Vlastní Tvorba Povídky: Poslední rozloučení -
autor: camper
 |
Je zamlžená noc. Jedu se svojí ženou Alex na dovolenou do města Silent Hill. Jmenuji se Jered Jacobs.
Kolem našeho auta ubíhá krajina skryta pod rouškou tmy a mlhy. Alex na sedadle spolujezdce spí .Podívám se na ni,
usměju se a zase si začnu hledět řízení. Je půl jedenácté v noci . Spokojeně a s klidem si oddechnu.
Jsem už unavený. Tma je čím dál větší. Najednou se svět kolem mě začne ztrácet!Vše mi před očima mizí! Uslyším skřípot a panický výkřik. Nic nevidím,jen tmu, ale jsem si jist, že to byla Alex.
"Sbohem Jerede." jsou její poslední slova, která zaslechnu.
Ztrácím sílu a vědomí, v mé hlavě se mísí snad tisíc pocitů. Vnímám smutek, zármutek hněv, lítost beznaděj, strach a nevím co ještě. Pak už nemám sílu nic udělat. Ztrácím se v temnotě bez konce. Cítím chlad a zimu. Ležím na něčem tvrdém. Otevřu oči. Ležím uprostřed křižovatky v nějakém městě.
"Kde to jsem?" zeptám se nahlas, ačkoli v okolí nikdo není.
Posadím se a ucítím něco v kapse. Vytáhnu tu věc ven a s úlekem ji upustím. Je to malá černá pistole a dva zásobníky.
Vstanu skoro bleskem a rozhlížím se. Zkouším se rozpomenout. Je to tu dost děsivé. Vzpomenu si na Alex. Kde je a jak to že tu není?! Po zádech mi přejíždí mráz. Byl jsem přece v autě a Alex seděla vedle mě! Co se to děje? Mám strach,nevím co udělat nebo kam jít. Začnu si všímat okolí. Je tu tak hustá mlha, že vidím asi jen na deset kroků. Strachy se mi začne svírat žaludek. Nakonec se odhodlám, opatrně zvednu zbraň a směřuji své kroky do neznáma.
Jdu pořád rovně. Zahlédnu nástěnku s mapou. Běžím k ní a přečtu si kde jsem ...
V Silent Hillu? Sem jsme přeci měli s Alex namířeno! Pod nástěnkou leží na zemi požární sekera. Vezmu si ji do ruky a přemýšlím.
Mám pistoli, na co sekera? Nakonec se ale rozhodnu že si ji vezmu, protože náhoda je debil. Sundám mapu z nástěnky složím ji a schovám do kapsy. Jdu do postranní uličky v domnění, že někam dojdu. Jako naschvál je ta ulička slepá. Najednou sebou trhnu, protože slyším kroky. Pozvednu sekeru.Rozhlédnu se a zahlédnu pohyb. Zamrazí mě v zádech mám pocit že se mi srdce protluče skrz žebra. A pak to uvidím. Je to děsivá kreatura podobná člověku . Má hnědohnilobnou barvu kůže a hlavu omotanou ostnatým drátem. Po těle má zaschlou krev a páchne rozkladem. Pohybuje se dlohými kulhavými kroky. Asi si mě všimla, protože ze sebe vydá děsivě pronikavý výkřik. Rozběhne se ke mě. Zděsím se ještě víc když uvidím ruce toho monstra. V obou drží dlouhé zakrvácené kuchyňské nože. Chlad na zádech zesílí. Srdce mi buší tak silně že mám dojem, že dostanu infarkt. Strachy sevřu pevněji sekeru, už je skoro u mě. Rozmáchnu se plnou silou. Zavřu oči a v duchu se sám se sebou loučím... ozve se zvuk jako když řezník přesekne velký kus masa. Otevřu oči, nikde nic?!
Na sucho polknu. Podívám se na zem. Leží to tam, rozseklé vejpůl strašně krvácející a přitom vydává zvuk až děsivě podobný smíchu.
V duchu poděkuji neznámému dárci za tu pistoli. Zase vytáhnu mapu a pokusím se najít něco povědomého. Zjistím že jsem na ulici Finney st. . Studuju dál. Připadá mi povědomá Brookheavenská nemocnice na druhé straně Silent Hillu.
Proto jsem se vydal přes skoro celý Silent Hill na ulici Carroll st. před Brookheavenskou nemocninci.
Většinou jsou nemocnice hezké, ale o téhle se to říct nedá ani náhodou. Je to velká budova se třemi patry, která hrozně páchne zatuchlinou a hnilobou. Není na ni hezký pohled.
Jdu ke vchodu, otevřu dveře a stačím udělat sotva jeden krok než začne houkat siréna. Není to normální zvuk, její řev se zarývá hluboko do hlavy. Vejdu do nemocnice, kde si všimnu na zemi ležící baterky, kterou se rozhodnu vzír si také.
Zvenku jde pořád ještě slyšet siréna. Najednou se začne nepřirozeně stmívat . Je pořád větší a větší tma a nakonec jsem v úplné temnotě. Rozsvítím baterku a leknutím málem zaječím. Stěny kolem se doslova loupou a mění vše kolem. Pokud jsem předtím řekl, že je nemocnice hrozné místo, nedá se to srovnat s tím, jak vypadá teď. Vše je pocákané krví. Rozhlédnu se, jsem v něčem, co asi bývala čekárna. Je to tu rozlehlé, v levo ode mě je příjmací pult a v pravo zase sedátka pro pacienty. Jdu chodbou rovně až dojdu k jedněm dveřím. Otevřu, nečež mě zamrazí v zádech a srdce mi začne pruce bušit z toho, co uvidím. Asi o dva metry dál je ke mě zády otočená děsivá kreatura podobná zdravotní sestře. Má šedokrvavou,na pohled slizkou kůži. Na sobě má sesterský úbor a v ruce drží železnou trubku.Otevřu dveře ještě víc a stisknu sekeru v ruce až mi začnou brnět prsty.
Okamžitě si mě všimne a pomalu se začne otáčet. Napřáhnu sekeru, rozběhnu se a plnou silou tu věc švihnu do boku. Zvřeští, ožene se po mě a trefí se mi trubkou do hlavy. Mám pocit že se mi rozskočí. Vše je rozmazané a v hlavě mi duní, jako kdyby mi někdo ječel do ucha .Pak ucítím náraz. Ztrácím vědomí... Co se děje? Kde to jsem ?
Ztěžka otevřu oči. Ještě se mi motá hlava. Ležím na nemocničním lůžku v malém pokoji. Je tu světlo, takže se můžu podívat z okna. Sakra kde to jsem?!Zděsím se, protože z okna je vidět modrá obloha a po mlze a tmě jakoby se země slehla. Vedle lůžka je stolek a na něm leží lékařský spis. Zvednu ho a čtu:
jméno a přijmení: Jered Jacobs
věk: 25 let
diagnóza : otřes mozku,fraktura pravého předloktí.
Podívám se na svou pravou ruku. Ta je opravdu v sádře. Přede mnou je police a na ní televize. Ta se sama zapne .Skoro jako by to byla samozřejmost. Objeví se na ní mě velice známý obličej.
Alex!
"Ahoj Jerede, doktor mi pomohl natočit tuhle kazetu, protože už pak nebudu mít možnost ti nic říct . Doktor mi řekl, že tu budeš muset chvíli zůstat, prý na pozorování. Já už tu asi nebudu když se probereš, protože mi přestává pracovat srdce. Každou vteřinu počítám a čekám až to přijde. To co ti chci říct je, že nechci abys na mě vzpomínal ve zlém a pamatuj si, že já s tebou budu vždy a všude a vždy tě budu milovat...sbohem. Pak kazeta skončí.
Neschopen se pohnout se dívám na zrnící obrazovku, neschopen uvěřit tomu co jsem slyšel. Jsem úplně bezmocný. Cítím se jako bych padal do nekonečné propasti. "To není možné je... mrtvá." vyhrknu.
"Prosím ať to není pravda!"
Cítím jakoby svět ztratil smysl, nevnímám nic a ztrácím se v moři myšlenek a pocitů. Nevím co cítit . Pak si vzpomenu jak jedu v autě a na chvíli zavřu únavou oči, kvůli čemuž projedu skrz svodidla .
Víc si nepamatuju.
Najednou vejde doktor. Podívám se na něj.
"Dobré ráno pane Jacobsi." pozdraví mě.
"Dobré ráno." odpovím mu na pozdrav.
"Kde to jsem?" zeptám se rovnou.
"V Brookheavenské nemocnici. Jak se cítíte?" posvítí mi do oka lékařskou baterkou. "Divně." přiznám.
"To je normální u otřesu mozku. Je mi líto toho, co se stalo vaší ženě." kývne na mě ještě a odejde.
Vstanu z lůžka a jdu k oknu. Je nádherný den. Usměju se a vduchu řeknu: "Sbohem Alex, nikdy nezapomenu."
KONEC