Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Návrat - autor: Aldaris

    fdh  

 

Návrat


Část 2.

Rozlížím se a pak mě napadne mrštit po něm židli, do které jsem vrazil. Snad ho to aspoň zdrží. Zvedám ten kus nábytku, není to obyčejná kancelářská židle z laciných materiálů, toto je bytelné dřevo a podle toho také tolik váží.
Hybrid se se skřípáním koleček přibližuje a jeho dementní škleb mě místo hrůzy spíše rozesmívá. Ta krev stékající z jeho odporné huby, už ne. Sleduje co dělám, očividně nevěří, že ho mohu ohrozit.
S námahou zvednu židli nad hlavu a vší silou ji po něm mrštím. Nemá šanci uhnout, ale chrání se rukama. K mé hrůze židli chytí a velice snadno jí ulomí nohy. S dementním chechtáním je po mě hodí. Jedné sice uhnu, ale druhou odrážím rukou a dost to zabolí, jsem natolik ,,šikovný", že mě zasáhne do zápěstí. Není čas zabývat se bolestí, beru do ruky ulomenou nohu a vrhnu se vstříc příšerákovi. Zřejmě očekává úder, zkouší se krýt rukama, já ale předmět uchopím obouruč a okovanou špičkou mu ji vrazím do odporné huby. Nechutně to křupne, když mu kovová špice vyrazí zuby a zlomí čelist. Zapřu se o nohu jako o páku a škubnu. Zástupcův vaz praskne jako suchá větev.
Pustím nohu a odskočím dozadu. Pozoruji stvůru, ale asi je to mrtvé. Hnusná parodie člověka a…kolečkové kancelářské židle. Dřevěná noha od židle zástupci trčí z pusy jako čelní stěžeň plachetnice.
Bojácně přistoupím ke stolu a prohlížím si mrtvé ohlodané tělo. Obličej je sice značně zohavený, ale i tak poznám, že se nejedná o Willa. Aspoň jedna dobrá zpráva!
Přemýšlím co dál. Je to šerifská stanice, musí tu být nějaká zbraň. Snažím se ignorovat páchnoucí špínu a plíseň na zdech a nábytku. Pak si všimnu zašlého stojanu s brokovnicemi. Konečně!
Nadšeně jednu uchopím a zjišťuji, že není nabitá. Takže prohlížení nechutné kanceláře nekončí. V hromadách různého haraburdí na psacím stole, mi padne zrak na jednu knihu. Na deskách čtu: Pohřešované osoby
Mohlo by tam být něco o Candy! Listuji podle abecedního pořádku, ale nic nenacházím. Není tam! K čertu, je to snad fiktivní postava nebo co?! Vztekle knihou mrsknu do kouta a hledám dál. Konečně! Jedno balení šestnácti nábojů! Naláduji brokovnici, ještě jednou pohlédnu na mrtvého zástupce a zamířím ke dveřím. Napůl očekávám, že bude zamčeno, nebo něco podobného, ale zdá se, že mám vyjímečně štěstí. S vrznutím je otevřu a vycházím ven. Černočerná tma, nikde ani světýlko. Vítr hučí v tmavých ulicích. A zase ten paradox. Je noc a žádná mlha. Proč tu bývá mlha jen přes den? Na tomhle místě člověk prostě musí být skoro slepý. V noci tma jako v pytli a přes den nepřirozená mlha.
A jakým směrem se vydat? Nemám žádné vodítko. Kde může být Will? Naposledy jsme se viděli v Neelyho baru, než mě sebrali šerifové. Will se měl jít optat do nedalekého Cafe Mist. Mohl by být někde tam? Nebo zůstal v té původní verzi města a do tohohle šílenství to vrhlo jen mně? Jen by mě zajímalo, jak tam v té tmě trefím. Cestu sice znám, ale poslepu to nebude jednoduché. Budu muset jít nalepený přímo na okraji chodníku a sledovat ukazatele s ulicemi. Doufám že nezahučím do nějakého kanálu, jako tenkrát. To byl zážitek!
Potichu našlapuji po obrubníku a dávám bedlivý pozor na každý krok. Nechce se mi vrazit do nějaké nestvůry, nebo zakopnout o popelnice a udělat hluk po celém městě. Kdoví co všechno bych na sebe upozornil. Zvláštní je, že ani necítím takový strach. Vypadá to, že jsem se už otrkal. Nebylo by divu, po tom všem… Při mé první návštěvě jsem tu skoro zešílel…
A je po tichu! Někde přede mnou a trochu zprava, něco drhne. Něco těžkého a kovového, je vlečeno po asfaltu. Je mi jasné, že ať je to cokoli, nebude to nic dobrého.
Zastavuji a pokleknu, snažím se být co nejmenší. Očima zírám do tmy, ale beznadějně. Prostě je temnota tak hustá, že nezahlédnu vůbec nic. Skřípání zesiluje. Já začínám pomalu ustupovat a snažím se nezpůsobit sebemenší hluk.
Schovám se za auto a čekám, co se bude dít. Skřípání se začíná pomalu vzdalovat. Netuším, co jej může vydávat, ale zní to velice děsivě. V tomto mrtvém tichu…představa nějakého monstra táhnoucího bůhvíco…brrrr!
Po několika minutách zvuky ztichnou a já se vydávám dál. Přemýšlím, zda je horší denní mlha, nebo noční tma. V obou případech je vidět velké kulové, ale asi mám raději tu mlhu. Hluboko v člověku je zakořeněna nejistota ze tmy, ve které se může skrývat absolutně cokoli, a to vše je ještě přiživováno fantazií. No vida, jsem v Katz street, na konci bloku je Cafe Mist. I když se cíl nachází blízko, snažím se potlačit nutkání ke spěchu a nepolevit v ostražitosti. Co to vidím???
Z pouliční lampy visí lidské tělo, vychází z něj narudlá záře, která krvavě osvětluje blízký prostor. Když se přiblížím, zjišťuji, že tělo je stažené z kůže a ještě z něj odkapávají kapky krve na chodník. V rudé záři vypadají jako krvavé rubíny. Obličej nerozeznám, ale doufám, aby to nebyl Will… Odvrátím oči od děsivé ,,dekorace" a lampu zeširoka obcházím. Které šílenství zase tohle dopustilo? Je to k neuvěření, co na tomhto místě člověk může vidět…PLESK!
S jeknutím poskočím, tak mě ten zvuk vyděsil. Cosi pláclo o zem, kousek za mnou. Mám strach se otočit, ale musím. Obracím se a děsím se toho, co mé oči uvidí. NIC? Vlastně ano, tělo z lampy zmizelo, ale záře zůstala. To plesknutí značilo spadnutí těla na zem, ale…kde je?
Ať koukám jak koukám, tělo na chodníku neleží. Také nechápu, jak mohlo spadnout, zřetelně jsem předtím viděl řetěz s hákem, na kterém viselo jako maso u řezníka. Nakonec má zvědavost zvítězí nad strachem.
Vracím se k lampě a prohlížím chodník pod ní. Prostě nic. Jen kapky krve, které z těla předtím odkapávaly. Odkutálelo se někam? Několikrát pravděpodobné místo dopadu obejdu, nahlédnu i na silnici, ale zkrátka nic. Snad to neobživlo a nečíhá to tu? Raději zmizím…
Vracím se směrem ke Cafe Mist a čekám, kdy mě ruce bez kůže chytí za krk. Naštěstí se nic takového nestane a já otevírám dveře kavárny. Oslní mě světlo, které uvnitř vládne, zvláštní že nebylo přes okna vidět zvenčí…a to není vše. Podnik je plný LIDÍ! A živých!
Šokovaně se ohlédnu zpět a přes prosklené dveře vidím denní světlo, krásný sluneční den, všude pouliční ruch, auta jezdí, lidé chodí, baví se… Jsem zpátky? Nebo je to nějaká iluze?
,,Uhni sakra!" zavrčí nějaký host, vycházející ven. Jeho dvoumetrová postava mě odhodí z cesty a málem spadnu na zem. Snažím se rychle z překvapení vzpamatovat a brokovnici schovám pod bundu. Myslím, že by nebylo nejlepší, navštívit kavárnu s bouchačkou v ruce. Mohlo by to skončit jak ve filmu Desperado. Několik lidí mi jen věnuje krátký pohled a pak se vrací k hovoru se svými spoluhosty. Cítím tu nejistou atmosféru, nikdo se neusmívá, mluví málo a tváří se vyděšeně. Copak, neocitl se někdo z nich také v tom ,,druhém" světě jako já? A pak mi důvod docvakne.
U nedalekého stolu sedí tři muži a dvě ženy a šokovaně hledí do novin, které jeden z mužů čte. Vzrušeně o něčem diskutují. Copak, že by bulvár objevil zas nějakou ,,senzaci"? Vrátil se snad Elvis z Marsu? Je jen jeden způsob jak to zjistit.
Přejdu k jejich stolu a snažím se tvářit společensky. S úsměvem se zeptám: ,,Copak, stalo se něco? Tváříte se dost vyděšeně."
Muž s novinami mi je podá a řekne: ,,Si to přečtěte a budete se tvářit taky."
Sáhnu po novinách a titulní strana mě šokuje. Píše se:
Brutální vražda strážce zákona!
Dnes v brzkých ranních hodinách, byl v kanceláři místního strážce zákona, nalezen brutálně zavražděný zástupce, John Harrison. Jako vražedný nástroj, byla použita noha od stolu, kterou neznámý útočník, oběti vrazil do úst a trhnutím tak zlomil vaz. V místnosti byly jasné známky zápasu. Zatím není jasný motiv, ani pravděpodobná totožnost útočníka, výslech zástupcova nadřízeného probíhá a policie vyhlásila informační embargo.
Roztřeseně upustím noviny na stůl. To není možné…To přece… Co jsem to tedy zabil? Byl jsem vůbec v ,,temné části" a neměl jen přeludy? Co když ten zástupce nebyl hybrid člověka a židle, ale zkrátka jen výplod mé mysli? V hlavě mám takový zmatek, že cítím jak má příčetnost kolísá. A tohle…je tohle skutečné? Tahle kavárna, toto město, neležím doma v posteli a neprožívám další noční můru? Je Will skutečný? Jsem já živý? Nepotkala mě smrt a toto je peklo? Z uvažování mě probudí hlas chlápka, který mi noviny půjčil: ,,Vidím, že vás to taky vzalo. Stalo se to hned tady za rohem… Pro nás místní je to pořádná rána. Nic tak brutálního, jsem tu ještě nezažil. Kdo mohl tohle udělat?"
,,Nevím," zamumlám. Myslím, že potřebuji panáka, ano panáka a pořádného!
Zamířím k obslužnímu pultu a servírce řeknu: ,,Skotskou, velkou!"
Musím vypadat hrozně, protože se zatváří skoro vyděšeně.
,,Jste v pořádku?" zeptá se.
,,Ano, jen se mi trochu zatočila hlava," odpovím potichu.
Naleje mi a já do sebe nedočkavě hodím celou. Poručím si další, když mě někdo vezme za ruku: ,,Tady jsi!"
Ohlédnu se a spatřím Willa!
,,Proboha, kde jsi byl?" ptá se. ,,Hledal jsem tě snad po celém městě!"
,,Ani to nechtěj vědět," říkám mu. ,,Pojď, sedneme si ke stolu, ať nás nikdo neslyší."
Vezmu si sklenici a zamířím ke stolu, který právě opustili dva hosté. Sednu a mlčím. Nevím jak začít.
,,Tak mluv, co se stalo? Stala se tu vražda," povídá Will.
,,Já vím, už jsem o tom četl," odvětím potichu. ,,Když jsi zamířil sem, šel jsem si do Neelyho baru koupit pivo. Zevnitř vidím ty dva šerify, kterých jsme se ptali na Candy. Slídili okolo našeho auta. Zajímalo mě co chtějí, tak vyjdu ven a oni, abych jim ukázal kufr. Klíčky jsi měl ty, tak povídám, že musí počkat až se vrátíš. Šerif řekl ať nekecám, vzal za kličku a kufr bez problému otevřel. No a uviděl ten náš arzenál. Chtěl vidět můj zbroják, jenže jelikož ho nemám, tak mu odpovím že zbraně jsou tvé, že na tebe počkáme a vše se vysvětlí. Jenže on že ne, a normálně mě sebrali. Na stanici mě zavřeli do cely a tam jsem usnul. No a potom…Probuzení v pekle. Ocitl jsem se v té ohavné části Silent Hillu!"
,,Jaké části?" diví se Will.
,,Nevím jak to nazvat, v té temné části. Krev, temnota, příšery…Pořád jsem byl na stanici, ale…změněné. A změněný byl i ten zástupce. Vypadal jako srostlý s kolečkovou židlí a žral mrtvolu!"
,,Co?" vykulí se Will. ,,To zní dost nevěřícně!"
,,Věř mi, je to pravda! Na tomhle místě se prostě dějí divné věci, nevím čím to je, že to pořád potkává mě. Asi to sedí někdě ve mně, nevím proč zrovna já!" ,,A co bylo dál?" chce vědět.
,,Ta příšera mě napadla. Zabil jsem ji. Nohou od stolu…"
,,Tos byl ty???"
,,Ano, ale nezabil jsem zástupce! Zabil jsem tu kreaturu! Nebyla jiná možnost, zabilo by mě to!"
,,A jak ses odtamtud dostal?"
,,Po smrti té věci, jsem sebral brokovnici a utekl ven. Byla noc. Město plné strachu…oběšené, stažené tělo visící z lampy…vejdu sem a tady vše v pořádku! A venku očividně taky!"
Podle Willova výrazu soudím, že váhá, zda mi má věřit. Copak on se ,,tam" nedostal? Byl celou dobu tady?
,,A kde jsi byl ty? Tebe to tam nevtáhlo?" ptám se.
,,Ne, poptal jsem se po barech, obchodech a pak se vrátil k autu. No a ty nikde. Tak jsem předpokládal, že se taky někde vyptáváš a čekal jsem. V autě jsem usnul zhruba na dvě hodiny, když mě vzbudil rozruch. K policejní stanici se řítila záchranka a státní policie. Došlo mi, že se něco stalo, ale nenapadlo mi, že to bude ve spojitosti s tebou."
,,Ty mi nevěříš, že je to tak?"
Will váhavě odpoví: ,,No zní to všechno hrozně neuvěřitelně. Já nic zvláštního nezaznamenal, to město se zdá naprosto v normálu. Ale zase nevidím důvod, proč by sis měl vymýšlet. Popravdě řečeno, nevím co teď dělat dál."
,,Vymyslet způsob, jak hledat Candy. Z obyvatel o ní nikdo nic neví…v jejím domě taky nic…kde jinde hledat?"
Oba mlčíme. Došlo mi, že jsme neměli připravený žádný náhradní plán, respektive hlavně já. Tak nějak jsem tušil co můžeme čekat, ale Silent Hill mě zase překvapil. Na pohled vše v normálu, ale pod povrchem, shnilé jádro. A pak dostanu nápad.
,,Mám nápad, kde se můžeme podívat. Není to zrovna šťastné místo, ale možná ji tam najdeme."
,,Kde?" zajímá se Will.
,,Na hřbitově."
,,No…zrovna tam bych ji nerad hledal, ale možná tam leží. Každopádně mě zrovna jiná možnost nenapadá. Tak půjdeme tam." Vstávám ze židle a dávám pozor, aby mi nevypadla brokovnice. Nikdo si nás nevšímá, ale mohl někdo vidět, jak mě odvádějí na stanici a vzpomenout si… Opouštíme podnik a vydáme se po Katz street a následně Lindsey street, k ceste kolem jezera a hřbitovu. Venku panuje stále ten běžný městský ruch civilizace. Beze známek jakýchkoli nevysvětlitelných věcí. Mlčíme. Nevíme o čem mluvit. Já si zase připadám jako v bláznivém snu a Will váhá, jestli mi má věřit. Možná má strach, že jsem nějaký psychopat a chystám se zabít i jeho. Kdyby jen tušil, s čím jsem bojoval!
Když míjíme květinářství a blížíme se k hranici města, napadá mě jedna věc.
,,Hele, je možné, že město nás nepustí. Hřbitov leží mimo něj," povídám.
,,Jak to myslíš, nepustí?" zajímá se Will.
,,No že zkrátka nepovede cesta ven. Bude prostě nějak uzavřena, buďto propastí, nebo nějakým nepřekonatelným plotem, co já vím… Když tě Silent Hill nechce pustit, tak tě prostě nepustí, dokud tu nevykonáš co máš, což často netušíš, co je tvůj úkol."
Will mávne rukou: ,,My už si poradíme."
Začíná to být čím dál očividnější. Will mi nevěří. A čemu se také divit? Od našeho příchodu nic nevysvětlitelného nezažil, kromě mého ujišťování a vyprávění o děsivých věcech, nemá nic. A pak se dozví, že jsem brutálně zavraždil šerifova zástupce. Musí si myslet, že mám zatmění mysli, v jakémsi dejavu jsem viděl monstrum, zabil ho, město považoval za tmavé, prázdné a strašidelné…
Na jeho místě bych asi uvažoval stejně. Skoro si přeji, aby na nás něco zaútočilo, aby se prostě projevilo ono kouzlo tohoto místa. A ono nic! Míjíme poslední domky Silent Hillu a vstupujeme na pěšinu, vedoucí ke hřbitovu. Čím dál postupujeme, okolí se mění… Už je to tady! Slunce se schovává za mraky, začíná padat vlhká mlha. Stává se hustou, neproniknutelnou. Ruch města za námi, úplně ztichnul. Nic neříkám, čekám jak na to zareaguje můj společník.
,,To je to o čem jsi mluvil?" ptá se. V jeho hlase zní nejistota. Už si není tak jistý. A to se ještě nic neděje, pouze padla ta proslulá mlha, ukrývající naprosto cokoliv…
,,Máš zbraň?" zeptám se.
,,Ano vzal jsem si pistoli. Proklatě! V autě jsme nechali brokovnice, úplně jsem na to zapomněl!"
,,To se nic neděje, ti fízlové je stejně zabavili. Neboj, kdyby tam byly, nezapomněl bych. Tady se pohybovat beze zbraně, je čirá sebevražda."
Odhaduji, jak daleko je to ještě ke hřbitovu. Nemělo by to být ještě moc kroků. A pak ticho přeruší štrachání. A zvuk kroků.
Trhneme sebou oba dva. Will se vyjekaně rozhlíží, pistoli namířenou. Kroky ustaly, hned jak jsme se zastavili.
,,Něco je za námi," špitnu. S namířenou zbraní postupuji opatrně vpřed, připraven okamžitě střílet. Mlha se přelévá jako pára nad hrncem, nic nevidím, žádné obrysy a ticho vládne dál.
,,Jdeme opatrně dál," obracím se zpět ke hřbitovu a nepřestávám se ohlížet. Will se chudák celý třese. V duchu si říkám: jen počkej chlapče, to je jen předehra.
Kráčíme potichu dál, nejprve je ticho, slyším jen v uších pulzovat svůj tep, srdce buší jak o závod. Adrenalin mi šplouchá v cévách.
A znova! Pomalé, kradmé kroky, na suché písčité cestě. Lidské kroky. Může to být nějak ozvěna našich kroků? Ale jak by to bylo možné? Kroky občas ztichnou, pak se zase objeví. I když se ohlížíme, vůbec nic není vidět. Jakmile zastavíme, ztichnou a když vyrazíme, zase se za chvilku objeví.
Zničehonic se z mlhy před námi vynoří orezlá vrata hřbitovní brány. Konečně na místě! Z dosahu těch kroků! Chytám za rezavé držadlo a vrata se s hlasitým skřípotem otevírají. S bouchnutím je za námi zavřu, nevidím ke hřbitovu nic přicházet. Ať je tam cokoliv, na hřbitov to nejde.
Stejně jako okolní krajina, i hřbitov je ponořen v mlze. Z jeho vzdálenějšího konce slyším šplouchání, břeh jezera. Kromě tichého skučení větru, se nic neozývá. Náhrobky v mlze vypadají jako prsty, varovně se tyčící. Hřbitov je poměrně velký, chvíli potrvá, než všechny náhrobky zkontrolujeme. Byl bych raději kdybychom tu hrob Candy nenašli, Will si to také určitě přeje. Představa že žije, je sice hezká, ale uvnitř tomu ani jeden nevěříme. Na druhou stranu, jestli ji zabilo nějaké monstrum, kdo by ji asi zde pohřbil?
Nerozdělíme se, společně přicházíme k prvnímu náhrobku. Je velmi starý, popraskaný, vytesaná písmena zašedlá a skoro nezřetelná. Zrakem se nedají přečíst, prsty přejíždím po studeném kameni a luštím nápis. I když se jen těžko dá jméno rozeznat, Candy se tu určitě nepíše.
Popojdeme k dalšímu. Ten luští Will. Náhrobek je novější, jméno se dá pohodlně přečíst. Stojí tam: Thomas Orosco Lumberjack ,,To mi nic neříká," přeruším ticho a přecházím k dalšímu hrobu.
,,Myslím že jsem něco kdysi četl v novinách, někdo s tímto jménem…ale už si nevybavím v jaké souvislosti, snad vražda či co," říká Will. ,,No co jiného taky čekat na tomto místě…" pronesu trpce.
Obcházíme další náhrobky a ticho ruší jen šplouchání jezerní vody o nedaleký břeh. Vysoká tráva se vlní v chladném větru. Je lezavo a chlad nahání husí kůži. Aspoň tedy myslím že je to z chladu.
,,Co se děje?" řekne náhle Will.
Rozhlížím se a také jsem zpozoroval tu změnu. Stmívá se, pomalu, až je šero, ne úplná tma, ale šero. A zápach, něco začíná příšerně smrdět. Připomíná mi to hnilobu, zatuchlinu a plíseň. Země se začíná chvět.
,,Připrav si bouchačku," syknu směrem k Willovi.
Stojíme k sobě zády a čekáme co se bude dít. To nepříjemné chvění zesiluje, pomalu a pozvolna. Zemětřesení?
,,Co tohle znamená?" řekne potichu můj kamarád. Hlas se mu třese. Je na tom lépe, já se třesu celý. ,,Nevím, ale s ničím dobrým nepočítej."
Zvuk praskajícího kamene a vršek hrobu nejblíže k nám, doslova exploduje. Z díry vystříkne sloup rudé tekutiny, nepochybuji že je to krev. Vyděšeně na to hledíme. Z okolí se ozývají stejné rány, hroby se začínají otevírat. Připomíná to výbuch sopky, jen místo magmatu tryská krev… Instinktivně se přemisťujeme ke kapličce, či co je to za stavbu v jednom z koutů hřbitova. K bráně bychom museli přímo mezi těmi krvavými sopkami. Mlha zřídla, jako kdyby nám snad chtěla usnadnit výhled na tu hrůzu.
Čekám co z hrobů začne vylézat, jako se to stává v béčkových hororech, ale vím že nějací zombíci by pro Silent Hill byli málo originální, ten si vymyslí něco svého. Nevím jestli se mi to zdá, ale mám pocit, jako by se potoky krve tryskající z hrobů, začaly stékat společně našim směrem. ,,Sakra jde to po nás, měli bychom vypadnout!" křičí Will.
Už se pomalu nepřemisťujeme, běžíme rychle ke kapli. Nevím sice co by se stalo kdyby nás ta krev dostihla, ale určitě nic dobrého. Už se blížíme, vidím dveře, ještě pár metrů…AUUUU!
Cosi mě chytlo za nohu, já letím jako pytel brambor a bolestivě přistanu na pravém koleni. Začnu kolem sebe mlátit pažbou brokovnice, když mi Will chytne za ruku a pomáhá vstát.
,,Klid, byl to jen kořen! Zakopl jsi o kořen, uklidni se!"
Začínám zase vnímat. Bolest v noze je nesnesitelná. Nemůžu udělat ani krok a ta zatracená rudá tekutina se k nám stéká, už má velikost malé říčky. Will mě přidržuje a já se snažím klusat alespoň jednou nohou. Dveře jsou na dosah. V tom tichu je slyšet jen odporné zurčení krvavého proudu.
Will rozrazí dveře, strčí mě dovnitř a zabouchává. Neřešíme teď opatrnost, na to není čas. Radši se nechám sežrat nějakou příšerou, než utopit živou krví. S napětím hledíme na zem a čekáme, jestli krev pod dveřmi poteče dovnitř. Zdá se že ne. Ta podivnost se zřejmě spokojila s tím, že nás zahnala dovnitř a zůstala venku. Jen abychom neskončili v náruči něčeho horšího…
Vnitřek kaple je temný, zašlými gotickými okny sem proniká jen trocha světla. Zrnka prachu se třpytí ve vzduchu. Několik ztrouchnivělých dřevěných lavic, polorozpadlá kazatelna, zpovědnice, obrovský kříž nad oltářem.
Tento pohled mi připomene kostel svaté Stelly, který jsem minule navštívil…Na kříži tam viselo tělo kněze, ten se začal hýbat, měnit, ze stěn tekla krev…brrrr! Hnusná vzpomínka!
Nic takového se tu neděje. Naopak, je to celkem…uklidňující. Těžko se věří tomu, že v Silent Hillu může být něco uklidňujícího, ale tady to tak je. Alespoň na pohled.
,,Nikdo a nic tu není, ta krev za námi neteče," okomentuje to celé Will.
No toho bych si nevšiml, napadne mi v duchu sarkasticky. Moje nervy už toho mají taky dost, nerad bych svými poznámkami kamaráda ještě více rozhodil. Unaveně sedám na zem a opřu se o lavici. Koleno bolí nesnesitelně.
,,No, asi jsem si to pěkně narazil. Jak se teď odsud dostaneme, to netuším," prolamuji ticho kaple.
,,Nech to chvíli odpočívat, pak to zkusíme rozhýbat. Pěkně jsi s tím narazil na ten kámen. Doufej že je to pouze naražené."
,,To budu doufat. Musíme vymyslet, co teď. Ven nemůžeme."
Will se zahledí do prázdna a praví: ,,Mám pocit, že už ji stejně nenajdeme. Kdo dokáže přežít v tomhle. Asi bychom měli vypadnout."
,,Je to fajn nápad, ale nevěřím že to půjde tak snadno. Město tě nepustí dokud nebude něco dokončeno. Buď tu zemřeš, nebo uděláš co musíš. Co ale učinit teď, nevím."
Will se zamyšleně rozhlíží a jeho zrak padne k oltáři. Ukáže bradou a říká: ,,Podívej, je tam nějaká kniha."
Ohlédnu se a vidím na oltáři ležet rozevřenou, velkou tlustou knihu v tvrdých, zašlých deskách. Musí být nesmírně stará.
,,Kouknu na to," vydá se Will k oltáři.
,,Buď opatrný," varuji ho.
Našlapuje po zaprášené kamenné podlaze, zkouší zem ,,otestovat" napřed špičkou, než došlápne. Nehce se mu propadnout někam do pekla. Já tuším nějakou past a s namířenou brokovnicí hledím ke stropu a po zdech. Nic se sice nehýbe, ale čekám že každou chvíli odněkud něco vyskočí. Připadám si jako myš v hadím doupěti. Will stojí u oltáře a vztahuje ruce po knize. Když ji zvedne, ztuhne a hledí na ukřižovanou postavu Ježíše. Oba čekáme že se něco stane, ale ono nic. Klid a mír, šestý smysl mlčí. Zato fantazie pracuje na plné obrátky.
Will s mohutnou knihou v náručí, přichází ke mně. Ukazuje mi starobylým písmem psaný nápis na tvrdých deskách: Ztracené vzpomínky ,,Ztracené vzpomínky…Co to může být? Čekal bych v kapli spíše Bibli," dumám nahlas.
Will pokrčí rameny a listuje zažloutlými stránkami. Po chvilce říká: ,,Vůbec tomu nerozumím. Je to psané nějakou…přijde mi to jako nějaká staroangličtina či co. Některá slova vůbec neznám, ale z toho čemu rozumím, chápu, že jde o nějakou knihu o magii. Asi."
,,Ukaž," natáhnu ruce po knize. Mlčky mi ji předá a namátkou hledím na jednu stránku.
,,Píše se tu cosi o rituálu, pak něco o příšerách svolávajících mlhu a podobné věci. Nedává to hlavu ani patu. Je to okultismus, ale jak se to ocitlo zde…" ,,Třeba nám to může nějak pomoct."
,,No moc moudrý z toho nejsem. Tak dobře, stejně teď nemůžu na nohu, tak jdeme luštit."
Otáčím na první stranu. Staré písmo přímo hypnoticky přitahuje zrak. Mám pocit, jako kdyby mě pohlcovalo. Nedpkážu odtrhnout oči, věty už se nezdají tak nesrozumitelné, dávají mi smysl. Před očima mi vznikají obrazy…
Prostory okolo mě se rozmazávají, rotují, mám pocit že jsem vtahován do jakéhosi víru. S každou další přečtenou větou, se to zhoršuje. Ztrácím pojem o čase. Míjí mě rotující barevné obrazce, pak se vír zklidňuje a já vidím krajinu. Kde to jsem?
Zjišťuji, že nemohu udělat krok. Jen se můžu rozhlížet. Stojím uprostřed zelené pláně, nedaleko šplouchá velké jezero. Svítí slunce, je tu uklidňující atmosféra. Znám tohle místo, ale nedokážu jej pojmenovat, ani zařadit.
Čas začíná plynout, roky se stávají vteřinami, pak začíná čas opět zpomalovat. Na místo přichází lidé, nevidí mě. Čas plyne a objevují se zde domy. Nejprve malé, jednoduché příbytky, postupně se osídlení rozrůstá.
Můj pohled sklouzne k jednomu z okolních lesů. Vidím na prostorné mýtině jakousi kamennou podobiznu, hrubě otesaná socha. Zpodobňuje sedící nelidskou postavu, rozeznám složená křídla, rohatou hlavu… Okolo několik uctívačů, přinášejících oběti…K obětování unášejí obyvatele vyrůstajícícho města…
Čas se zase mění, vím že vypukla válka. Na dohled města se buduje prostorný zajatecký tábor. Válka končí, tábor se přestavuje na vězení…Přichází mor…buduje se klinika…Město se mezitím rozrostlo. Do vězení se umisťují vážné případy…Časté rozsudky smrti, kati své nástroje omývají v potocích…K soše v lese, se vracejí uctívači…
Čas opět letí. Když zpomaluje, vidím na jezeře výletní loď…Potápí se, slyším křik cestujících, který pomalu ve vodě utichá…Probleskne podoba démona s kozí hlavou…Čas letí…Na obětní mýtině vyrůstají zvláštní bílé rostliny, uctívači, kteří se zde ukrývají už celá staletí, je sbírají…Staví se sirotčinec…Množství obřadů u sochy vzrůstá. Vidím kůl, plameny olizující malou holčičku, křičící bolestí, smrt pro ni nepřichází…Nad kůlem se mihne rozmazaná silueta okřídleného démona s kozí hlavou…
Čas znovu pokročí…Chlápek hledající ve městě svou dceru, jeho boj s oním rohatým démonem, požár hotelu, neznámý muž pátrající po své manželce a pak kdosi, kdo se probudí v lese…bloudí městem, nemůže pryč, bojuje o život…zachraňuje ho dívka, nad ní se vznáší onen démon a vztahuje po ní ruku…
Obrazy se ztrácejí, mizí celé prostředí, začínám si uvědomovat sebe a hlavně bolest. Probírám se, cosi se mnou strašně škube a vnímám něčí křik… ,,Prober se, slyšíš? Sakra Time, vzpamatuj se!"
S cuknutím se posadím, rozklepaně rozhlížím a snažím se zjistit, kde to jsem. U mě klečí Will a drží mě za rameno. Vypadá dost vyplašeně.
,,Zaplať pánbůh! Myslel jsem, že jsi úplně mimo!" křičí.
,,Co…co je? Co se stalo?!" ptám se zmateně a snažím se urovnat si myšlenky.
,,Já nevím…četl jsi v té knize, pak dostal úplně nepřítomný pohled, nepřirozeně se ti rozšířily zornice, padnul jsi na zem, třásl se, házel sebou…Myslel jsem že jsi dostal epileptický záchvat," vysvětluje Will.
,,Jak dlouho to trvalo?" zajímá mě.
,,Dost dlouho, byl jsi mimo zhruba dvacet minut, možná víc. Už jsem fakt myslel, že jsi se zbláznil."
Třeští mi hlava, snažím se rozpomenout co se dělo. Svírám si čelo a říkám: ,,Já…mám pocit že jsem byl jinde. Někde…nevím. Fyzicky jsem tam nebyl, ale má mysl ano."
,,A kde?" ptá se Will.
,,Připadá mi to, jako kdybych díky té knize nahlédl do minulosti. Viděl jsem tohle místo ještě před tím, než se tu postavilo město. Zaznamenal jsem válku, morovou ránu, celou historii Silent Hillu, snad celá staletí. Měnilo se to, ale jedna věc zůstala stejná. Nějaké uctívání jakéhosi boha, či démona…"
,,Démona? Jak to vypadalo?"
,,Už jsem jeho podobou v nějaké knize nebo dokumentu viděl…Lidské tělo, ale s křídly a rohatou kozí hlavou, Satan to není, je to něco jiného. Celou dobu se jeho podoba nad tímto místem vznášela…a na závěr…"
,,Na závěr co?"
Jsem zmatený, snažím se to nějak uspořádat, ale nejsem z toho moc moudrý. Nakonec povídám: ,,Asi jsem viděl sebe. Sebe a Candy. Ten démon se nad ní vznášel a vztahoval k ní ruku, pak to skončilo a probral jsem se."
Will neví co má říct. Vím že má problém mi uvěřit. Na druhou stranu už se tu setkal s tolika podivnostmi, že to začíná chápat. Oba dva nás napadá stejná myšlenka.
,,Myslíš že si ji ta příšera vzala?" vysloví naši myšlenku nahlas.
,,Nevím, je to možné. Asi to bude nějaký bůh tohoto místa. Proto je to tu prosycené zlem. Vždy ho tu uctívali. Nosili mu oběti…Jestli uctívání skončilo, rozzlobil se a žádá další oběti. Začínám si myslet, že si vzal Candy a možná celé obyvatelstvo."
,,A co ti lidé, se kterými jsme se setkali?" ptá se Will.
,,Mohla to být iluze. Třeba jsme se vůbec s nikým nesetkali. Nevím, něco si hraje s naší myslí. Ta kniha…" strčím do tlustého svazku, ležícího na zemi, ,,se nám také nedostala do ruky náhodou."
,,Myslíš že je to jeho práce? To proč tady jsme, to co se nám stává…"
,,Připadá mi, že zčásti jeho a zčásti něčeho dalšího. Ta kniha nám svým způsobem pomohla. Poodhalila pravdu. Něco chce, abychom ho buď zastavili, nebo klepli přes prsty," namáhavě ze sebe soukám slova. Strašně mě bolí hlava, naražené koleno, nejradši bych si lehl a spal. Cítím se natolik unaveně, že bych usnul i zde.
Will má hlavu v dlaních: ,,Jsem z toho úplně zmatený. Jako ve zlém snu. Vůbec nevím, co dělat."
,,Já si hlavně musím trochu odpočinout, mám pocit, že bych neudělal krok. Tu knihu dej zpátky, myslím že už ji potřebovat nebudeme."
William vstane, vezme těžký svazek do rukou a odnese zpět k oltáři. Tam se zarazí a praví: ,,Hele, toho jsem si předtím nevšiml. Je tu jakýsi flakón s nějakou bílou tekutinou a černý kalich. Zajímavé vybavení kostela…"
,,To tedy ano," zamumlám.
Nechá věci na pokoji a vrací se ke mně. Chvíli na mě hledí a pak praví: ,,Jak odsud? Co dál?"
,,No…nevím jestli to půjde stejnou cestou jako dovnitř. Nechce se mi zpět na krvavý hřbitov."
,,Myslíš že to má kryptu?"
,,Kostel svaté Stelly měl, dostal jsem se tak do katakomb a pryč. Třeba to bude i zde. Dej mi ještě chvilku," žádám.
,,Jasně, odpočiň si. Já se po tom podívám," rozhlíží se Will a chystá se zkoumat kostel.
,,To ať tě ani nenapadne!" vykřiknu. ,,Nesmíme se za žádnou cenu rozdělit! Už bychom se také nemuseli najít, půjdeme společně."
Chvilkama mám pocit, jako bych tu byl s dítětem. Jak někoho může na tomto místě a za takových okolností vůbec napadnout, jít o samotě?
Namáhavě se zvedám: ,,Tak jo, je čas vypadnout."
Za kamarádovy pomoci, se belhám směrem k oltáři. Za ním by mohl být vchod do krypty…
Will otevře malá dvířka vedle oltáře a řekne: ,,Tady je to."
Připravím si brokovnici a pronesu: ,,Jdeme na to."
Will rozsvítí svou baterku a nahlédne dovnitř. Kužel světla ozáří strmé zaprášené schody. S namířenou pistolí procházíme dveřmi a společně míříme do tmy.

 

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional