Vlastní Tvorba Povídky: Deník Carla Morisse 2 -
autor: Petr K.
 |
O 25 let později - volné pokračování Deníku
Carla Morisse
V městečku Silent Hill se od doby smrti Carla Morisse
moc nezměnilo. pozn. autora
Toho času bylo podivné období. Čarodějníctví se provozovalo ve větší míře. Nebylo těžké vzkřísit něco, co bylo
už dávno mrtvé. Podivné okultní sekty získávaly v té době svou moc a pokračovaly ve své činnosti. Z městečka
Silent Hill byli vybíráni lidé, kteří se stávali často
oběťmi podivných náboženských rituálů.
Mé jméno je John Krash, přes rameno mám hozený vojenský
hadrový pytel, který mi daly ctihodné sestry Sv. Mikuláše na cestu z místního sirotčince, kde jsem strávil celé
své dětství. 10 let jsem musel odpracovat jako ministrant za výchovu a milosrdnost řádu. Mezi články nažloutlých prstů od cigaretového kouře znač. Sinkler otáčím místy zašlou fotografii svého rodného domu. Vzpomínám si, že mi rodiče zemřeli, když mi bylo 5 let při autonehodě. Žil jsem v něm krátkou dobu se svou starší
sestrou, která mě do určité doby vychovávala a chránila
od všeho zlého. Bohužel, naše cesty se rozešly poté, co
se jednoho dne nevrátila domů. Nic o ní nevím. Naposledy ji jakýsi člověk viděl odjíždět toho dne v džípu ven
z města. Vzpomínky na mou sestru se mi pomalu rozplývají
pod náporem emocí. Je mi smutno, jsem sám.
Pokračuji v cestě a míjím místní kostel, kde vždy přesně znělé zvony, odbíjely svůj čas. Jediné, co mě opravdu
trápí je, jak snesu pohled na svůj dům. Vcházím do tmavé
uličky před naším domem. V dálce vidím cosi ležet na
chodníku. Vypadá to, jako malá krabička. Přibližuji se,
ale není to, co jsem si myslel. Zcela jasně rozeznávám
starý notes, jehož obal nese známky starých časů. Opatrně vezmu notes do rukou, ale již při prvním doteku se
listy rozpadají. Na první pohled jsou vidět jakési tmavé
skvrny, podobající se otiskům lidských dlaní. ,, Je to
zřejmě zaschlá krev ", napadá mě. Zahledím se mezi řád-
ky a snažím se přečíst písmo, které patří člověku, jenž
to zde zanechal. Písmo je z části nezřetelné, některé
listy již podlehly zkáze. Konečně se mi podaří přečíst
jméno autora a majitele, je to Carl Moriss. Se zatajeným
dechem zjištuji, že je to jeho deník. Zmateně listuji
jednotlivými stránkami a rozpoznávám jakési kresby, vidím tu náčrt kostela, okultní místnost a jiné pro mě
nesrozumitelné tvary. Opatrně ovinu deník do lněného
šátku a vložím do vaku. Začíná se stmívat a já konečně
vcházím nesměle do svého domu.
Po krátké prohlídce jdu do místnosti, kde měla moje milovaná matka svůj pokoj. Vidím, že její oblíbené zrcadlo
je rozbité snad na tisíc kousků. Myšlenky se mi vrací
zpět do doby, kdy si matka ráda večer česala před zrcadlem své dlouhé vlasy. Všude kolem na modrém koberci jsou
opět ty stejné skvrny krve. ,, Bože, co se tu odehrálo "
? Srdce mi tepe, litry krve rychle proudí mým tělem. Po
krátkém rozhodování odcházím se spoustou otázek z pokoje.
Žiju tu již něco přes 2 roky. Jsem samotář a nikoho k
životu nepotřebuji. Mé jediné přání je, vrátit se do toho pokoje, sesbírat střepy a opravit matčino zrcadlo.
Jedné noci nemohu spát, stále se převaluji sem a tam a v
mé mysli se mi stále opakuje ... ,, Oprav to zrcadlo " !
Po dlouhém duševním boji se vydávám do pokoje se zrcadlem, rozžehnu petrolejovou lampu a v nepravidelném mihotání plamene sbírám střepy zrcadla. V pokoji je chladno,
ruce se mi třesou, jsou 4.30 ráno a já stále hledám poslední střep do zrcadlové skládačky. Během hledání zakopnu o něco hadrového. Cíleně pohlédnu na hadrový vojenský
vak, který jsem tu poprvé odložil, když jsem se vrátil
po letech domů. Ze zvědavosti zašátrám a uchopím šátkem
omotaný starý deník. Ano, vzpomínám si, roztěkaně pobíhám po pokoji a znovu listuji v deníku. Cosi padá na zem
k mým nohám a já sbírám poslední úlomek zrcadla. S úžasem jej vkládám do prázdného místa.
Slyším, jak začíná venku hustě pršet a těžký smog usedá
na dřevěné okenice, které se začínají s ohromujícím
třískotem a neznámou silou zavírat. Snažím se je opět otevřít !!!! Nemůžu s nimi ale ani hnout. Dřevěná podlaha
se mi pod nohama začíná vlnit, chci udržet rovnováhu, umírám strachy. Ze stěn pokoje se začíná chrlit krev, omítka se drolí na zem, začínám se brodit v podivné hmotě. Vyběhnu ven, ale vše co tu bylo, se proměnilo k nepoznání.
Procházím dál chodbou, otřesen hrůzou, na jejímž konci
narážím na něco, co tu nikdy nebylo. Jsou to podivné,
točité schody, jenž vedou příkře dolů. Celé schodiště je
prolité krví, připadá mi, jako kdyby vše okolo mě tančilo. Syčící horká pára ožehává mé tělo. Bože, kde to jsem
? Což jsem si málo od svého dětství vytrpěl ? Začínám se
dusit, nutí mě to utíkat stále dál a dál hluboko tam dolů. Na konci narážím přes hustý opar na dveře a ze všech
sil dveře otvírám.
S děsem a zároveň překvapen zírám na to, co bych nechtěl
již nikdy v životě vidět. Na kříži visí moje sestra, je
celá bílá, bez kapky krve. Její tělo nejeví vůbec známky
reálného života. Na těle má vyřízlé čáry do podoby jména
Carla Morisse a na nohou má napsáno číslo 313. Hroutím
se s pláčem k zemi. CO se to tu panebože děje ?? V roztřesených rukou stále držím ten podivný deník. Odtrhnu
kousek lněného šátku, namočím ho do tmavé krve na kříži
a napíšu číslo 313 do deníku. Musím zjistit, kdo to udělal. Vracím se zpět po stejných schodech do chodby, která se mezitím změnila v tunel. Strachy utíkám, jak můžu
až na jeho konec.
Konečně vyběhnu ven do ulic Silent Hillu. Město je prázdné, jsem rád, že jsem unikl té hrůze. Nevím kam jít,
procházím bezcílně městem. Ve stínu domu se přede mnou
zjevuje jakási silueta. Ano, je to žena a šedivé vlasy
jí padají do tváře. Do rukou mi beze slova vkládá mapu.
Co s mapou ?? Než se stačím vzpamatovat, žena mizí v ulicích temného Hillu.
Podívám se na mapu a vidím červeným kruhem označené místo s číslem.
Jsem unaven, chci se vyspat. Uléhám na pár hodin před
malým obchodem na lavičku. Po hrozných snech se ztěžka
probouzím do sychravého rána. Cesta mě přivádí k jezeru.
Ale kde se tady vzalo ? Nikdy tu nebylo. Seběhnu k přístavu a ze všech sil vesluji na malé loďce po hladině jezera na opačný břeh. Po necelé hodině se dostávám na
druhou stranu. Je to tu zvláštní, slyším podivné zvuky,
které jsem ve svém městě nikdy neslyšel.
Něco se ke mně blíží, je to klátící se monstrum a jde
rovnou po mně. Snažím se utíkat, chytám se první železné
tyče z oplocené části břehu jezera. Vší silou monstrum
praštím do podivné hlavy. Cítím, že mě jeho kyselina,
kterou mě stačil poplivat, rozežírá kůži. Pokračuji v
cestě podle mapy, jenž mě vede k velkému domu. Nevěřím
svým očím, je to starý sirotčinec, kde jsem jako malý
chlapec vyrůstal. Ale vůbec nevypadá jako dřív. Vše je
opět probarvené krví, železné zdi jsou propleteny ostnatým drátem.
V ruce svírám tyč a stále se strachy otáčím kolem sebe.
Nemám klid, nejčernější představy se naplňují, vidím
před sebou skupinu kolíbajících se monster. V duchu mě
napadá, že čekají na svoji oběť. Musím tam ale jít, cesta vede přímo tam. Výbušnou silou mlátím kolem sebe až
se dostávám do dveří 313. V roztrhaném křesle je zaklíněná mrtvola jeptišky, v jejíž otevřených ústech má růženec s malým mosazným klíčkem. Vsunu s neskutečným odporem prsty do útrob vyhnilé ústní dutiny a klíček vyndám.
S nalezeným klíčkem prohledávám přilehlou místnost, kde
objevím starý trezor s malým visacím zámkem. Odemknu ho
a zjišťuji, že v něm jsou uloženy všechny spisy o chovancích tohoto sirotčince, které by mohly lecos objasnit. Bohužel nic nevidím, stojím v místnosti bez oken a
potřebuji s nimi vyjít ven. Vydávám se chodbou zpět,
překračuji ve tmě mrtvá těla monster, která jsem před
chvílí zabil. Běžím po ulicích města do místního Coffee
Baru. Projdu dřevěnou brankou, vylomím dvěře a usednu
na barovou stoličku. Při tlumeném světle barové lampy
začnu pročítat dokumenty sirotčince.
Po chvíli zkoumání beru do ruky podivné desky prošité
lidskými vlasy, které jsou označeny symbolem oběti. Železnou sponou je v nich připnuta potrhaná fotografie
Carla Morisse, který byl také chovancem místního sirotčince. Další řádky popisují, jak byl vybrán sektou pro
náboženské praktiky, které měly jediný důvod, a to, aby
byl jako jediný vybrán pro boj s démonem.
Vidím další desky se symbolem démona, kde je na fotografii jakási malá dívka, která se jmenuje Isabel. I
ona byla vybrána. Je to podivné !! Data obou rituálních
praktik se nápadně shodují. Už chápu, co deník Carla
Morrise znamená, je to utrpení, které musel Carl Moriss
a malá Isabel společně mezi sebou prožít.
Vše se mi již postupně objasňuje, stále ale nevím, co
má s tím vším moje sestra společného ? Uložím desky pečlivě do vaku, který mám stále hozený přes rameno. Připraven a ozbrojen železnou tyčí se vydávám zpět do svého města Silent Hill. Překračuji pomyslnou hranici měs-
ta a zjišťuji, že se tu nic nezměnilo.
Téměř na stejném místě potkávám tu stejnou ženu, její
hlava je nyní zahalena černou kápí, protkanou bílou
krajkou do podoby Krista. Beze slova mi podává zdobenou
okultní dýku. Překvapen ji převracím v ruce. Kde jsem
ji už viděl ? Nevím, vyčerpán přemýšlením, odcházím z
místa setkání. Nevím, kam jít, touha dostat se zpět do
svého domu a napravit zlo, které pohltilo mé město a
můj dům, je natolik silná, že se bez váhání odcházím.
Dům je zbarven do ruda, po mé levici procházím zahradou která mě vede k otvoru ve zdi. Vydávám se opět do
pokoje mé matky. Vracím se přesně tam, odkud vše vzešlo. Přistupuji k zrcadlu, které přineslo tolik zla a
nacházím, co jsem dříve nenašel. Je to medailon, kde
jsem ho už panebože viděl ? Roztřesen vzpomínám na deník Carla Morisse. Rozhodnu se ho otevřít a prohlížím
vše, co by mi mohlo pomoci. Nevidím jen okultní dýku s
náčrty kaple, ale i nalezený medailon. Jsou tu také popsány postupy, které musel Moriss vykonat, aby zničil
zlo v podobě Isabel, která se ho snažila kdysi zabít.
Chci znovu vidět mou sestru. S dýkou v ruce utíkám
chodbou po koberci s výšivkou SH na jeho lemu. Sestupuji po schodech, které vedou přímo do útrob žhnoucí hrůzy a děsu. Se slzami v očích vejdu do místnosti, kde
visí na kříži mrtvé tělo. Zdrcen padnu na kolena a pomodlím se ke Kristu. Chybí zde očistec, který by zahubil zlo, které je všude kolem. Bože, pomoz mi. Zadívám
se ještě jednou do mdlé tváře, pod víčky jejích očí pomalu stékají slzy, jenž se v žáru svíce podobají kapkám
svěcené vody. Tělo se začíná náhle neuvěřitelně klepat,
její hlava se kroutí celá dokola. Tvar jména se mění do
podoby hlavy Carla Morisse.
Připravuji se k boji, je to šílené, zírá na mě odporná
hlava, jenž se mě snaží pohltit. Obličej Morisse za mění v totální zrůdu a z jeho holé lebky, obalené krvavým
tukem, se pomalu vynořují ruce, které se mě snaží uchopit. Z hlavy, která se stále točí dokola, se začíná vynořovat černý tlustý jazyk. S nadlidskou silou řežu do
pařátů Morisse. Jedna z nich mě začíná škrtit, nemůžu
se nadechnout, postupně upadám do bezvědomí. Z posledních sil několikrát za sebou zabodávám dýku do jeho
lebky. Po chvíli nevěřícně zírám na boží světlo, které
osvítí prokletý kříž. Cítím, že se mé hrdlo uvolňuje ze
smrtelného sevření a já se mohu opět nadechnout. Vyčerpán, sundám tělo z kříže a vystupuji s ním po schodech
ven. Vše je jako dřív, jsem překvapen, celý dům je čistý a neposkvrněný. Otevřu okenice do mlhavého rána.
Znaven a se zármutkem v duši se rozhoduji okamžitě pohřbít podivné tělo sestry, která byla záhadně spojena
se životem Carla Morisse. Odcházím na místní hřbitov s
lopatou v ruce. Bez váhání pohřbívám tělo a hlavu Morisse společně. Mé emoce jsou silnější, než hněv v srdci,
usedám na okraj čerstvě vykopaného hrobu a pláču. Tmavá mračna se stahují nade mnou, začíná hustě pršet,
déšť rozmáčí mělký jílovitý hrob a já s nejistým pocitem vkládám ostatky těla a hlavy společně s deníkem
Carla Morrise dovnitř. S tichou modlidbou k Bohu pokropím svěcenou vodou hrob se slovy ..... jen svěcená půda
najde těmto duším klid. ,, AMEN "
Se zapomenutým medailonem a dýkou ve vaku se vzdaluji
od bezejmenného hrobu, přestává pršet a já se pomalu
ztrácím v bílém oparu mlhy.
John Krasch žil ve svém domě ješte 3 roky a poté ho už
nikdo neviděl.
Říká se, že odjel nadobro z městečka SILENT HILL.