Vlastní Tvorba Povídky: Čekám na Tebe -
autor: Darkvaleria
 |
Tma. Ticho. Nevím, co se děje. Kde to vlastně jsem? Ve tmě jsem se snažil nahmatat něco, podle čehož bych se mohl zorientovat. Napřahoval jsem ruce kolem sebe a posouval nohy kolem dokola, ale nepodařilo se mi zavadit o nic. Všude kolem mě byla prázdnota. I Přesto, že jsem byl ve tmě už delší dobu, mé oči si stále nezvykaly na závoj temnoty, který mě obklopoval. Po nekonečně dlouhých minutách jsem našel kliku, ulevilo se mi, že tu nezůstanu navždy. Trhnul jsem klikou tak, že jsem se vyvalil ze dveří rovnou na zem. Oprášil jsem si kalhoty a rozhlédl jsem se. Bylo to tu zvláštní, mlha byla tak hustá, že kdybych chtěl, mohl bych ji rozkrájet, a místo zelo prázdnotou. Mohlo se mi to jen zdát, lidé byli asi schovaní doma nebo nebyli přes mlhu vidět. Když jsem se vzpamatoval z prohlídky okolí, nějak jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, co tu dělám. Snažil jsem se vzpomenout, co mě sem přivedlo. Projížděl jsem snad kolem a píchlo mi auto? Nebo snad tu mám s někým schůzku? Pak ve mně úplně hrklo. Nevím své jméno, snažil jsem se vzpomenout, ale nešlo to. Začala mě bolet hlava, ostrá bolest projela mými spánky. Proboha, vždyť nevím své jméno!! Čím více jsem se snažil vzpomenout si, tím více utrpení mi to působilo. Zavřel jsem oči a snažil se zhluboka dýchat. Bolest pomalu ustupovala. Napadlo mě, že bych měl mít nějaký doklad totožnosti. Začal jsem šmátrat po kapsách, ale jediné co jsem našel, byl zmačkaný kousek papírku. Rozbalil jsem ho a natáhl, aby se dal přečíst text. Stálo na něm: Budu na tebe čekat – zbytek zprávy přečíst bohužel nešel. Že bych tu měl přece jen s někým sraz? A jestli ano, ví dotyčný, kdo jsem? Už jsem chtěl vyrazit po ulici, když mě napadlo, že jsem se ani nepodíval, odkud jsem to vlastně vylezl. Otevřené dveře byli celé špinavé od prachu a rzi, kov byl na mnoha místech sedřený, takže prosvítala konstrukce. Nakoukl jsem letmo dovnitř. I přes otevřené dveře zde vládla tma, hledal jsem něco zajímavého, ale celá místnost byla prázdná. Chtěl jsem odejít, v tu chvíli jsem ale nalevo za dveřmi uviděl něco lesklého. Zvedl jsem to, nejdřív jsem myslel, že je to nějaký obal od zmrzliny, ale při bližším prozkoumání jsem uviděl, že je to fotka. Ležela celou dobu obrazem na zemi, takže byla hodně poničená, přesto šlo rozeznat, že na fotce je zobrazena žena ležící v erotické póze. Obličej se nedal rozeznat, byli přes něj rýhy. Na fotce v rohu byl nápis lihovkou : V. pro J. 2008. Je to někdo koho bych měl znát nebo se to tu válí už dlouho? Dal jsem si fotku do kapsy a vyšel ven, zavřel jsem dveře a na nich bylo napsáno: SKLAD ODPADU. Kde byl ten odpad, který zde měl být? Nejspíše už ho nevyužívají. Ta fotka nejspíše vypadla z nějakého kontejneru. Nějaký pár se rozešel a chtěl se zbavit vzpomínek. To je logické. Nevím, proč se zaobírám nějakou fotkou, která se tu povalovala. Rozhlédl jsem se, musel jsem si vybrat směr, kterým půjdu. Potřeboval bych narazit na někoho, kdo mě zná, nebo alespoň na někoho, koho bych se mohl zeptat, kde to jsem. Zvolil jsem rovně.
Přes mlhu nebylo moc vidět. Byla tu silnice, ale nikde žádné auto. Zkusil jsem jít ke straně, kde byl chodník, míjel jsem domy, obchody. Nikde ale nebylo ani živáčka. Vše bylo takové oprýskané, z domů se odlupovali kousky omítky, cedule s názvy byli vybledlé. Opravdu to tu vypadalo zpustle, v oknech byli seschlé květiny a ve vitrínách bylo vše zaprášené. Vypadalo to, že město bylo opuštěno narychlo. Co se zde mohlo stát? Bylo to snad kvůli nějaké pohromě, nebo lidé odešli do větších a lepších měst? To jsem se mohl jen dohadovat, neboť tu nebyl nikdo, kdo by mi to potvrdil či vyvrátil. Byl jsem tu sám. Bez ponětí o tom, jaká je má identita. Ponořený v myšlenkách jsem došel až na křižovatku. Zjistil jsem, že se nacházím na ulici Neely st. V tu chvíli jsem zaslechl nějaké šramocení směrem od Katz st. Snažil jsem se zaostřit zrak, abych našel zdroj toho zvuku. Znělo to jako by někdo táhnul po zemi popelnici. Přibližoval jsem se, ale v jednu chvíli do mého nosu udeřil strašlivý pach. Zacpal jsem nos a udělal krok, ale hned jsem se zastavil. To, co jsem tam zahlédl, nemělo nic společného s popelnicí, až na ten smrad. Postavou by se to mohlo rovnat ženě, ale to bylo jediné, co připomínalo lidskou bytost. Ruce, jestli se to tak dalo nazvat, byli dlouhé až na zem, koukali z nich zkrvavené nehty a byly na nich obvazy, které prosakovaly hnilobou. Zbytek těla byl obalen slizkým něčím a v prostředku byla bytost sešitá jakýmisi tkaničkami. Vskutku bizardní tvor. Ale nejbizardnější byla tvář této bytosti. Oči měla zabandážované, přesto šla na jisto směrem ke mně. Ústa byla též sešita a tmavé vlasy padali dopředu a zakrývali zkrvavená ňadra. Napadlo mě jediné, rozbít okno vitríny obchodu, u kterého jsem stál a vzít si kousek skla na obranu. Ta věc se přibližovala, cítil jsem její pohled, i když vím, že mě nemohla přes ten obvaz vidět. Mohl jsem utéct, ale nechtěl jsem zde pobíhat se strachem, že na mě tady někde číhá tahle zrůda. Zničehonic se zastavila. Vypadalo to, jako by někoho poslouchala. Chvíli se nic nedělo, pak se pohnula, ale opačným směrem. Odcházela tak náhle jako, když jsem ji poprvé uviděl. Jako by na mě zapomněla. Stál jsem tam jako opařený, svíral v ruce kousek střepu. Každou chvíli jsem čekal, že na mě vyskočí z mlhy ta odporná příšera. Uběhlo přibližně deset minut, začal jsem se uklidňovat. Svoji jedinou zbraň jsem svíral tak pevně, až jsem se pořezal. Když se nic nestalo ani po dalších 2 minutách rozhodl jsem se, že se po ní půjdu podívat. Dělal jsem opatrné kroky směrem, kam zmizela.
Ocitl jsem se na Katz st. Vynervovaný a vyděšený jsem se opřel o výklenek zdejšího obchodu s cukrovinkami. Pochybuju, že bych tam našel čerstvou koblihu nebo teplé kafe, ale aspoň jsem se mohl o něco opřít po té hrůze, kterou jsem teď zažil. Mou pozornost upoutal leták na skle. Byl celý sešlý, původní barva nebyla vůbec poznat. Stálo tam: Ztratil se pes. Sibiřský husky, štěně, hnědý, slyší na jméno Sin. V případě nálezu odměna. Pod textem byla fotka roztomilého psa. Nevím proč, ale zmínka o tomto psu ve mně vyvolala jistý pocit. Mám snad doma taky takového psa? Z přemýšlení o mazlíčcích mě vytrhl jiný předmět, který jsem uviděl ležet uprostřed chodníku. Bylo to snad té bytosti? Opatrně jsem se sehnul a sebral to. Byla to krabička, do které se dávají prsteny. Když jsem ji otevřel, našel jsem tam vzkaz. Pamatuješ na slib? Co to mělo znamenat? Patřilo to Pamatuješ na slib mě nebo jsem byl jen náhodný nálezce? Začínalo se mi zdát, že na tomto místě není nic náhoda. Rozhlédl jsem se kolem a přemýšlel, kam vlastně bych se chtěl vydat. Všiml jsem si na rohu mapy byl na ní nápis Mapa Města Silent Hill. Přišlo mi to povědomé, ale za žádnou cenu jsem si nemohl vzpomenout, v jaké souvislosti. Na mapě mě zaujala Budova Blue Creek apartmány. Tam bych mohl snad konečně narazit na někoho. Snad ne na další zrůdu. Je možné, že se tu stala nějaká nehoda, jejímž výsledkem byla mutace nebo snad nějaká nemoc? Co mění lidi na tyto příšery? Viděl jsem vlastně jen jednu, tak proč najednou uvažuju, že jich tu může být více. Doufal jsem, že ne. Neměl jsem u sebe nic, čím bych se mohl případně bránit. Porozhlédl jsem se kolem směrem, kam odešla ta věc. Uviděl jsem tam povalenou židli. Byla ztrouchnivělá a celá pokryta nějakou slizkou tekutinou. Štítivě jsem ji chytl za nohu a dupnul na ní nohou, aby se odlomila. Aspoň jsem měl něco, čím bojovat, kdybych náhodou narazil na tamto stvoření.
Cestou k apartmánům jsem byl velice ostražitý, neustále se mi zdálo, že mě někdo pozoruje, ale kdykoli jsem se zastavil a rozhlédl, bylo najednou ticho. Zvuky a pocit sledování ustaly. Všude kolem jen mlha, ta proklatá mlha, přes kterou nic nevidím. Dorazil jsem na místo, vše bylo stejně liduprázdné jako zbytek města. Zkusil jsem dveře, bylo otevřeno. Vešel jsem do dvorku, na zemi se povalovali různé odpadky, listy od stromů. To bylo zvláštní, protože zde žádné stromy nebyli. Ale zaujala mě jiná věc, přede dveřmi ležel vzkaz. Ve věčnosti je klíč. Cože? To má být nějaká hádanka? Co je tohle za místo? Chtěl jsem odejít, ale něco mi říkalo, že to nepůjde, že se musím vydat na pospas, tomuhle divnému městu. Rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, co to může znamenat? Věčnost? Můj pohled sklouzl na hromádku listí, která ležela v rohu. Stromy jsou symbolem věčnosti. S jistou dávkou sebedůvěry jsem strčil ruku dovnitř, chvíli jsem hrabal a moje ruka na něco narazila. Vytáhl jsem to. Byli to klíče s nápisy Blue Creek hlavní, 1. patro. U Druhého, třetího a střechy klíč nebyl. Zkusil jsem hlavní klíč a fungoval. Otevřel jsem a vešel. Dobrý den. Je tu někdo? Nic se neozvalo. Vylezl jsem do prvního patra po schodech. Zde začínali byty. Zkoušel jsem klepat, ale většina z nich byla zamčená. Když jsem byl u pokoje 107, tak jsem uslyšel nějaké zvuky, jakoby praskání. Zaklepal jsem, nikdo neotevřel. Zkusil jsem kliku a dveře se s vrzáním otevřeli. Zjistil jsem, že zdrojem toho zvuku bylo rádio, které leželo vedle televize. Celý byt byl v zanedbaném stavu. Kuchyňská linka špinavá, na podlaze prach a divné rudé šmouhy. Snad ne krev. Rádio hrozně šumělo, nedalo se to vydržet. Sehnul jsem se k němu, abych ho vypnul, v tu chvíli se mi naskytl strašlivý pohled. V ložnici vedle stála další odporná příšera. Nejdřív jsem si myslel, že to byla groteskní socha, ale ono se to hýbalo! Hlava nešla rozeznat, obličej té věci byl obalen nějakou placentou, parodie na králičí uši visela podél jejího vyvrhlého těla. Ano vyvrhlého, všechny vnitřnosti ji koukali ven. A ona vypadala, že si na nich pochutnává. Odporný pohled. Stál jsem tam několik vteřin, než si mě ta stvůra všimla. Olízla si své krvavé vyhublé ruce a bez jakéhokoliv zvuku se vydala směrem ke mně. Zpanikařil jsem, vzal jsem tu dřevěnou nohu a mrštil ji po hlavě. Skácela se na zem. Zdálo se, že je mrtvá. Čekal jsem, ale když neožila, rozhodl jsem se, že se tu rozhlédnu. Ložnice byla hezká, na rozdíl od ostatních pokojů, zde byli ještě celkem světlé záclony. Postel byla ustlaná, bylo vidět, že zde bydlel nějaký pár. Sedl jsem si, abych si trochu odpočinul, otevřel jsem šuplík, který byl u postele. Byl tam nějaký přívěšek a fotka. Na přívěšku byl zobrazen nějaký zvláštní obrazec, divné hvězdy a osmička. Mám dojem, že jsem ho již někde viděl. Ale kde? Dal jsem si ho do kapsy a dál se zajímal o fotku. Byli na ni muž a žena v objetí, obličeje nebyli vidět. Bylo to rozmazané. Pod fotkou byl nápis. Navždy spolu. Ta žena mi byla povědomá. Vzpomněl jsem si, že mám tu fotku, kterou jsem našel ve skladu. Ano byla to určitě stejná žena. Tmavé vlasy, světlá pleť. Jen na té fotce byla nahá a zde v košili. Na té fotce ze skladu měla na sobě ten přívěšek. Tak proto mi přišel povědomý. Co je to za ženu? Začalo mě napadat, že asi bude mít s tímhle vším něco společného. Co po mně chce? Nevzpomínám si, že bych ji znal, ale já si přece ani nevzpomínám, kdo jsem! Zase mě začala bolet hlava. Co se to děje? Najednou rádio začalo zase šumět, ani jsem si neuvědomil, že přestalo, dokud znovu nezačalo. Otočil jsem se a ta věc stála za mnou, natahovala ke mně své ohavné pařáty. Kopl jsem do ní a ona spadla na postel. Sebral jsem ze země dřevěnou nohu, kterou jsem tam upustil a chystal se zasadit poslední ránu. Najednou jsem uslyšel prásknutí dveří. Bylo to tak nečekané, že jsem se lekl a uskočil do obýváku. Řekl jsem si, že nemá cenu plýtvat časem na tuhle zrůdu. Nechal jsem ji tam ležet a vyskočil z bytu jako opařený.
Abych se ujistil, že tam ta věc zůstane, sebral jsem trámy ze země a zablokoval dveře. Hned jak jsem je zajistil, rozhlédl jsem se po tom, co způsobilo to zabouchnutí dveří. Na druhé straně u vchodu ke schodům do druhého patra stála žena. Stála ve stínu, takže ji nebylo vidět do obličeje. Dlouhé vlasy a nějaká nemocniční košile. Vypadala jako ta dívka z těch fotek. Stála tam jako by na někoho čekala. Chtěl jsem jít blíže, ale najednou se otočila za sebe, jako by ten někdo přišel, znovu se na mě podívala a ztratila se ve tmě. Počkej! Volal jsem na ni. Rozběhl jsem se jejím směrem, ale když jsem byl u schodů, málem jsem narazil do Něj. Jestli ty dvě věci, na které jsem narazil byli zrůdné, tak toto byl vrchol všech hrůz. Tak dva metry velký kolos chlapa, což by nebylo to nejdivnější. Nejstrašlivější částí tohoto stvoření byla železná hlava ve tvaru pyramidy. Žádné oční otvory, prosté jen kov. V ruce svíral tak tisíckrát zvětšený porcovací nůž. Pohled na toto monstrum mi připomněl kata z dřívějších dob, jen hrůznějšího. Na toho s tím klackem, co mám v ruce opravdu nemám. Stál asi metr přede mnou. Jediná moje možnost byla utéct, ale to bych přišel o jedinou možnost setkat se s tou ženou. Jediná asi zná odpověď na všechno toto šílenství. Zvítězila má zvědavost. Chtěl jsem ho oběhnout, ale chytl mě a mrštil mě o zeď.
Probudil jsem se na lavičce. Kde to jsem? A kde je ta korba, co mě praštila? Byl to vše jen sen? Přál jsem si to. Posadil jsem se, záda mě bolela, nevím, zda z lavičky nebo z toho, jak mě ta věc praštila. Všude kolem byla mlha, ale vypadalo to, že již nejsem přímo ve městě. Spíše nějaký park. Rozhlédl jsem se. Vedla zde jen jedna cesta, vydal jsem se po ní. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Snad to opravdu byl jen sen. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl přívěšek a fotky. Takže toto je skutečnost. Co se ale stalo? Proč mě ta věc nezabila a odvlekla mě na toto místo. Když jsem došel nakonec cesty, mlha mi odhalila místo, na kterém jsem se nacházel: Cedar Grove Sanitarium. Psychiatrická léčebna. Velké kovové dveře byli špinavé, zrezlé a oblepené něčím co připomínalo olej, jen více slizké. Moc se mi dovnitř nechtělo, ale věděl jsem, že tam musím. S odporem jsem dveře otevřel. Vrzali tolik, že pokud se zde nacházel kdokoliv, musel vědět, že jsem uvnitř. Hala byla obrovská. Po stranách viseli obrazy doktorů a kresby pacientů. Některé byly dětské, některé byly hrozivé. Jeden však byl něčím výjimečný. Na obrázku byla zobrazena klečící svázaná žena v kaluži krve. Kolem ní byly vyobrazeny smějící se bílé tváře. Byl to velmi pochmurný obrázek, ze kterého byla přímo cítit samota této ženy vydané napospas tvářím. Sundal jsem obrázek, abych si ho lépe prohlédl. Otočil jsem ho, bylo na něm vyryto: V osamění je utrpení mnohem horší. Podpis chyběl. Chtěl jsem ho vrátit na místo, ale najednou jsem něco uslyšel. Lekl jsem se a upustil ho. Sebral jsem obrázek, rám se rozbil a vypadl z něj klíč. K čemu jen může být? Nic jiného tam nebylo. Sebral jsem ho a namířil si to k recepci, která byla uprostřed haly. Zde jsem nalezl mapu. Byli zde tři patra a přízemí. Paráda, jak tady mám něco najít. Všiml jsem si na mapě, že hned vedle haly je místnost s kartotékami. Napadlo mě, že bych to mohl zkusit. První pokus otevřít dveře selhal. Zkusil jsem klíč z obrázku a kupodivu pasoval. Vešel jsem opatrně dovnitř. Žádná monstra, díkybohu.
Snažil jsem se najít něco, co by mi pomohlo. Projížděl jsem kartotéky se jmény, ale žádné jméno nezačínalo na V. Vzdal jsem to, nic tu není. Usadil jsem se na židli a ve stole mě zaujal šuplík, který nešel otevřít. Vší silou jsem ho vyrval. Ležela v něm jen jedna složka. Sewer, V. Hospitalizována s chorobnou úzkostí ze samoty. Pacientka trpí záchvaty panické úzkosti, kdy nemůže dýchat a spát. Trápí ji noční můry a halucinace. Hospitalizace na dobu neurčitou. Zpráva pokračuje dále léky a metodami léčby. Hledám číslo pokoje, ve kterém má být umístěna. Mám to, pokoj číslo 313, ženské křídlo. Dozvěděl jsem se, co je to za ženu, ale co s tím vším mám společného já? Jsem snad výplodem jejích halucinací? Z kartotéční místnosti jsem šel rovnou k schodům nahoru. Vyšel jsem do prvního patra, do druhého, do třetího. Hledám místnost 313, ale je tu jen 312, 314. Jak je to možné? Všechna čísla a dveře jsou tak oprýskaná a špinavá, že lze čísla špatně rozeznat, ale vím jistě, že jsem to nepřehlédl. Je to zvláštní. Zkusím jiné pokoje. 314 je zamčená, ale 312 ne. Otevírám dveře pomalu, mám strach, co se tam na mě vynoří. Hrozný puch. Na nemocniční posteli leží muž. Jdu se podívat blíže, ale hned se odvrátím, protože se mi zvedne žaludek. Muž je celý od krve, v pulce pasu je přeříznutý napůl, všechny vnitřnosti vytekli ven. Přidržuju si rukáv u obličeje, abych se nepozvracel. Ten pach shnilých orgánů a zaschlé krve je k nevydržení. Teď si všímám, že muž má na sobě doktorský plášť. Otočím se, abych prozkoumal místnost. Nebylo tu nic zajímavého, jen na stole ležel klíč s nápisem pokoj 314. Sebral jsem ho a vystartoval z pokoje, jak nejrychleji jsem mohl. Na chodbě mě čekalo nepříjemné setkání. Z obou stran chodby stáli dvě bytosti připomínající sestřičky. Špinavé oblečení zakrývalo jejich odporná shořelá těla, obličej měli zalepený nějakou zatuchlou bandáží. Ale co mě vyděsilo nejvíc byly skalpely v jejích rukou. Stály a čekaly, až udělám první krok. Rozmýšlel jsem, jak rychlé umějí být. Ty předešlé příšery nebyli moc rychlé, ale nevím, co čekat od těchto nespokojených pečovatelek. Uvědomil jsem si, že mám klíč a pokoj 314 je kousek vedle. Připravil jsem si klíče a vyrazil. Jakmile jsem se pohnul, zrůdy se začali belhat ke mně. K mému štěstí nebyly moc rychlé, takže jsem se v klidu dostal do pokoje 214. Sice v bezpečí, jsem si ale uvědomil, že nevím, jak se dostanu zpátky, aniž bych byl konfrontován s těmi věcmi venku.
Ve chvíli, kdy jsem zabouchl a měl čas se rozhlédnout, se mi zase udělalo zle a tentokrát jsem to nedokázal v sobě udržet. Na stejné posteli tentokrát nikdo nebyl, zato v křesle seděla žena, podle všeho zdravotní sestra. Z úst jí vytékaly zvratky a krev. Bylo to všude kolem ní. V této místnosti se nedalo dýchat. Ten smrad smrti a vnitřností byl cítit všude. Otevřel jsem skříň na oblečení, abych si vzal něco, přes co bych mohl dýchat. Ale nebylo tam nic. Zato mě zaujalo, že pod skříní ležela fotka. Zvedl jsem ji a prohlédl si ji. Byla na ní ta žena v nějakém nemocničním pokoji, nahá a svázaná. Její výraz byl naprosto vyděšený. Nevím, kdo tu fotku fotografoval. Bylo na ni jen napsáno pokoj 313. Když jsem tu fotku vyndával, musel jsem odsunout skříň. Teprve teď jsem si uvědomil, že za skříní není zeď. Posunul jsem ji trochu víc a objevil jsem kovové dveře. Byli zamčené. Hledal jsem po pokoji všemožně, ale nebyl tu. Napadlo mě zkusit jedinou věc a to podívat se do úst mrtvoly. S odporem jsem zadržel dech a strčil dva prsty dovnitř. A nahmatal jsem mezi těmi zvratky klíč. Vyndal jsem ho a očistil do prostěradla postele. Je možné, že je tohle dílo té holky? Jsem snad v jejích nočních můrách?
Když jsem zasunul klíč do dveří najednou cítím, že brzo všechno tohle skončí. Nevím, zda je to dobře, ale cítil jsem, že již brzo poznám pravdu. Otočil jsem klíčem a najednou jsem se ocitl ve tmavém pokoji. Vše zde bylo mnohokrát špinavější a zakrvácenější než v těch minulých. Uprostřed postele byli kožené pásy jako na té fotce. Ano to byl ten pokoj z fotky! Na stolku u postele byla fotka, ale byla obrácena obrazem dolů. Chtěl jsem se na ní podívat, ale v tu chvíli jsem si všiml, že u okna, kterého jsem si nevšiml, protože bylo na druhé straně pokoje, někdo stojí. Opatrně jsem popošel směrem k ní. Tak jsi mě našel. Řekla smutným hlasem. Ani se neotočila. Co po mně chceš? Zeptal jsem se. Chci, abys poznal pravdu… Celý život jsem byla sama, nebylo pro mě nikde místo, všichni měli své přátelé, svojí rodinu. Já neměla nikoho. Otec zemřel a matku jsem nikdy nepoznala. Věděla jsem, že do vašeho světa nepatřím. Snažila jsem se dělat vše, abych zapadla. Ale setkala jsem se jen s odmítnutím a ponižováním. Jen proto, že jsem jiná než ostatní. Na střední škole jsem poznala někoho, s kým mi bylo dobře. Poprvé v životě jsem se cítila, že nejsem sama, že na mně někomu záleží. Odstěhovali jsme se a měli jsme se brát. Najednou se mi ale začali vracet noční můry, že mě přítel opustí. Bylo to čím dál horší, viděla jsem věci, které se nestali a už jsem nedokázala ani usnout. Přítel slíbil, že se o mě postará. Přemluvil mě, abychom odjeli na dovolenou. Nechal mě vybrat místo. Napadl mě Silent Hill. Nikdy jsem o tomto městě neslyšela, ale napadlo mě to tak náhle, že jsem si myslela, že je to znamení. Když jsme přijeli, můj stav se zhoršil. Nemohla jsem ani vyjít ven, zdálo se mi, že když vyjdu ven, nikdy se už nebudu moct vrátit. Po několika dnech proležených v pronajatém bytě v Blue Creek, mě hospitalizovali. První dny jsme se cítila lépe, doktoři i sestry byli milí a přítel docházel každý den, aby mi dělal společnost. Měli mě brzo propustit a přítel mi slíbil, že si pro mě přijde. Těšila jsem se domů. Tolik jsem se těšila. Ale nepřišel, když nepřišel ani za týden začal se můj stav zase zhoršovat. Od toho dne bylo vše horší a horší. Sestry se mnou jednali jako se zvířetem. Nutili mě jíst psí krmení ze země, doktoři si ze mě udělali pannu na mlácení a znásilňovali mě každý den! Nutili mě nosit králičí převleky, svazovali mě a nutili k nejhorším věcem. Nechala jsem si to všechno líbit, protože jsem stále myslela, že se přítel pro mě vrátí. Ale i tak trpělivé osobě jako jsem já, dojde trpělivost. Když mi přinesli štěně psa, abych ho zabila. Moje vůle trpět a čekat skončila. Řekli mi, že když ho sama nezabiju, tak to udělají oni a donutí mě ho sníst. Moje volba byla jasná, nechala jsem příteli dopis na rozloučenou a skočila. Asi tě zajímá, co se stalo s tímto místem. Probudila jsem se svázaná na posteli. Myslela jsem, že se mi jen vše zdálo, že jsem tu jen pár dní a vše byl jen výplod mé nemoci. Jak mě týrali a to ostatní. Doufala jsem, že se rozrazí dveře a uvidím svého přítele. Místo toho se ve dveřích objevil doktor Peters. Ten, který se uspokojoval tím, že mě mlátil. Ale byl zvláštní, celý pokrytý zaschlou krví. Celkově ten pokoj vypadal jinak, vypadalo to, že jsem prospala dvacet let. Vše bylo zaprášené, okoralé a zatuchle to tu páchlo. Napřáhl svou ruku, aby mi dal pěstí a v tu chvíli se rozpadl v pase. Všude krev. Nevěděla jsem, co se děje. Pak jsem uviděla tu věc, co mu způsobila smrt. Stál tam, bytost s pyramidou místo hlavy. Myslela jsem, že teď přijdu na řadu já. Zavřela jsem oči a čekala na vysvobození. Omdlela jsem. Když jsem se probrala ležela jsem na stejné posteli, sama. Rozpůlená mrtvola ležící na podlaze dokazovala, že to, co se stalo nebyl sen. Nevím, kam se to stvoření s maskou podělo, ale cítila jsem pocit uspokojení, že byl doktor mrtev. Když jsem vyšla z pokoje, celá nemocnice byla prázdná až na několik mrtvol doktorů a sester. Opravdu jsem cítila svobodu. Město bylo jiné, žádní lidé, nic, jen já a ty bytosti. Jsem ráda, že jsi žádné z nich neublížil. Nejsou tu, aby ubližovala, jen ti kdo mají špatné svědomí se jich bojí. Jsou to tvorové, stejně opuštěni jako já. Nedopustila bych, abys jim ublížil. Teď mi to došlo. To jsi byla ty, jak jsi na té ulici zavolala na tu věc a taky v tom bytě! Pousmála se. Ano, byla. Přece bych tě nenechala zabít jediné mé přátelé. Kdybys ublížil jen jediné z nich, město by tě už nepustilo. Stále jsem, ale nechápal, co má všechno tohle společného se mnou. Proč jsem tu ale já? Podívala se směrem na překlopenou fotku. Ty to stále ještě nevíš? Nechápal jsem, zvedl jsem fotku a podíval se na ní. Byla na ní ona a Já! V tu chvíli se mi vše vybavilo, mé jméno John Dowell, náš byt, náš pes Buddy, dovolená v Silent Hillu, časy, kdy ji bylo špatně a já seděl celou noc u její postele. Vzpomněl jsem si, kdy jsem ji přemluvil, aby pro mě nafotila akt, všechno. Také jsem si vzpomněl, proč jsem tehdy nepřišel, když jsem ji to slíbil. Neopustil jsem tě! Vykřikl jsem! Podívala se na mě svýma zelenýma očima. Čekala jsem na tebe! Opustil jsi mě! Vykřikla. Neopustil, jel jsem za tebou, ale měl jsem autonehodu! Narazil do mě opilý řidič. Byl jsem dva týdny v kómatu. Když jsem se probral, první věc, po které jsem se ptal, jsi byla ty! Řekli mi, že jsi spáchala sebevraždu! Sebral jsem se a vyrazil do Silent Hillu! Viděl jsem, jak jí stékaly slzy po tváři. Neopustil jsem tě, chtěl jsem pro tebe přijít, přísahám. Stála tam jako opuštěné štěně. Kdybych věděl, že se k tobě chovají takhle, nikdy bych tě tam nenechal. Přistoupil jsem a objal ji, chyběl mi její dotek. Omdlela.
Zvedl jsem ji a nesl směrem k mému autu. Měla pravdu, ty bytosti si mě již nevšímali. Podle mapy jsem došel až k místu, kde Silent Hill končil. Auto jsem zaparkoval na odpočívadle kousek odtud. Najednou se Vanessa probrala. Postavil jsem ji na nohy, byla velmi slabá. Pojď, odjeďme odtud, vezmeme se a já ti vynahradím vše, co jsem zameškal. Pohladila mě po tváři. Promiň, lásko. Nemůžu odsud odejít. Patřím sem. Je to můj domov. Zde se cítím svobodná a v bezpečí. Pamatuješ na to, co jsi řekl? Jsem mrtvá. Město mě nenechá odejít. Nechtěl jsem ji zase opustit. Zůstanu tu tedy s tebou. Smutně se pousmála. To ti nedovolím, tohle místo není tvůj ráj. Jeď domů a žij svůj život. Už se na tebe nezlobím, nemám proč. Zavolala jsem tě sem, protože jsem chtěla znát pravdu. A tu už znám. Miluju tě. Políbil jsem ji na rty, najednou jsem cítil, jak se celá mění. Její rty chladly, celé její tělo pulzovalo a viděl jsem, jak se jí krvavé skvrny objevují po celém těle. Jdi už. Šeptala. Její oči ztrácely barvu. Měnila se v jednu z těch bytostí, které tak ochraňovala. Byli snad ty bytosti také kdysi lidmi? Odcházel jsem, naposledy jsem se ohlédl a byla tam. Již Nevypadala jako ona. Stala se z ní jakási vzdálená připomínka té krásné ženy, kterou bývala dříve. Jen něco v jejím pohledu zůstalo stále stejné. Byl to smutek. Najednou jsem uviděl za ní tvora s maskou. Doufám, že na ní bude dávat pozor. Cítil jsem k té bytosti jistý vděk za to, že pomstila její utrpení. …Tak přece jen jsem ji opustil…….
Pane Johne, vítejte mezi námi. Uslyšel jsem nějaký hluboký hlas nad sebou. Cože? Zeptal jsem se. Rozhlédl jsem se. Byl jsem v nemocnici. Na přístrojích. Měl jste autonehodu, dva týdny jste byl v komatu. Dneska jste se konečně probral. Nebojte se, budete v pořádku. Ale máme pro Vás špatnou zprávu, vaše přítelkyně Vanessa Sewerová předevčírem v sanatoriu spáchala sebevraždu. Bylo mi zle. Strašně zle. Byl to vše snad jen sen? Bylo to mlhou zahalené město s divnými tvory a Vanessou pouhý výplod mé fantazie? Začalo mě svírat v krku. Přál jsem si jediné. Být s ní. Kdekoli.
Nechala Vám dopis na rozloučenou. Podal mi bílý zmačkaný kousek papíru.
Stálo tam:
Nevím, proč jsi pro mě nepřišel, když jsi to slíbil.
Možná jsem ti už byla na obtíž.
Je mi smutno.
Lidé jsou tu ke mně krutí.
Jsem tu sama a myslím na to, že jsi mě opustil.
V osamění je utrpení mnohem horší
Necítím zlobu, pouze zklamání.
Zklamání ze samoty, ve které jsem nucena zemřít.
Už nemám sílu dále věřit, že se pro mě vrátíš.
Děkuju Ti, že jsi mi alespoň na chvíli dal naději na lepší život.
Miluju Tě.
Budu na tebe čekat…
I když vím, že se již nesetkáme.
Sbohem
Pár chvil přečtení tohoto dopisu John Dowell zemřel na zástavu srdce. Doktoři se shodli na tom, že se jeho srdce zastavilo, protože si to sám přál.
KONEC