Vlastní Tvorba Povídky: Boží odkaz -
autor: Aldaris
11. strana
 |
Boží odkaz
11.strana
Dopadnu do kruhového prostoru, lemovaného nějakou organickou hmotou. Uprostřed leží Claudiino černé roucho. Ale prázdné. Kde je tělo? Kruci!
,,To já tě měla zabít! Nemůžeš být mrtvá!“
Nehybný pohled přesunu vzhůru. Na stropě leze onen tvor bez tváře a kusem organické stěny, cosi přikrývá. A pak uvidím něco strašného.
,,Tohle je Bůh…?“ říkám potichu.
O protější zeď je opřena obří postava. Na hubených vratkých nohou, stojí Bůh, nebo Bohyně, to je fuk. Napůl kostlivý, vůbec nemá břicho, je vidět pouze páteř vedoucí k hrudníku, ten připomíná ženský a na tenkém krku umístěná hlava. Má obličej, ale nepoznávám ho. Černé vlasy, tváře protkané černými žilkami. Oči lidské, nos i ústa také.
Ruce tvora, zakončují jen dva dlouhé prsty, nohy to samé. Je to hrozná a odporná zrůda. Jak jinak také může vypadat vládce toho všeho…
Sice to je Bůh, ale velmi nešikovný. Humanoid mu přikrývá hlavu tím kusem hmoty, ale netvor nedokáže pořádně udržet rovnováhu na vratkých nohou a padá na zem. Pustím katanu a rychle vylovím brokovnici. Opatrně se blížím a střelím ho do jeho veliké hlavy. Cosi zaryčí vztekle po mě máchne obrovskou rukou. Moc veliké zranění jsem mu nezpůsobila. Uskočím úderu jeho ruky a Bůh se zase neohrabaně zvedá na nohy.
Kouknu nahoru co dělá humanoid, ale ten si mě nevšímá. Stále se snaží Boha udržet stát. Vypálím znovu, tentokrát na jeho nohu. Vystříkne trochu krve a Bůh mávne rukou. Žene se na mě hradba plamenů. Utíkám sem tam, ale vlna mě pronásleduje. Brzy ztratí energii a zhasne. Já znovu zkusím vystřelit, Bůh upadne a tvář se mu stahuje všelijakými výrazy.
Střelím ho do obličeje, ale nic zvláštního. Takto ho nezabiju! Metatronova pečeť… Vylovím ji. Je strašně horká, symbol na ní, téměř září! Vezmu ji a přitisknu k brokovnici. Znovu vypálím.
A má to účinek. Z jeho tváře odlétne kus masa a místo začíná velmi krvácet. Takhle na tebe! Bůh po mě sekne rukou a velikým prstem mě odmrští přes celou prostoru. Ošklivě si natluču levou ruku, ale není teď čas, to řešit. Je takzvaný Timeout. Bůh se snaží zase vyhrabat na nohy a já sahám po patronách. Roztřeseně je naláduji a už se ženu do útoku.
Bůh zařve a pošle mi další plameny. Horko mi ožehne záda, když před nimi utíkám. Jakmile ztratí sílu a zmizí, snažím se co nejrychleji střílet do citlivých míst. Zrůda opět padne na bradu a mává oběma rukama. Své tělo naštěstí pro mě moc neovládá, buď je to tím, že je ještě příliš mladý, nebo za to může to, že ho neporodila Alessa.
,,Pojdi!“ střílím znovu a znovu. Jej, další oheň a z obou stran! Sloupy plamenů se přibližují a já nevím, kam dřív skočit. Jedna stěna mě částečně ožehne a já cítím puch spálené látky. Také mě hrozně pálí noha, kouknu se a vidím, že mám mírnou popáleninu.
Zrůda se snaží zvednout, jenže ji střelím do kolene a ulétne kus tkáně. Vyhodí ho to z rovnováhy a zase padá. Poslední patrona a cvak… došly mi náboje. Odhodím nepotřebnou brokovnici a sahám po pistoli.
Bůh máchne rukou a zas letím přes celou prostoru. Zastaví mě měkká organická zeď. Jenže mi pistole kamsi vypadla… Pečeť naštěstí ještě mám! Zbývá jedno, má milovaná katana!
Běžím ke Claudiinýmu rouchu, kde zbraň leží. Přitisknu k ní pečeť a běžím k nestvůrné hlavě. Uhnu před další vlnou plamenů a skočím přímo k jeho obličeji. Mává vztekle rukama, ale díky své neohrabanosti spíše tluče sám sebe. Vrazím mu katanu hluboko do levého oka. Zařve a chce vstát. Než to udělá, dostanu nápad. Do vypíchnutého oka mu vrazím rozpálenou Metatronovu pečeť.
A to byla trefa kladiva na hřebík! Pečeť se propaluje hlouběji a hlouběji. Nestvůra sebou hází, ječí, na mě už kašle a snaží se dostat artefakt ven. Ten už je tak hluboko, že se vyjmout nedá.
Co nejrychleji od zrůdy běžím pryč a se strachem čekám, co se ještě bude dít. Bůh ječí různými tóny hlasu, od vysokého k hlubokému a naopak. Obličej mu začíná černat, rudnout a krvácet. Ještě několikrát strašlivě zařve, až se celá aréna zatřese, naposledy zvedne hlavu a padne. Je mrtvý.
Rozhlížím se po humanoidovi, ale ten je pryč. Asi mě vzkřísil proto, aby ochraňoval Boha. Nevím, proč po mě teď nešel, při tom souboji. Možná měl zákaz dotknout se rodičky, ale když byl Bůh venku, nebylo už jí potřeba. Nebo mu v tom bránil něco jiného? To už asi nezjistím…
Je konec. Je po všem. Teď na mě vše doléhá. Zůstala jsem sama. Táta zemřel a nikoho už nemám. Sice jsem dosáhla svého, ale co bude teď? Dokáži se po tom všem ještě začlenit do života? Můžu vůbec vést normální život?
,,Tati…“ s pláčem padám na kolena. Všechno mě bolí, celé tělo. A nejvíc ta popálenina. Asi zůstane jizva.
Když se vypláču, zvedám se na nohy. Zbraně nechávám tam, kde jsou. Už je nepotřebuji. A taky nechci nic, co by mi fyzicky připomínalo všechny tyto události. Kudy pryč? Ještě se naposledy ohlédnu na mrtvolu Boha a s údivem vykulím oči.
,,Ty vole…“
Kráčím lunaparkem a prohlížím si ho. Je krásné ráno. Lunapark je takový, jaký má být. Žádná krev, ani rez, ani nestvůry… Za chvíli možná otevřou a přijdou první návštěvníci. Vše je v normě. A snad i Douglas.
A hele, tamhle je. Poslechl a zůstal, kde jsem mu řekla. To je dobře. Vyškrábal se na lavičku a odpočívá. Vychutnává si ty příjemné sluneční paprsky.
Přicházím a sahám do kapsy pro vystřelovák. Vytáhnu ho a nenápadně schovám v ruce za zády.
Douglas mě uvidí a říká: ,,Takže je po všem?“
Bez výrazu odpovím: ,,Ne. Vy jste ještě naživu!“
Sevřu oběma rukama nůž a zvedám nad hlavu. Douglas vyděšeně vytřeští oči hrůzou a překvapením a neví, co má dělat. Naznačím úder nožem a začnu se rozpustile smát.
,,Baf!“
,,Ty trdlo,“ zlobí se. ,,Víš jak jsi mě vyděsila?“
,,No tak, jen jsem žertovala, musela jsem vás trochu pozlobit. Ano, je po všem. Vincent je mrtvý, Claudia taky a Bůh rovněž.“
,,To je dobře. Co teď budeš dělat? Obarvíš si vlasy načerno?“ usměje se.
Prohrábnu si své vlasy, které už potřebují umýt a zašklebím se: ,,No, to nevím. Blondýnky to mají jednoduší, ne?“
,,To ano,“ kývne Douglas. ,,Jen by mě zajímalo, jak se dostaneme pryč. Auto je daleko. A s tou nohou, asi nebudu moci řídit.“
,,Tak vás podepřu. Nebo můžu pro auto doběhnout a přijedu sem.“
,,Ty máš řidičák?“ zatváří se Douglas pochybovačně.
,,Ne, ale už jsem párkrát řídila.“
,,Prima,“ zabručí ironicky. ,,To tam radši dopajdám.“
,,Tak zavoláme sanitu. Teď už to půjde.“
,,V žádném případě,“ vykřikne. ,,Já tu tomu nevěřím. Sice je po všem, ale nechci tu s tím mít nic společného.“
Zvednu ukazováček: ,,Jste tvrdohlavý, starý blázen! Dobře, tak jdeme. Ale cestou nehekejte!“
,,Dle rozkazu.“
Pomáhám mu vstát z lavičky a podpírám ho. Pomalu jdeme k bráně a opouštíme lunapark…
11. strana
<< Zpět