Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

Vlastní Tvorba Povídky: Boží odkaz - autor: Aldaris
7. strana

Boží odkaz
7.strana

,,Ty vole,“ vydechnu. Jestli to dobře chápu, tak se zabil. A co myslel tím Světem pro nás dva? Chtěl mě snad zabít taky? A varuje mě před Leonardem. A jak to tak vidím, asi i právem. Mám já ale štěstí na samé šílence…



,,Co to tu zvoní?“ vyjeknu. Odkudsi je slyšet zvonění telefonu! Vybíhám na chodbu a snažím se lokalizovat místo telefonního přístroje. Odkudsi zleva! Běžím na levý konec chodby a zvonění zesiluje. No jasně, pokoj S12! Leonardův pokoj!
Nedočkavě rozrazím dveře, ale v malém jednolůžáku kromě zvonícího telefonu, nikdo není. Není to tlačítkový přístroj, starší s kruhovým vytáčením. Nenapadá mě nic jiného, než ho zvednout…
,,Haló?“
,,Claudie?“ ozve se na druhé straně zlý hlas.
,,Já nejsem Claudia!“
,,Nelži mi Claudie!“ křikne. ,,Vím, že jsi to ty! Ty jsi vždycky chtěla utéci před zodpovědností! Přišla ses omluvit? Nebo jsi stále nepochopila, jak jsi byla hloupá? Spasit lidstvo, pche! Jak směšná představa!“
,,Poslouchejte mě já…“
,,Už jsem poslouchal dost! Jak ses mohla touto cestou vydat? Kde jsem udělal chybu?! “
Mám toho dost: ,,Já nejsem Claudia!“
Vteřina ticha. ,,Ty nejsi Claudia?“
,,Ne! Jmenuji se Heather! A kdo jste vy?“
,,Leonard Wolf,“ představí se a ten zlý podtón zmizí. Stále je v tom hlase ještě něco divného…
Pak pokračuje: ,,Omlouvám se, myslel jsem, že mluvím se svou dcerou.“
,,Claudia je vaše dcera?“ vyhrknu.
,,Takže ji znáš? Jsi jedna z těch jejích přívrženců?“
,,Ani náhodou. Až ji najdu tak…“
,,Cítím tu nenávist!“
,,Cože?“
,,Z tvých slov, hlasu. Ty ji chceš zabít.“
,,Zabila mi otce,“ roztřese se mi hlas.
,,Ona je blázen, ale pořád je to moje dcera. Byl bych jí odpustil, kdyby se změnila. Ale vidím, že už je příliš pozdě. Heather, pomůžeš mi?“
Co tím myslí?
,,Pomoci? A jak?“
,,Jsem tu zavřený. Musíme Claudii zastavit!“
Vida, máme stejný zájem. I když nevím jestli ji on chce zabít. Já rozhodně ano!
,,A kde jste?“ ptám se.
,,Nejsem si tím sám jist, ale dveře jsou na konci chodby, v prvním patře! Určitě bych ti mohl být užitečný. Mám pečeť!“
,,Jakou pečeť?“ říkám do sluchátka, ve kterém už cvaklo. Leonard zavěsil.
Dveře na konci chodby v prvním patře? Je pravda že až na konci jsem nebyla, ale přehlédnout dveře? Zvlášť když jsem svítila všude možně kvůli těm znetvořeným nádherám? Kdoví, možná opravdu ušly mé pozornosti. Krom toho, jiné vodítko nemám. Musím toho Leonarda najít někde tam, jak říká…
Pozor, na posteli leží nějaký časopis. Co to je? Je otevřený na stránce s článkem, který se jmenuje: "Doktrína zoufalství - Domov naděje"
Domov naděje je sirotčinec na předměstí Silent Hillu. Ale pod jeho falešnou maskou se skrývá místo, kam jsou unášeny děti, jimž jsou následně "vymývány mozky".
Domov naděje je spravován společností 'Silent Hill Smile Support Society' (smile support = "úsměv podporující"), což je charitativní organizace někdy též zkráceně zvaná 4S.
Pravdou je, že 4S je respektovanou charitou, která údajně 'přijímá ubohé děti bez domova a vychovává je v nové naději'.
Avšak ve své podstatě je to pohanská sekta, jež šíří své vlastní, pokroucené dogma namísto solidních hodnot víry.
Pan Smith, žijící v těsné blízkosti Domova naděje, nám sdělil:
"Někdy v noci se ke mně donesou jejich podivné modlitby a zvuky dětského pláče. Jednou jsem si tam šel stěžovat, ale hned se mnou 'vyběhli'. Od té chvíle se stejně nic nezměnilo."
Našemu reportérovi bylo odmítnuto povolení ke vstupu, když chtěl udělat pár fotografií uvnitř komplexu. Co to tam vlastně ti lidé z Domova naděje musí tajit?
Při mém vyšetřování se mi alespoň podařilo odhalit podezřelou betonovou věž, jež se zdá být součástí jejich zařízení. Bohužel, nikdo mi nebyl ochoten říci, k čemu je stavba využívána. Ovšem vůbec to nevypadá, že by měla mít něco společného s výchovou sirotků. Ve skutečnosti by to mohlo být vězení, nebo místo, kde se konají tajné obřady.
Kult spravující Domov naděje je místním usedlíkům znám pod názvem Řád. Jedná se o náboženství, jež je hluboce propojeno s historií Silent Hillu. Avšak domněnka jeho horlivých vyznavačů, že jsou jakousi elitou "vyvolených lidí", má svou temnou a nebezpečnou stránku.
Zamýšlím nadále pokračovat v pátrání kolem Domova naděje a kultu na jeho pozadí.
Vždy jsem věřil, že naší nejdůležitější povinností je 'sdělovat celou pravdu' a ukazovat dětem správnou cestu.
Joseph Schreiber

 Dům naděje…to znám…někde jsem to…kdysi dávno…Ach to je mi najednou úzko!
,,Nebudu nad tím teď přemýšlet,“ usoudím a vracím se na chodbu. Musím o patro níž a doufat, že tam bude cesta do Leonardova vězení. Sám říkal, že neví kde vlastně je… Ale že někde za těmi dveřmi. To jsem zvědavá.
Bez jakýchkoli potíží procházím chodbou ke vratům z lůžkového a pak na schodiště. Stanleyho deník zmizel. Co bylo mezi ním a Leonardem? Podle toho co psal Stanley, ho Leonard moc rád neměl. Měl k tomu důvod? Stanley normální nebyl, to je fakt. I když Leonardův hlas v tom telefonu také nezněl zrovna příjemně… Musím se i před ním mít na pozoru!
Sestupuji do prvního patra a potichu spěchám na lůžkové. S úlevou zjišťuji, že tu nic nečíhá a spěchám na konec chodby. Ano, vážně… Na jejím konci jsou dveře! Předtím jsem sem svítila a stála tu jen holá zeď. Že by nějaká iluze, kterou mi Leonard odhalil?
Bez obtíží jdou otevřít a já hořím zvědavostí, co je za nimi. Vedou do nějakého klikatého koridoru, v pravidelných intervalech ozářeným světly na zdech. Je trochu načervenalý, vypadá to jako bych procházela nějakou hranatou cévou. Ještě se ohlédnu ke dveřím kterými jsem přišla. Stále tam jsou.
Jsou tu jen pravoúhlé zatáčky, nebo odbočky. Nezdá se, že bych mohla ztratit směr, většina odboček je uzavřena mříží. Právě když se cesta stáčí doleva, něco za mnou bouchne. Trhnu sebou a ohlédnu se. Jedna taková mříž za mnou zapadla. Jdu k ní a zkusím ji nadzvednout, ale vůbec to nejde. Buď je moc těžká, nebo dobře zajištěná. Cesta zpět zatarasena…
Pokračuji tedy vpřed a modlím se, aby má cesta neskončila ve slepé uličce. Koridor se větví. Nalevo je uzavřená odbočka, tak pokračuji rovně. Těsně přede mnou se cesta uzavře další mříží a naopak mříž nad odbočkou vyjede nahoru a uvolní cestu. Ještě aby mi to spadlo na hlavu!



Řídím se tedy otevřenými cestami a v jednom úseku hned za mnou, zapadnou asi čtyři mříže. Pak koridor zničehonic skončí špinavými dveřmi. Projdu jimi a stojím v dalším koridoru. Tady se hra s mřížemi opakuje. A pak přijde to, čeho jsem se bála. Přede mnou mříž a když k ní dojdu, za mnou zapadne další. Jsem jako v kleci. Na zdi je namalován kruhový symbol. Ale trochu jiný než ten, který jsem dosud všude vídala. Z tohoto mě nebolí hlava…Ba naopak…je mi divně…kde to jsem…
Cítím strašnou bolest. Jsem úplně omotána obvazy a kromě bolesti, si téměř neuvědomuji okolní svět. Sotva vidím, sklání se nade mnou smutná pohledná tvář zdravotní sestřičky… Lisy Garland…
,,Má stále neobvykle vysokou horečku. Oči se jí neotevírají, má puls, ale téměř nedýchá. Proč? Alesso, co tě drží při životě?“
Ležím na zemi a kolem mě jsou ony mříže. Jen zeď přede mnou, kde byl ten kruhový symbol, je pryč a na jejím místě chodba, končící dveřmi. Tohle všechno ze země vidím. Co se mi to zdálo? Byla jsem hospitalizovaná v Alchemilla hospital, popálená… Všechno mě bolelo, nemohla jsem umřít i když jsem strašně moc chtěla. Ale ten pokoj, kromě té sestřičky Lisy, o něm nikdo nevěděl…Jen ona o mě pečovala. Byla moc hodná i když…také zvláštní. Byla jsem tam, já Alessa…
Počkat, na co to myslím? Já jsem přece Heather! A tohle byl nějaký divný sen. Ale hrozně živý. Jako něčí bolestné vzpomínky. I když si to nepřipouštím, stále se mi zadírají do mozku. Ale myslím, že se závoj začíná protrhávat…
Vezmu za špinavou kliku dveří a otevírám je, připravená na všechno. To je ale fujtajbl! Kam jsem to zas vlezla? Je tu nějaký žebřík vedoucí vzhůru, ale to okolí! Jedná se o nemocnici, ale má podobnou architekturu, jako mělo nákupní centrum a kancelářská budova. Klasické bílé dlaždice, špinavé nazelenalé kachličky na zdech, místy zacákané od krve, porostlé jakýmsi masem, nebo čím jiným, zase ten obraz lidských úst jako v kancelářské budově…
Cosi nade mnou skřípe. Lezu po žebříku nahoru a dostanu se na úroveň zvuku toho skřípání. Z otvoru ve zdi, tam vykukuje zvláštní humanoidní tvor bez obličeje a točí nějakým ventilem. Z toho to skřípání! Bytost i vydává jakýsi chraplavý zvuk, jako kdyby mluvil. Neútočí na mně, jen točí svým ventilem a chrčí.
Nad ním to také vypadá ,,pěkně“, visí tam znetvořená zdravotní sestra a vypadá, jako kdyby na ni odněkud proudil horký vzduch. Asi to tak i bude, protože je tu docela horko. Když konečně vylezu na vrchol žebříku, ocitnu se na drátěné podlaze. Zdi se tetelí a jsou od krve. Co se s tím špitálem stalo? I když budu asi úplně někde jinde. Kudy teď?
Otevírám plísní porostlé dveře a ocitám se v sídle morbidnosti a bizarnosti. Stěny porostlé chvějící se tkání, místy stojí nemocniční lůžka s přikrytými těly, celé od krve. U některých i stojany s kapačkou. Za nic na světě se k tomu nepřiblížím!
Štítím se otevírat některý z pokojů, to svinstvo, kterým mají porostlé dveře, je nevýslovně odpudivé. Jedny dveře ale jsou relativně čisté. Pomocí lokte si je otevřu a když spatřím co je za nimi, zvedne se mi žaludek. Mám co dělat, abych nevrhla.
Ze stropu tam hlavou dolů visí lidské tělo a pod ním kbelík, po okraj plný krve. Mrtvola má podříznutý krk. Kdosi ji vykrvil jako prase na porážce! Couvám ke dveřím a rychle ten pokoj hrůzy opouštím. Leonarde, kam jsi mě to poslal?!
Vyjdu ven a prohlížím si další neporostlé dveře. Pokud na nich někdy byla nějaká cedule, je pryč. Vstoupím a dle rezatých skříněk mi dojde, že se jedná o šatnu. Nic extra…
Zase zvoní telefon! A vypadá to, že z nějaké skříňky! Otevírám jednu po druhé, až natrefím na tu správnou. A že je to sakra telefon! Ve skříňce je nacpaný pouliční telefon, kdo ten masivní přístroj cpal sem? Hlasitě zvoní. Zvedám sluchátko:
,,Vše nejlepší k narozeninám,“ kdosi zpívá. Ale zpěv je to šílený! Hlas dementní, intonace otřesná!
,,Vše nejlepší k narozeninám drahá…hups, zdá se, že jsem zapomněl tvé jméno!“
,,Kdo jste?“
,,Děkuji! Vše nejlepší, drahá, kdo jste´, vše nejlepší tobě!“ pokračuje otřesným zpěvem. ,,Přeji krásné třicáté první narozeniny!“
O čem to mluví? Ale ten hlas je mi povědomý…
,,Jste to vy, Leonarde?“
,,To je jméno vraha, ne moje! A nejsem ani tvůj milovaný Stanley! Ten je v podzemí, číslo sedm! Ale tím se netrap, je čas slavit tvé narozeniny!“
,,To si pletete, já nemám…“
,,S nikým si tě nepletu! Dnes máš dvacáté čtvrté narozeniny a mám pro tebe dárek! Co máš raději? Rozdávat bolest, nebo přijímat? Také můžeš dostat to, co nejvíc nenávidíš! Vše nejlepší k narozeninám, chacha!“ zakončí vesele.
,,Ale vážně se pletete, dnes narozeniny nemám,“ říkám zbytečně. Volající zavěsil. Ale ten hlas jsem vážně už slyšela. Určitě to byl Leonard… Psali o něm, že trpí schizofrenií. A povídal, že je Leonard vrah…
Totálně zmatená vyjdu z šatny a namáhám si hlavu úvahami. Pomáhá mi to ignorovat hroznou scenérii okolo. Další šatny… Podívám se tam také. Tady nezvoní telefon, je tu pouze jedna skříňka a ta se celá třese a dělá hrozný rámus. Nemám odvahu se k ní přiblížit. Vycházím na chodbu, když se dvířka skříňky otevřou a uvidím zdroj toho všeho rámusu. Ve skříňce je pletivo a za ním podivné torzo nějaké bytosti, snažící se dostat ven. Člověk to není, jen další obyvatel tohoto morbidního světa. Nevím, jestli ji mám litovat, či ne. Cítím se jako ona. Také se snažím dostat ven z tohoto vězení a nemůžu…
Na konci chodby jsou krvavé dveře, které by měly vést z lůžkového. Alespoň tak to bylo v normální nemocnici. Tady asi také. Ale pozor, místo dveří na schodiště je jen propast a po drátěné podlaze se dostanu jen k výtahu. Ten funguje, tlačítko se rozsvítí. Je téměř totožný s tím, co byl v kancelářské budově. I ta mříž, která spadne když se dveře zavřou.
Zkusím nejspodnější tlačítko. Výtah sebou cukne a už jedu dolů. Asi jsem v prvním patře, dole je téměř okamžitě. Pak se zastaví a dveře se otevřou.
Tak zrovna sem, jsem nechtěla. V prostoru se nachází devět lůžek, s přikrytými těly. Každé má krví napsané číslo. Na druhé straně jsou veliké kremační pece…
Postel s číslem sedm, je přímo přede mnou. Sedmička, prý nové číslo Stanleyho Colemana, jak říkal ten cvok v telefonu. To je asi jeho tělo… V žádném případě nebudu plachtu odhrnovat. Mám strach z toho, co bych mohla vidět. Nebo by náhle obživl…
V otevřené peci se něco leskne. Přijdu blíž a uvidím tam ležet klíč. Má visačku s číslem 312. A hele, může se hodit! Překonávám obrovský odpor a sáhnu do kremační pece, mezi hromádky popela a vezmu klíč. Uchopím ho a rychle k výtahu. Když míjím postele, za zády se mi ozve sýpání: ,,He…He…Heath…Heatherrrr!“
Ztuhnu na místě, ochromená strachem. Míjela jsem číslo sedm, Stanleyho tělo… Splnila se snad má představa a opravdu vstal z mrtvých? Namáhavě polknu, křečovitě sevřu katanu a pomalu se obracím. Připravuji se na okamžik, kdy uvidím zombifikované tělo s vyhaslýma očima Stanleyho Colemana.
Připravím katanu k seknutí, otočím a… Nikdo za mnou není. Tělo stále leží na posteli, přikryté stejně jako předtím. Zdálo se mi to? Ne, určitě na mě někdo zašeptal. Rychle pryč, než opravdu obživne!
Šílená hrůzou vletím do výtahu a mačkám první tlačítko, které mi přijde pod palec. Druhé patro. Srdce mi buší jako splašené. Takovou ledovou hrůzu jsem za celé to hrozné dobrodružství, prozatím nezažila. To krematorium stačilo samo o sobě a ten hlas, říkající mé jméno…
Výtah se otevře a stojím v chodbě, která je spíše jen plesnivá a od krve pouze místy zašpiněná. Zpoza rohu slyším něco, co mi náladu nezvedne. To bublavé vrčení, šmejdění, to už jsem zažila. Když nakouknu za roh, na zemi se tam rojí ten samý netvor jako v kancelářské budově. Šmejdí a šmejdí, pak mě zřejmě ucítí a hurá na mě. Naštěstí už znám útok tohoto druhu, tak těsně předtím, než mi hupsne po nohou, odskočím vzad. Hned na to, mu katanou zamířím na hlavu. Bohužel se netrefím.
Je špinavý od krve, někoho tu asi zrovna zakousl. Vztekle po mě chňapne svou trychtýřovitou hlavou. Zuby se mi zahryzne do lýtka. Nebýt mé kozačky, vyrval by kus masa. Takto to odnesla jen bota. Vztekle po něm seknu, pak znovu a ještě jednou. Nepřestávám, dokud se jeho obludná hlava nekutálí po zemi. Po noze mi cosi stéká.
Uhryzl mi kus kozačky, ale roztrhl i kůži pod ní. Strašně to pálí a dost krvácí. Čím já to zastavím?! Hlavně pryč z chodby, můžou tu být další! Dokulhám k nejbližším dveřím, na nich nápis ,,Skladiště“. Uvnitř, naproti dveřím je okno, zadrátované. V pletivu jsou dva protržené otvory a v nich zachycené dvě ruce, celé rozdrásané. Strašný pohled…
A jsou tu i poklady. Lékárnička, náboje do pistole, do brokovnice a zásobník do samopalu! Hned vedle toho, je narozeninové přáníčko, s namalovaným dortem. A pod ním je kostrbatým písmem načmáráno: ,,Šťastné třicáté osmé narozeniny!“
,,Aha, tak to jsou ty dárky, o kterých mluvil. Sice nemám narozeniny, ale teď mi vážně přijdou vhod. Hlavně ty medikamenty,“ přehrabuji se v malé lékárničce. První co udělám je, že spolknu dva aspiriny, aby trochu zklidnily mou bolavou hlavu. Pak vezmu peroxid a čistím si kousnutí na noze. Celé omotám obvazem. Snad to bude stačit…
Zbytek si nacpu do všech možných kapes, do jedné ruky katanu, do druhé samopal a opouštím pokoj. Naproti spatřím dveře, které mě upoutají. Vypadají stejně jako ty ostatní, ale hypnoticky mě přitahují. Nedokážu si vysvětlit proč. Jako ve snách k nim jdu, otevírám a procházím.
Jsem v jakési koupelně. Celou protější zeď pokrývá zrcadlo. Kus před ním je vana. Zrcadlo je čisté, celá místnost i se mnou, se v něm odráží. No, já tedy vypadám! Sukně roztržená, vesta, původně bílá, hraje všemi barvami, sama jsem umouněná a od krve. Děs!
Chci odejít, ale dveře mě odmítají pustit. Lomcuji s nimi jak chci, ale nepovolí. Zoufale rozhodím rukama a začnu podrážděně přecházet sem tam. Kam jsem to zas vlezla?! V jednu chvíli zase kouknu do zrcadla a v polovině pohybu se zastavím. Tedy ne já, ale můj obraz. Poskakuji, vrtím se, ale odraz v zrcadle je nehybný. Udiveně na to zírám a pak se začne něco dít.
Můj odraz v zrcadle, začne cosi pokrývat. Vlasy tmavnou, kůže rudne do tmava, jako popálená, pořezaná a od krve… Oči mění výraz, stávají se krutými. Prohlížím se, ale já vypadám normálně. Mění se jen ten můj odraz…A to není vše. Mění se i celá místnost. A to nejen v zrcadle, ale i tady! Od vany se začne rozšiřovat masovitá hmota a s hnusným mlaskáním obestírat zdi. Dělá se mi špatně.
Celá místnost je tím porostlá, když cosi cvakne. Ohlédnu se a vidím, že se dveře otevřely. Už můžu ven. Skočím po nich a vyřítím se na chodbu. Koupelnu za sebou zavřu. Co to mělo znamenat? Byla jsem to já, nebo ne? Spíše něco, co je mou součástí…Alessa…
Uf! Musím do pokoje, kde je Leonard! V normální nemocnici to byl S12. Tady to musí být stejné. Patro je totožné… Tak jdeme na lůžkové!
Lůžkové oddělení masem neporůstá, je jen stejně odporné jako nákupní centrum. Už nevnímám stále početnější lůžka s těly. Běžím na konec chodby, kde by měl být ten pokoj. Skutečně tam je, ale označen jako 312… To mám klíč! Tady se značení liší, místo S12, tu mají 312… Ale co, je to fuk!
Před dveřmi leží papír. Shýbám se pro něj. Celý zamazaný, ale čitelný:

   Doktore Midkiffe,
prosím dejte si velký pozor na pacienta z pokoje č. 312. Měl by stále mít volnost co se týče víry, kterou vyznává, ale neměl by ji vnucovat ostatním. Jsem také jedním z postižených.
Koluje zde fáma o tom, že tady byl umístěn kvůli pobodání člověka právě při náboženském sporu.
Prosím, buďte opatrný.
R. Crosby
P.S.: Zdá se, že fáma je pravdivá. Alespoň podle vrchní sestry. Ale jinak si myslím, že je to dobrý člověk, i když - je s ním těžké vyjít.

 No paráda! To je o Leonardovi! Byl opravdu dobrý nápad, jít ho hledat? Prokletý Vincent! Proč jsme ho jen s Douglasem poslechli?
Když se zvedám od papíru, neujde mi na zdi kostrbatý nápis: Štastné první narozeniny!
Mávnu nad tím rukou. Nemá smysl snažit se to pochopit. Ten gratulant je zkrátka idiot. Zasunu klíč do zámku a odemknu. Otevírám dveře a čekám, že tam bude Leonard. Vstoupím do pokoje, zavřu za sebou a rozhlížím se. Nikdo tu není. Kdežto naproti u zdi je postaven primitivní oltář, se zapálenými svícemi, nožem od krve. Nad ním visí arch papíru s jakousi kresbou připomínající muří nohu. Vedle oltáře stojí postel a na ní otevřená kniha s názvem Ztracené vzpomínky.
Zvědavě koukám na stranu, kde je svazek otevřen:
Charakteristickou záležitostí, o níž se zmiňuje jen nemnoho dokumentů a jež se pozvolna vytrácí z novodobé éry, je rituální obětování.
"Obětování modlitebníků probodnutím hrudi pomocí měděného kůlu. Potřísnění oltáře krví, tryskající přímo ze srdce slouží k velebení Boha a k předvedení své oddanosti k němu."
Při jiných obětních obřadech, též zmíněných ve stejné knize, je oběť upálena zaživa. Jedná se o rituál vyššího stupně, jenž se nesmí týkat vězňů a hříšníků - jenom kněz může být obětován. Podobně jako pro upálení u kůlu, nelze tento prvek nalézt u žádných srovnatelných ceremonií,  prováděných v blízkém okolí.
Může to mít spojitost se skutečností, že přednostně uctívaným božstvem je sluneční bůh. Přestože toto náboženství velebí spasení, přináší s sebou svou temnou a sektářskou minulost.
Hm, zvláštní, ale něco to napovídá… Zvednu pohled od knížky a údivem mi spadne brada. Podlaha ke dveřím zmizela a na jejím místě je propast. Z jejího dna je slyšet voda. Od oltáře se táhne krvavá stopa k rezatému žebříku, vedoucímu do propasti. Že by byl Leonard tam? Přečtením toho úryvku se otevřelo jeho vězení? No uvidíme…

7. strana

<< Zpět Další >>

Vložit Komentář | Komentáře