěv už se nezdá tak hrozivý… Co to dělám? Násilím odtrhnu pohled od toho hrozného oka. Snaží se mě to zhypnotizovat? Jako v odpověď zazní z opačného konce chodby dusání. Cosi se odhodlalo a rychle se to blíží! Hlava se začne příšerně smát. Nelidský hlas, pištivý, pak se změní v hluboký bas a posléze ve fistuli. Nevím, nevidím kvůli šeru co se sem žene, ale nehodlám na to čekat. Sprintem letím k železným dveřím. Za zády duní šílený smích.
Přiženu se ke dveřím, taktak to ubrzdím. Ta zelená hmota na nich, není plíseň. Je to stékající a na zem kapající sliz. Odporně to páchne. Klika je naštěstí čistá. Ale co to, dveře nejdou otevřít! Koroze udělala své a dveře jednoduše k sobě přirezly. Nehodlám se vzdát, dupot se neustále přibližuje, i když pořád nic nerozeznám. Kopu do dveří, mlátím, ale je to nanic. Lomcuji, snažím se je vyrazit a když kousek poodejdu, abych to vzal s rozběhem, náhle se samy pootevřou a já setrvačností jimi docela prolétnu.
Odrazím se kus za nimi od rezavého zábradlí, jenž pod mým nárazem povolí. Taktak se na poslední chvíli jednou rukou chytím jeho do podlahy zapuštěné části. Visím za jednu ruku a snažím se druhou přitáhnout. S hrůzou hledím na dveře. Hlava asi znovu začala zpívat, protože smích vystřídala ona nervydrásající píseň. Pak se stane něco neočekávaného. Místo aby dveřmi vběhla nějaká hrůza, tak se s tichým zaklapnutím zavřou. Nic se je nesnaží otevřít. Ani zpěv skrze ně neslyším. Neztrácím čas a konečně se vytáhnu nahoru. Stojím pevně na nohou a třu si odřené zápěstí. Rozhlížím se kolem sebe.
Zřejmě se nacházím v hlavní hale. Má kruhový tvar a lemuje ji šestero stejných dveří, podobných těm, kterými jsem vešel. Také tu je schodiště. Kousek ode mě vidím zamřížované dveře, za kterými vedou schody nahoru, do vyššího patra. Naproti přes halu další, za kterými vede schodiště dolů. Oboje dveře nejsou zavřené.
Uprostřed haly je oním zábradlím chráněný veliký kruhový otvor, skrze něj vidím do spodního patra. Kousek pod zábradlím je natažené pletivo, zabraňující tak pádu, ale i možnosti nepovoleného přístupu do spodního patra. Kdybych se nestačil chytit, asi bych v oné síti skončil.
Stejně je tak vidět i do poschodí nade mnou. Skoro úplná tma, nikde sebemenší pohyb. Jen tichý šramot shora. Stejně jako předtím, nic nespatřím. Možná ani nechci nic vidět. No, chci se dostat pryč, tak bude nejlepší, jít směrem dolů. Podlahu pokrývají bílé dlaždičky. Spíše, kdysi bílé. Teď špinavé, místy zašedlé a slizké. Snažím se jít potichu, ale mé kroky i tak zní s ozvěnou. Jestli tu někdo je, tak už o mě ví.
Projdu mřížovými dveřmi a vstoupím na strmé schodiště. Kolik vězňů tudy asi prošlo…? A kolik z nich tudy šlo poslední cestu života, s cílem popraviště? Určitě ne málo. Rozsudky zde byly poněkud svérázné.
Počkat, jak to všechno vím? No, teď se tím nebudu zabývat, musím se hlavně dostat odsud pryč.
Předpokládám, že cesta ven bude dole, sice tu nejsou okna, ale určitě budu nad úrovní země. Aspoň to tak vypadalo, podle okénka v cele. Vstoupím na první schod a taktak že neupadnu. Schodiště je vlhké a plesnivé. Dohromady to vytváří neuvěřitelně kluzkou hmotu. Vůbec se mi dolů nechce, je tam tma. Sice se tu nachází malé světlíky, které sem trochu světla přivedou, ale přesto je velmi špatně vidět. Copak tma, ale ty zvuky... Ťapání, cinkání, skřípání, mlaskání...
Tam dole je cosi moc ohavného. Ten mráz co mi běhá po zádech, moc příjemný není. Třesu se. Nemám u sebe vůbec nic, nic co bych mohl použít na sebeobranu. Ani telefon, abych někomu zavolal... Strašlivá rána se ozve nade mnou. Zvedám zrak a vidím, že mřížové dveře, vedoucí na schody do vyšších pater, se otřesou. Za nimi je tma, tudíž nic nezahlédnu.Vzápětí se ozve znova a dveře zaskřípou. Ty rezaté panty dlouho nevydrží...
Nečekám co bude dál. Snažím se co nerychleji sestupovat po schodech tak, abych neuklouzl. Další rána a zvuk padajícího železa mi oznámí, že dveře povolily. Shora je slyšet mlaskavé ťapání. Blíží se dost rychle. Zoufale se snažím po schodišti utíkat, neohlížím se, ztrácel bych čas a navíc mohl spadnout. A pak se to stane. Špatně došlápnu, ztratím balanc a řítím se do tmy. Proč tu sakra není zábradlí! Snažím se něčeho zachytit... Au! Zavadil jsem bokem o kus rezaté traversy, která sloužila asi jako nosič pro osvětlení, jenž dávno nefunguje. Podaří se mě zachytit jednou rukou. Okamžitě se chytnu i druhou a snažím se nekoukat do tmavé propasti dole. Pomalu ručkuji k odpočívadlu u schodiště. Schází několik metrů a budu nad ním. Ještě kousek...
,,Au!" vyjeknu. Něco me chytilo za nohu a táhne dolů. S vypětím sil se křečovitě držím traverzy, ale ruce mi kloužou. Zoufale zápasím s obrovskou silou, jenž drží moje nohy. Snažím se podívat, co mě chce stáhnout, zrak mi spočine na znetvořené pařátovité paži, s hnilobně zahnědlou kůží. Vyčnívá s ohyzdného ramena, je to tak dlouhé, že více z toho netvora nevidím. Pokouší se mě stáhnout do temné postraní šachty. Už ho vidím! Horní polovina těla. Nemá srst, humanoidní tvar, zploštělá hlava bez obličeje.
Už mi ochabují prsty, neudržím se. Jak se pustím, má váha mě vyškubne netvorovi z ruky. Sice jsem na okamžik pomyslel, že mi utrhl nohu, ale naštěstí se tak nestalo. Padám. Dlouho. Řítím se do tmy a očekávám každou chvíli drtivý náraz, kdy se mé tělo v hromadě rozdrcených kostí a masa, rozmázne po celé zemi.
Už to bude... Zavřela se za mnou hladina. Děkuji svému štěstí. Nebýt té vody, bylo by po mně. Plavu k hladině. Když se má hlava vynoří nad vodou, udeří mě do nosu silný zápach. Zhluboka se nadechnu a rozhlížím se. Je tu šero, odněkud sem musí svítit denní světlo. Voda je špinavá, bahnitá a odporná. Ale děkuji jí za mou záchranu. Snažím se najít nějaký břeh. Ať plavu do jakého chci směru, nachází se tu jen holé kamenné stěny. Po tom nevyšplhám ani náhodou.
Zřejmě se silná podlaha věznice i se zemí nějak záhadně propadla a já díky tomu spadl sem do podzemí. Jenže nevidím cestu ven. Zbývá jediná možnost. Hledat cestu pod vodou. Nechce se mi do toho. Ale musím.
Zhluboka se nadechnu a ponořím se. Voda je kalná, je tu tma, velice špatně vidím. Tápám podél jeskynních stěn a snažím se najít nějaký tunel. Jde to obtížně, každou chvilku se musím vynořit, abych se nadechl a nemůžu se potopit hlouběji. Další ponor a hle, je tu otvor ve skále! Tápám a zjišťuji, že je dostatečně veliký pro lidské tělo.
Vynořím se, co nejvíc nadechnu a doufám, že mi vzduch vydrží dostatečně dlouho na to, abych se mohl vynořit. Když se za mnou zavře špinavá hladina, vpluji do tunelu. Doufám, že to není jen nějaká slepá dutina, to by mě nepotěšilo. Je tu naprostá tma. Snažím se plavat rychle, zároveň ale i pomalu, protože se řídím jen hmatem a nerad bych si o něco rozbil hlavu. Po jedenácti vteřinách, mi dochází kyslík. Pomalu jej v podobě bublin vypouštím a snažím se potlačit pokušení otevřít ústa a nadechnout se. Hučí mi v uších. Objevují se jiskřičky před očima a tunel ne a ne skončit. Plavu těsně pod stropem, není tu žádná dutina nad úrovní vody, nemám se kde nadechnout.
Dělá se mi zle, plíce mám prázdné a točí se mi hlava. Brzy omdlím. Pak ucítím, že mě něco strhává. Bojuji s tím, ale proud je silný. Asi podzemní řeka. Voda je hrozně studená a padají na mě mrákoty...
Pleskání po tvářích, hlasy z hrozné dálky, špatně od žaludku... To znamená, že žiju! S námahou otevřu oči a když zaostřím, vidím dva drsné obličeje. Jeden říká: ,,Už se probírá."
Druhý: ,,No tak, vzpamatuj se. Máš víc štěstí než rozumu. Plaval jsi jeskyněmi, že? Kdyby tě nestrhla podzemní řeka, byl bys mrtvý. Vybral sis špatné místo k útěku."
K útěku? ,,Jakému útěku?" nechápu o co jde.
,,Jen nekecej. Hodně vězňů zkoušelo uprchnout odpadovou šachtou. Většinou však byli mrtví, když je voda vynesla ven. A někdy je asi nevynesla vůbec..."
Ti dva muži vypadají jako policisté, ale ty uniformy, ty už se dávno nenosí. S úlekem zjistím, že mám na sobě staré vězeňské hadry. Ale já nejsem vězeň... Nějaký tvor mě držel za nohu, já spadl do vody a snažil se odtamtud dostat... Tohle nejsou policejní uniformy 20. století...
,,Jaké je století?" ptám se.
Policisté se podívají nejprve na sebe a pak na mně. Myslí si, že jsem se dočista zbláznil. ,,Devatenácté... Asi ses tam dole praštil do hlavy, viď? Dobře ti tak, příště se aspoň o nic takového pokoušet nebudeš. A tato příhoda ti tvůj pobyt ve vězení prodlouží."
Otevírám oči. Je mi zle. Ležím na břiše. Nohy mi omývají drobné vlny. Kde to zase jsem? Co ti dva poldové, kde jsou? Snažím se posadit. Mé oblečení... Nemám trestanecké hadry. Mám své, současné... Asi se mi to jen zdálo, když jsem byl v bezvědomí. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Rozhlížím se. Nacházím se na břehu rozlehlé vodní plochy. Jelikož jsem se pořádně nalokal, vím , že není slaná. Naštěstí to není žádné moře. Víc toho nezahlédnu. Je tu hrozná mlha. Převalující se bílý opar, umožňující rozhled tak na tři metry. Ještě chvíli odpočívám a pak se pracně postavím na nohy. Jakmile tak učiním, zvedne se mi žaludek a já vyzvracím snad galon vody. Poté se mi uleví. Vydám se do vnitrozemí. Po minutě se předemnou vynoří z mlhy tmavá hmota. Až mě vylekala. Rozeznám malou dřevěnou stavbu. Nad šedivými okny se nachází velká cedule. Stojí na ní: "Půjčovna lodí, obdivujte krásy jezera Toluca". Jezero Toluca? Ten název mi nic neříká. I když... nevím.
Skrz zašlé sklo oken není vidět dovnitř a vchodové dveře jsou zajištěny pevným visacím zámkem. ,,Aha, asi je zavřeno." podotknu otráveně. Doufal jsem, že se uvnitř zahřeji a trochu osuším. Je mi strašná zima.
Pokračuji po blátivé cestě dále. Mlha mi omezuje větší rozhled, tak ani nevím co se nachází pět metrů od cesty. Pak si všimnu velikých stop, na cestě předemnou. Skláním se nad a nimi rozhlížím do všech stran. Nic není slyšet. Prohlížím si zblízka stopy. Nikdy jsem takové neviděl. Patří snad nějakému zvířeti? Vypadají jako otisky kopyt, jenže se znetvořenými lidskými prsty. Je to snad nějaký znetvořený člověk? Cosi mi však říká, že asi ne. Jakému tvoru to patří?
Vedou napravo od cesty, směrem k vysokým stromům. No, tam asi radši nepůjdu.
Nechám stopy stopami a jdu po cestě dál. Z mlhy se vynoří nízká, ale mohutná budova. Má vytlučená okna. Umístěna příliš vysoko na to, abych viděl dovnitř. Když najdu hlavní vchod, tak nalevo od dvoukřídlých vstupních dveří, čtu zdobený nápis na ceduli: ,,Silent Hillská Historická společnost".
,,To je nejspíš muzeum. Ale Silent Hill? To město ani neznám, i když mám zvláštní pocit... Ten sen o věznici... Nebo to nebyl sen? Ono vězení se přece nacházelo v Silent Hillu. Začíná se to pěkně zamotávat...," říkám nahlas.
Možná tam někdo bude. S nadějí zkusím kliku. Není zamčeno, dokonce je v zámku klíč. Těžký, bronzový klíč. Někdo si odemkl a klíč tu nechal. No, mě na tom nesejde.
S vrzáním starých a orezlých pantů, otevírám pravé křídlo dveří. Světlo pronikající otevíranými dveřmi, pomalu rozhání šero, panující uvnitř. Vstoupím a ocitám se v malé vstupní hale. Není příliš veliká. Celkový objekt je poměrně malý, než muzeum to spíš bude historická galerie. Na stěnách visí obrazy různých staveb, jezera a podobně. Zašlá, otlučená pokladna stojí na špinavém dřevěném pultu. Páchne to tu zatuchlinou a vládne šero. V paprsku světla od otevřených dveří, je vidět vznášející se zrnka prachu. Vitríny se starými předměty jsou rozbité a zaprášené. Jako by tu dlouho nikdo nebyl.
Prohlížím si obraz na zdi po mé pravici. Malba zobrazuje velikou hranatou stavbu, se strážními věžemi. Ani nemusím číst cedulku s popisem obrazu. Jedná se o Silent Hillskou věznici, postavenou v době války Severu s Jihem. Sloužila jako zajatecký tábor, poté ji přestavěli na vězení pro těžké případy.
Další obraz představuje budovu, jež nebudí takový nepříjemný pocit, jako věznice. Na cedulce stojí: "Brookheavenská nemocnice. Postavena v době veliké morové nákazy. Nejdříve byla jen velikou chatou, časem se stala klinikou".
Projdu vylomenými dveřmi do vedlejší místnosti. Mou pozornost upoutá vybouraná díra do protější zdi. Pohodlně by se jí protáhl průměrně vysoký člověk. Zvědavě, ale opatrně do ní nahlédnu. Pod nohama mi praská omítka a rozbité cihly. Za otvorem rozeznám schody, svažující se směrem dolů. Je tu poměrně tma, tak moc daleko nedohlédnu. Když tam tak hledím, začínám mít divný pocit. Naskakuje mi husí kůže a začínám se potit. Roztřásl jsem se. Cosi v mé hlavě mi říká, abych se více nepřibližoval, nešel tam dolů. Navíc ty zvuky linoucí se tam... Znějí z velké dálky, jako troubení rohu...
1. strana
Další >>