|
|
|
Nějaký chladný předmět odebírá teplo z její dlaně...
Tma... ...světlo baterky... ...nůž... ...její nůž..?
Bloudění prázdným plechovým prostorem, jenž kdysi býval centrem zábavy...
...chuchvalce mlhy se přelévají ve smrtelném tichu...
...podřezaní maskoti parku... ...plyš jejich převleků je nasáklá čerstvou krví...
...další mrtví lidé pověšení v klecích... ...něčí zrychlený dech... ...pes! ...útok...
...útěk... ...morbidní bytost s kyvadly místo rukou... ...útěk... ...železné schody...
...bzučení gigantického hmyzu... ...vlastní zrychlený dech... ...horská dráha......překotné balancování na kolejích...
...kvílivý zvuk blížícího se vláčku...
...záře reflektorů... ...není kam uhnout... ... ...není kam...
...náraz... ...tma.
Klid. Tlukot krve ve spáncích. Teplo. Světlo. Život. Vypadá to, že lidský mozek nedokáže simulovat
překonání okamžiku vlastní smrti. Bod proti reinkarnaci. Bohužel...? Bohudík - alespoň pro
tuto chvíli - zlý sen tak musel skončit a mladá dívka se zmateně probouzí do reality.
"Heather, potřebuji s tebou mluvit. Mé jméno je Douglas Cartland. Jsem detektiv.""Tomu říkám noční můra," uleví si rozespale a zvedá hlavu ze stolu. Ztuhlá šíje jí dává pocítit nezvyklou polohu, ve které usnula. Opatrně se rovná na židli a přichází k sobě. Hluk z ulice se mísí se vzdálenými lidskými hlasy. Je slunečný nedělní den a ona skončila svou běžnou návštěvu nákupního centra v Portlandu. Tohle bistro, Happy Burger, bylo její poslední zastávkou před odchodem. Nebýt oné neplánované dřímoty zdánlivě opileckého ražení, mohla být už dávno doma. Vždyť bydlí jen pár minut metrem odsud. Odložený tácek a prázdný kelímek jí potvrdí, že to, proč tady přišla, už bylo vykonáno a není tedy žádný důvod déle se tu zdržovat. Ještě si upraví náhrdelník, jenž se v krkolomné pozici vysoukal zpod výstřihu trička a vykročí ke dveřím. Vzácný kov brože zastudí na hrudi a připomene jí člověka, který ji šperk kdysi věnoval. Otec... Opozdila se a měla by aspoň zavolat, že už se vydává na cestu. Vychází ze dveří prázdného podniku a míří k nejbližšímu telefonnímu automatu. Postarší muž, čekající opodál, zpozorní. Už nějaký čas tu dívku sleduje a teď už nemá pochyb, že je to Ona. Její jméno je Heather, má sedmnáct let, odbarvené vlasy a štíhlou postavu. Pár pih na nose a dětské rysy obličeje zdůrazňují její mládí, i když křivky její postavy upozorňují na téměř dokončenou proměnu školačky v ženu. Neznámý kopíruje její kroky k veřejnému aparátu a zastaví se, až když objekt jeho zájmu zvedne sluchátko. K uším muže v dlouhém plášti doléhají části hovoru. "Tati! To jsem já. ...ano... promiň, že jsem nezavolala dřív... ...jo, to jsem teda byla... No, teď už jedu domů... A - zapomněla jsem koupit tu věc, kterou jsi chtěl... Jistě, neboj, budu... Mám tě ráda tati." Heather odstoupí od přístroje a pohlédne na chlápka v klobouku, jenž ji zblízka pozoroval. Posunkem naznačí, že telefon je volný. Jenže muž nejeví o volání zájem a vzápětí vykročí za dívkou. Jeho mise se pomalu chýlí ke konci, už nezbývá nic jednoduššího, než ji oslovit. "Detektiv? Opravdu? Tak jo, ráda jsem si s vámi promluvila," prohodí oslovená bez zájmu, aniž by zpomalila krok. Neoholený člověk v ošuntělých šatech na ni rozhodně nepůsobí nejlepším dojmem. "Počkej. Je tu někdo, kdo by si s tebou chtěl promluvit. Jen mi věnuj hodinu, ne, půl hodiny svého času," přesvědčuje zoufalý pronásledovatel, tušíc, že s dívkou bude těžké pořízení. Heather se krátce zastaví a odsekne: "Taťka mi vždycky říkal, abych se nebavila s cizími lidmi." "Je to velmi důležité, týká se to tvého narození," zní ještě poslední výzva. "Nazajímá mě to," zkonstatuje neoblomná slečna a rychlejší chůzí míří k dámským záchodkům. Zaražený detektiv se mlčky sune za ní. Proč se vždycky nakonec něco musí zaseknout... "Vy mě pořád ještě pronásledujete?! Mám začít křičet?!" vyjede dívka nervózně. "Omlouvám se, počkám tady." Douglas Cartland se ještě nehodlá úplně vzdát. Heather mizí ve dveřích WC. Ten otrava si nedá pokoj, bude ho muset setřást. Jedna kabinka má zavřená dvířka, přesto se zdá, že je uprchlice na toaletách sama. Aspoň se nebude nikdo divit jejímu potrhlému nápadu... Větrací okénko je nízko, takže nebude problém jím prolézt a zmizet tak z dosahu slídila čekajícího na chodbě. Vtom dívčinu pozornost upoutá výrazná červená malba nad umyvadlem. "Ten znak na zrcadle... Vypadá nějak povědomě... Odkud to znám? Kde jsem to jen mohla vidět?" pátrá rozrušená mysl horečně v hlubinách své paměti. Bez výsledku. "A proč mě tak bolí hlava, když se na to snažím vzpomenout...?" projevuje se další nepříjemnost. "Nemám ráda zrcadla," ukončí momentální blondýnka rázně své tápání a uličnickým způsobem opustí místnost. Okno ústí těsně vedle hromady odpadků, ale hlavně, že se dostala ven. Únikové dveře opodál ji hned zavedou zpět do budovy, ale teď už v bezpečné vzdálenosti od toho vtíravého individua v plášti. Teď už stačí umně prokličkovat supermarketem až ke vstupu na nástupiště metra a pak rychle domů. Jenže najednou se vše komplikuje. Spousta dveří je zamčených a navíc - nikdo tady není. Překvapená Heather si uvědomí, že od svého probuzení vlastně kromě onoho Cartlanda nepotkala živou duši. Možná, že už je po zavírací hodině, ale aby tady bylo všude úplně prázdno... Po krátkém bloudění v opuštěných chodbách náhle uslyší něco, co zní jako lidský hovor. Všechny obchody v malém prostranství mají zatažené výlohy, takže to může vycházet jen z krámku s oblečením. Roleta není úplně spuštěná, mladá žena se dokáže protáhnout dovnitř. S ohnutými zády proniká do módního butiku. Nedaleko se cosi válí na podlaze. Pistole. Vezme zbraň do ruky. V její hlavě by se jistě vyrojila spousta otázek... Kdyby ovšem měla čas přemýšlet. Ve zlomku vteřiny protne ponuré ticho zvuk praskajících tkání. Pohled dívky se automaticky obrátí tím směrem. Na zemi leží bezvládná žena, jež tu snad mohla být prodavačkou. Nad ní se sklání gigantická, zrůdná bytost a vykusuje jí maso z obličeje. Heather v šoku přestává dýchat. Ale ani to nestačí. Monstrum cítí její stres, přerušuje svou hostinu a vydává se za novou kořistí. ; "Programování bezejmennných mrtvol je jistě nezáživná práce. Proto se někdy použijí polygony
známých postav. Klikněte, vzpomeňte na SH2 a možná zjistíte, kdo leží na podlaze butiku.")
Se zděšeným výkřikem se probouzí pud sebezáchovy. Napadená křečovitě tiskne revolver a zvedá jej proti nepříteli.
"Nepřibližuj se! Vypadni ode mě!" Žádná varování nemají účinek, bizarní tvor kráčí dál.
Roztřesená žena zmáčkne kohoutek. Jednou, podruhé, potřetí... Krev se valí z čerstvých ran, ale
ani sedm zásahů z bezprostřední blízkosti nedokáže stvůru zastavit. Situace se stává zoufalou,
zbraň cvaká naprázdno, chybějící tři náboje ze zásobníku už zřejmě někdo před chvíli použil. Teď
už není úniku.Deformované hrdlo příšery znenadání vydá smrtelný vzdech. Míra zranění byla přece jenom příliš vysoká i pro tuto šílenou kreaturu. Ruce přerostlé do masitých kyvadel převáží zbývající torzo a vysoká postava se hroutí k zemi. Je po všem. "Co je to k čertu za věc?! To nemůže být člověk... Nikdy jsem ani neslyšela o podobném zvířeti. Taky to není nikdo v kostýmu. Zní to šíleně, ale "monstrum" je jediný možný výraz pro tohle. A to si nemyslím, že bych byla šílená," přemítá dívka rozrušeně. "Je to monstrum, já, já jsem to zabila..." Pak přejde k nebohé osobě opodál. Je jasné, že tady už dávno není pomoci. "I já poznám, že je mrtvá. Měla bych zavolat policii? Těžko by mi uvěřili, kdybych řekla, že někoho právě zabilo monstrum..." zavrhne rychle nápad vložit do této záležitosti strážce veřejného pořádku. Jindy jistě útulný krámek s módním ošacením se pro Heather stal příliš tísnivým. Ne že by se jí nelíbil nabízený sortiment, ale teď rozhodně není ta pravá chvíle. To, co tady zažila, jen tisíckrát umocnilo její touhu okamžitě zmizet z tohoto místa a z celého supermarketu. S divnou předtuchou sebere pohozenou krabičku s náboji, protáhne se kolem pultu s pokladnou a odchází zadním východem. Ocitá se v sektoru pro zaměstnance. Ve snaze předejít zbytečnému bloudění stahuje z nástěnky mapu komplexu. Od této chvíle je putování systematičtější, ale co je horší - opět se objevují podivné agresivní kreatury. Vysoká "kyvadla" doplňují dvounozí tvorové s hlavou místo trupu a také nebezpeční psi s rozštěpenými lebkami. Začíná jít o život, některé komplikace je možné řešit pouze s pomocí revolveru. Situace se krátce zklidní až po vstupu do prodejny knih. Zde se dívka zdrží hledáním kódu k zámku od nouzových dveří. Když konečně nechá knihkupectví za svými zády, spatří na konci dlouhé chodby štíhlou postavu. Je to lidská bytost. Potěšená dívka zrychlí krok, možná, že ji ona osoba podá nějaké vysvětlení... "Haló, počkejte! Co se tady děje? Kde jsou všichni? Co ta divná monstra..." křičí nedočkavě. Vysoká žena nehne brvou. Může mít kolem třiceti let a se svými dlouhými blond vlasy by ještě mohla zůstat dlouho atraktivní. Ale její plášť, či spíše hábit, důrazně přesvědčuje, že jí samotné na vlastním vzhledu nezáleží. Navíc, ta tvář je nepřirozeně bledá a její oči jsou chladné jako smrt. "Přišli slavit Počátek. Znovuzrození Ráje, jehož se lidský rod zřekl," káže suverénně ze své výšky. Tohle vůbec není odpověď, kterou chtěla Heather slyšet. "O čem to mluvíte?" nechápe. "Ty to nevíš? Tvoje moc je potřebná," pokračuje neznámá dál svým podivným cynickým tónem. Její záhadná slova ale mladší ženě vůbec nic neříkají. "Jak bych to mohla vědět?" hlesne překvapeně. "Jmenuji se Claudia. Vzpomeň si mne i na své skutečné já. A také na to, kým se musíš stát. Tou, která nám svými zkrvavenými dlaněmi ukáže cestu do Ráje," zazní další záhadná proklamace. Heather už toho začíná mít dost. "Takže tedy Claudie, byla jsi to ty, kdo tohle všechno způsobil?" Přezíravý úsměv se rozhostí v bílém obličeji třicátnice. "Byla to ruka Boží..." Věta odezní a hlavou dívky otřese šílená bolest. Její vidění se rozostřuje, jako v mlze spatří, jak se v Claudiině tváři objevuje zlověstně spokojený výraz. Pak se starší žena otočí a odchází. Heather zůstavá sama. Tlak v uších polevuje a dává prostor zmatku, jenž se usídlil v myšlenkách. "Tomu nerozumím... O co jí šlo? Na co si to mám vzpomenout?" Ticho prázdné chodby je jí jedinou neuspokojivou odpovědí. Za rohem je výtah. Ač nerada, musí do něj vstoupit. Za jejími zády s masivním rachotem padá ocelová mříž a blokuje jí cestu zpátky. Zdviž se rozjíždí a šokovaná Heather má pocit, že je transportována do jiného světa. "Je to snad další sen? Musí být... Ale kdy už se probudím?" unikne jí skrze rty. Stěny výtahu jsou tvořeny pletivem, skrze které je vidět úkazy jako vystřižené z Dantova pekla. Vyděšená pozorovatelka se zády tiskne k mříži a sleduje roztodivné humanoidní kreace bez očí a úst konající jakési nepochopitelné činnosti. "Ani dítě by neuvěřilo tomu, co se tady děje..." je její poslední úvahou před zastavením zdviže. Žádný konec snu se však tentokrát nekoná, dveře se otevírají a ukazují dívce novou realitu. Škaredou, špinavou a ponurou. Nešťastnice je stále v nákupním centru, akorát nehezky proměněném. Stěny jsou plesnivé, výlohy rozbité, všechno rozežírá koroze a celou tristní podívanou umocňují všudypřítomné krvavé skvrny. Monstra zde samozřejmě také nemůžou chybět. V dusné tmě jsou jejich útoky zákeřnější a mnohem více nebezpečné. Kromě nálezu několika krabiček střeliva ve skladišti je tedy velmi vděčná i za objevení funkční baterky, jež je schopna dodat aspoň malé množství tolik cenného světla. Heather opět kličkuje změtí chodeb gigantické budovy v touze najít volnou cestu. V místnosti, jež snad kdysi mohla být ošetřovnou, naráží na červený symbol, který již dříve viděla na toaletách. Znovu se neubrání touze si vzpomenout. Vypadá to, že teď jí to jde o poznání lépe. "Připomíná mi to ten kouzelný kruh, co jsem si o něm četla v knize o černé magii. Je to opravdu kvůli té knize, že mi připadá tak povědomý? Ne, není to tím. Je to znak z oltáře..." Náhle se vše zastře mlhou. "Oltář? Jaký oltář..?" Je to pryč. Snad ještě bude příležitost si zavzpomínat. S dávkou patřičné fyzické námahy se dívce podaří vyšplhat do druhého patra. Tady ji překvapí spousta nosítek odstavených na chodbách. Všechna jsou zakrytá plentou. Pod každou z nich je mrtvé tělo. Co tady proboha dělají, vypadá to tady jako v polní nemocnici... První dojmy přeruší šum televizní obrazovky. Jeden z přijímačů vystavených ve vitríně obchodu s elektronikou je funkční. Relativně vzato... Z šedého zrnění se na chvíli vynoří obraz černovlasé dívenky. Její ústa něco zašeptají, než se krátká scénka navždy utopí v monotónním ruchu. "Co to bylo? Zdá se mi, že volala 'tati'..." snaží se Heather marně zbystřit své smysly. Na jiném monitoru ve výloze opodál je zase červeně namalováno kruhové znamení. Opět stejný symbol, teď už třetí v pořadí. Heather zkusí ještě jednou potrápit svou paměť. "Přináší mi to bolení hlavy, když se na to dívám, ale je mi to velmi povědomé. Vím, že jsem zapoměla na něco velmi důležitého. Jenže mám pocit, že bude lepší si to nepřipomínat." Mapka supermarketu je už skoro celá zamalována šipkami a křížky označujícími chodby a dveře, kterými již dívka prošla. Zbývají jen poslední železná vrata ve třetím podlaží. Otevírají cestu do prostranství s dlouhým žebříkem spuštěným do temné hlubiny. Mladá hrdinka sebere odvahu a pustí se do namáhavého sestupu. Když se konečně nohou dotkne pevné země, ještě netuší, že jí nebude dopřána ani vteřina odpočinku. Mírně znavená ze svého lezeckého výkonu udělá pár kroků a ohlédne se kolem sebe. Velké otvory ve stěnách na ní zívají svou černou tmou. Jeden z nich je uzavřen mříží. Právě odtud se náhle ozve zvířecí zasípání následované tupým nárazem. Bytelná ocelová bariéra letí vzduchem jako krabička cigaret a v dalším okamžiku už se Heather dívá do čelistí obra, jenž v tomto pustém prostoru našel svůj domov. Boj s gigantem je úporný. Masivní chřtán cvaká v těsné blízkosti sedmnáctileté bojovnice a když se ta pokouší zasáhnout odkrytou tkáň úderem, nebo výstřelem z pistole, zajíždí napadený tvor do spletitého systému svých nor, odkud vyráží k novým útokům. I jeho čas však vyprší. Ještě jedna rána a ďábelská grimasa se napne do smrtelného šklebu. Hlava červa sebou práskne do prachu a ve stejnou chvíli jako by byl sežehnut i alternativní svět, jenž před nějakou dobou zdeformoval celé nákupní centrum. Vyčerpaná vítězka duelu nakrátko ztrácí vědomí, aby se vzápětí mohla probudit ve vstupní hale. Je stále na stejném místě, ale vše kolem ní je v původním stavu. Podlaha se leskne čistotou, obchody čekají na každodenní příliv zákazníků. Po těch však není ani vidu, ani slechu. Nejsou tu ani žádní zaměstnanci, dívka zůstává sama. Mírně zkroušená smutnou neměnností tohoto stavu se vydává k nástupišti metra. Teď už jí nic nebrání odjet domů. |
|
Když míjí prosklenou výlohu Happy Burgeru, zašilhá ke stolu, kde si zdřímla a kde vlastně
všechny ty nevysvětlitelné události jejím probuzením začaly. "Což když pořád ještě spím?" blýskne ji hlavou naivní myšlenka, "...kéž by to tak bylo". Jenže to je jen přání, které rychle odezní. Svižným tempem se blíží ke schodišti do podzemky. Ozvěny jejích kroků se rozléhají po prázdné hale. Je to zvláštní pocit. V těchto místech neustále korzují desítky lidí a ona tady je teď sama. Skoro... Ticho přeruší zastřený hlas. "Heather!" No jistě. Málem by něj zapoměla. Ten otravný detektiv. Dívka se otočí. "To jste vy..." Douglas vypadá zmateně. "Co se to tady stalo?" Mladá slečna si to rázuje k němu. Tak to by jí taky sakra zajímalo, co se tady stalo. A on se ještě ptá... Copak se ho nezbaví?! Co tady vůbec ještě dělá? To je nějak podezřelé... "Vy musíte být jeden z nich!" osopí se nakonec na starého muže. Douglas Cartland rezignovaně přechází do obrany: "Co jsem spáchal? A co myslíš tím 'jedním z nich'?" Rozpálená dívka dále chrlí své soudy: "Spolčil jste se s tou Claudií, že je to tak!?" Detektiv suše vyjeví své bývalé poslání. "Claudia... Co je s ní? Ona mě jenom požádala, abych tě našel. To je vše." "Takže jste jeden z nich!" Úpornost tohoto poupěte je až roztomilá, ale Cartlandovi už dochází trpělivost. "Ty si myslíš, že za tím vším stojí Claudia? Podívej se, byl jsem jen najat, abych tě vypátral. Nejsem na ničí straně. Nemám tušení, co se to tady děje. Proč mi to neřekneš ty? A ten netvor - co to, k čertu, mělo znamenat?!" Netvor... Co ten dědek asi mohl vidět? Že by právě prožil něco podobného jako ona? Může mu věřit? Heather stále neví jistě, co si má o tomto chlápkovi myslet. Menší zmatek v jejích úvahách nicméně alespoň trošku otupí útočnost, s níž se na něj obracela a svěří se mu s některými svými postřehy. "Vše, co vím, je, že se tady děje něco opravdu zvráceného a mám divný pocit, že to má něco společného se mnou. Třeba jsem se k tomu jen náhodně připletla, ale vás mi nemůže být líto, protože vy jste mě do toho zatáhl. Kdyby jste mne nenašel..." Jako by těch nejasností už teď nebylo dost. Před starým privátním očkem se zase objevuje cosi, čemu příliš nerozumí. "O čem to mluvíš? Co je na tobě tak zvláštního?" Odpovědi se však nedočká. Jeho společnice v hovoru ji totiž sama nezná. "Kdybych to věděla, nebyla bych tak zmatená. Ale je mi známo, že je tady něco... ...něco, před čím jsem chtěla utéct a pak na to nadlouho zapoměla." Heather horečně listuje ve svých vzpomínkách. Co ale hledat? Copak je paměť sedmnáctiletého mláděte tak dlouhá, aby se v ní něco snadno ztratilo? Bezděky udělá pár kroků po místnosti. "Jak to, že si to vůbec pamatuji..." unikne jí, když ji malinko vyděsí jedna z jejích myšlenek. "Co se děje?" povšimne si Douglas nepřítomného výrazu v jejích očích. "Ale nic," vyhrkne oslovená a rozbíhá se k východu. Detektiv je překvapen svérázným ukončením jejich dialogu. "Kam jdeš?" Štíhlá silueta mírně zpomalí, ale neotočí se. "Jedu domů metrem." "Co mám dělat já?" vydechne muž, jenž nyní působí dojmem opuštěného čokla, kterého právě vykopli ze dveří jedoucího automobilu. "To kdybych věděla..." odtuší dívka cupitající po schodišti. Nemá čas ani náladu řešit problémy tohoto neužitečného individua. Chce domů. A to hned. Hazel Street, Bergen Street... Ani nemusí číst směrové tabule. Cestu dobře zná, vždyť tudy jezdila tolikrát předtím. Dnešek se liší jen absolutní prázdnotou celého podzemního komplexu. Ale i na to si už začíná pomalu zvykat... Jen aby ovšem přijel její vlak. Blíží se k automatu na jízdenky, když jí s pobavením napadne, že dnes je asi nebude nikdo kontrolovat. Je to všechno zvláštní... Zvědavě nahlédne do novin odložených na přístroji. Je tu zpráva o tragické nehodě z kolejiště Hazel Street. Váhavě se přinutí do smutného čtení.
Čtvrtého, někdy kolem 23:00 hod., spadl muž čekající na stanici Hazel Street na dráhu, kde jej
přejela souprava přijíždějící ze St. Renata College. Došlo k oddělení hlavy od trupu a oběť
zemřela okamžitě.
Heather pohlédne na datum. "Ty noviny jsou čtyři měsíce staré... Proč se tady ještě válejí?"
nechápe dívka. Obsah stránky na ni příliš nedoléhá, podobná neštěstí jsou bohužel běžným koloritem
každého metra.
Duše těch, kteří zemřeli při sebevraždách a nehodách si nepřipouštějí skutečnost, že jsou po
smrti. Někdy zůstávají, nebo se stále vracejí na místo svého skonu. Tito duchové ztratili své
lidské smysly a vzpomínky a jediné, co dokáží, je pořád si opakovat bolest a smutek, jež podstoupili
ve chvílích svého umírání.
Mezi novinovou zprávou o nehodě z Hazel Street a tímto článkem najednou vyvstávají mrazivé souvislosti.
I když Heather vždycky házela podobné duchařské historky za hlavu, dnes už zažila mnohem neuvěřitelnější
věci, než je výskyt nějakých spirituálních entit. Není to přímo strach, jež vyvolá mrazení v jejich
zádech, spíše mírná nervozita z faktu, že inkriminovaný Hazel Street je za rohem a také skličující tma,
která jí na cestě do podzemí stále více pohlcuje.
Přes varování v článku se vydává na místo, kde se před čtyřmi měsíci stala krvavavá tragédie.
Málem se jí to stane osudným.
Ve vodě žije netvor. Ten bastard už zabil dva moje kámoše. Nikdy jsem neměl pochybovat o těch
místních legendách s aligátory v kanalizaci. Nebyl to jen mýtus. Ale nikdo mi nevěřil. Byli snad
opilí a uklouzli? Přece nejsme tak hloupí. Nazývat 'to' netvorem ani nemusí být docela přesné.
Je to něco víc. Všechno, co vím, je, že je to tady.
Jose a Jamie... Neveselý konec neveselého života zaměstnanců kanalizační správy... A jak sám předeslal,
ani autor zápisků zřejmě neunikl stejnému osudu. Zda-li těm třem bylo útěchou, že zemřeli v
pracovní době...
Ale žerty stranou, na dívku začíná nepříjemně doléhat možnost, že by mohla být sama
napadena nějakou lidožravou kreaturou přežívající v odpadních vodách. Pod podrážkami jejich tenisek
zapruží cedulka spadlá ze dveří. "Nebezpečí! Nevstupovat!" varuje strohý nápis. Na ocelových
vratech je jasně patrné, odkud se výstražná tabulka sesunula. Sedmnáctiletá poutnice si rozloží
mapu a pod svitem baterky do ní zamžourá. No ovšem, jako naschvál. Bude muset jít právě těmito dveřmi.
Co bylo kdysi měšcem plným peněz, je nyní číslem na účtu.
Moudrá slova neznámého autora... Vztahují se právě k pojištění, vymoženosti, ve které lidé hledají
útěchu před ranami chystanými neochvějným osudem. Jenže Heather se nejde k Elbertonovi pojistit.
V křídle stavby, které zpřístupnila získaným klíčem, nachází poslední pomůcku otevírající jí cestu
na svobodu. Alespoň tak to venku vypadá. |
|
Monstra jsou pryč. Temná ulice je prázdná, vlahý noční vzduch povzbuzuje dívku k běhu dobře známými místy.
Stačí se jen vyhnout několika zaparkovaným autům a už stojí před ubytovnou Daisy Villa Apartment.
Okamžik, kterého se v posledních hodinách nemohla dočkat, je konečně tady. Vklouzne do vstupní chodby
a z kapsy nedočkavě vytahuje klíček od apartmá č.102,
když náhle její zrak sklouzne na stěnu poblíž poštovních schránek. Zatřásne s ní vlna vzteku.
"Co to tady dělá?! To mě opravdu dokáže vytočit!" dusí v sobě hněv při pohledu na
červený znak, jenž jí, jako obvykle, přivádí bolení hlavy. Kdo to tady načmáral, tady, pár metrů
od jejího bytu?! Copak se ani zde toho dnešního svinstva nezbaví? "Jako by mi někdo naplival
do soukromí!" nejraději by tu drzost vykřičela na celý barák. Okolní ticho ji však záhy
uklidňuje. Jistě, vždyť je noc... Pozdní doba ji připomene
zpoždění, jaké nabrala při návratu domů. Otec si jistě dělal starosti... Jak se asi bude tvářit,
až se mu svěří se vším, co ji dnes potkalo? Nejraději by hned zamířila pod sprchu a pak rovnou
do postele. Už ji v tom vlastně nic nebrání. Dveře od jejich bytu má před nosem. Zachrastí klíčem
v zámku a vstupuje dovnitř. "Tati, jsem doma," protáhne se dívka unaveně a pomalu vykročí k siluetě zabořené do křesla před televizí. Současně mrkne na nástěnné hodiny nad přijímačem - 22:08. Ještě nedorazí ani odpověď na pozdrav a navrátivší se dcera už dále švitoří. "Tati poslyš, venku se děje něco hodně divného. Myslím, že bychom měli..." Slova ji zamrzají na rtech, když přistoupí k postavě otce. Jeho ruce visí volně přes opěradla ušáku. Ještě jeden krok a pohlédne mu do tváře. Ještě jedna vteřina a pak se jí zhroutí celý svět. "Tati!!" zařve v naprostém šoku. Vytřeštěnýma očima zírá na obrovskou ránu v hrudi muže, jenž se sám postaral o nádherných sedmnáct let jejího života. Harry Mason je mrtev. Brutální kovadlina osudu sráží dívku do kolen k nohám zabitého otce. Kdyby se jeho oči mohly ještě jednou otevřít, viděly by mladou ženu klečící v kaluži čerstvé krve, která však navzdory prožité hrůze neztratila zcela svou soudnost. Ani pláč cloumající jejím tělem, ani slzy, jež právě musela prolít, nedokáží zbrzdit sílu probouzející se v jejím nitru. Ta síla bude měnit věci podstatné pro tento svět. Harry Mason ji sám kdysi v podobné chvíli potřeboval. Pak se sedmnáct let snažil oddělit tuto dívku od tajemství jejího zrození. Stál u veškerých jejích radostí a strastí. Udělal z ní svou dceru. Teď už jí nemůže nijak pomoci. Bohužel právě teď, kdy se ukázalo, že prokletí jménem Silent Hill si ji našlo i v místě, kde jí dlouho skrýval. Když však nyní ustávají její vzlyky, musel by si být jist, že v boji, který na ni čeká, se postaví na správnou stranu a vydrží až do konce. Ženě, jež na chvíli úplně ztratila pojem o čase plynoucím kolem ní se pozvolna vrací zrak dříve zastřený mlhou úděsu a žalu. Její pohled se zdá být stejně prázdný a otupělý jako její mysl, když malátně zvedá svou hlavu z nehybných kolenou otce. Tu však koutkem oka zahlédne něco, co jí bezděky a okamžitě postaví na nohy. Ještě nezaschlé krvavé stopy vedou od křesla ven z místnosti a ztrácejí se na nouzovém schodišti. V jejím těle se náhle rozhoří dosud nepoznaný plamen. Zachvátí její nohy, které berou po dvou schodech cestu na střechu a pak přeskočí do její mysli, kde spálí veškeré její dřívější pocity. Zůstává jen vztek, nenávist a touha pomstít člověka, jenž byl krvavě vytržen z jejího života. Poslední blednoucí rudá šlápota ji přivádí pod temnou noční oblohu. Ta se jí náhle zdá jen o málo ponurejší, než její další budoucnost bez otce. Její oči nervózně těkají v šeru s cílem vypátrat bytost, na níž hodlá seslat nekonečný hněv, jež zaplavil její duši. Ze tmy se vynoří postava. Vrah je nablízku, ale strach je jeden z pocitů, který v Heather před několika minutami shořel. Je jen nějak zaskočena zjištěním, kdo před ní stojí. "To jsi spáchala ty!?" vmete do obličeje bledé ženy v dlouhém plášti. "Přišla jsi pozdě," zkonstatuje Claudia bez hnutí brvou. Její naprostá, drzá vyrovnanost opět mírně vyvádí dívku z rytmu. "Ale proč!? Proč?" Obraz Harryho Masona, člověka, jemuž před chvílí vzala život, se mihotá před očima Claudie, když otevírá svá ústa k odpovědi: "Je to odplata za věc, která se stala před sedmnácti lety. Nebýt jeho, náš sen by se stal skutečností. A potom tě navíc vzal od nás pryč." Vztek se dívce vrací v plné síle. "Za to tě dostanu!" "A je tu ještě jeden důvod - naplnit tvé srdce nenávistí," pousměje se vražedkyně nad skutečností, jak dobře se podařilo tento záměr naplnit, "tak to musí být, jednoho dne to pochopíš." Heather sahá po pistoli. "Ne, tohle já nepochopím nikdy!" Už brzy to zařídí tak, aby tyto šílené žvásty nemusela více poslouchat. Jenže Claudia ještě nedomluvila. "Musíš se pokusit vzpomenout si na mne i na své skutečné já. Porodíš boha a stvoříš věčný Ráj." Je to pořád totéž a jde to už mimo uši dívky, jež právě pokládá prst na kohoutek. Ani pohled do hlavně revolveru však nevezme vysoké ženě klid. Bohorovně zvedne ruku a ukáže kamsi do tmy. "Kromě toho, to on zabil tvého otce, já jsem jen dala příkaz." Heather se překvapeně otočí naznačeným směrem. Odpudivý vzhled tvora blížícího se k ní plně odpovídá svinstvu, které před chvílí spáchal. "Tak co s tím uděláš?" V Claudiině hlasu zní zvláštní výzva. Je navýsost spokojena se situací, do které dívku dostala. Pak se rozhodně obrátí k únikovým dveřím. "Budu čekat tam, kde všechno začalo. Ve městě jménem Silent Hill." S těmito slovy opouští scénu. Na jevišti zůstávají jen dvě figury. Vrah přikročí na dosah dcery své nedávné oběti. Křehká dívka si měří mohutnou postavu muže zašitého v bizarním koženém úboru. Dosah jeho paží zvyšují masivní půlmetrové mačety. Měl by být jasným favoritem nevyhnutelného klání. Jenže v srdci té malé rozrušené ženy hoří ten zvláštní plamen a navíc, pistoli v její dlani nahrazuje přesvědčivější brokovnice. Ticho protne švihnutí ocelových čepelí. Ihned je však přebito zvukem výstřelu, který bolestivě našel svůj cíl. Střechu pokropí první gejzír čerstvé krve. Ozve se pár těžkých kroků a několik dalších salv z brokovnice. Vrah se překvapivě rychle stává obětí. Heather pohlédne na cukající se tělo na dlažbě. Z místa, kde je pod kostýmem ukryt obličej, se line přerušované chrčení. Možná by se chtěla podívat tomu parchantovi do tváře, když tady teď chcípá. K čemu by to ale vlastně bylo... Je to jen bezejmenný vykonavatel, posluhovač. Jsou to jeho ruce, které zabíjely, ale ne jeho hlava, jež je k tomu navedla. Prásk. Halasná erupce sekaného olova nekompromistě vymete z dopadeného pachatele poslední střípky jeho života. S ním je zůčtováno. Žádná vlna uspokojení ale nezaplaví dívčinu duši. Pořád musí myslet na ni. Musí dostat Claudii, i kdyby jí měla vyšťárat z té nejzapadlejší díry toho zatraceného města. Svírá se jí srdce, když sestupuje zpět do smutného apartmá. Pohled na bezvládnou siluetu otce v ní opět jitří pocity zoufalosti a beznaděje. Detektiv Douglas Cartland se zvedá od zkrvaveného křesla. Stále nemá tušení, do čeho se to vlastně zapletl, ani proč to muselo zajít tak daleko. Teď na sobě cítí pronikavý pohled dívky, která přišla o všechno. "Nevím, co říct..." zašeptá, ale ví, že ať už by řekl cokoli, bylo by to špatně. Heather na něj chvíli jen tupě zírá, než vybuchne. Je tak roztřesená, že ztrácí všechny zábrany. "Tak neříkej nic! Jsem v pořádku, tak už odsud vypadni a nech mě konečně na pokoji." Jak se opovážil lézt za ní až domů... Opravdu se musí smířit s tím, že stráví tu nejtragičtější životní chvíli s tímto vysloužilým budižkničemu? "Uklidni se, já jen..." muž zvedá dlaně v obranném gestu. Marně. "Uklidnit se?! Jak to mám asi udělat? Můj táta je mrtvý, zavraždili ho! Zmiz, je to všechno tvoje vina! Kdyby ses..." Osiřelá dcera se zajíká vztekem a bezmocí. Všechno na ni padá. Ty věty jej bolí, ale on přesto dál snáší a chápe všechnu tu hysterii. "Je mi to líto." "Tak už běž!" Její slova balancují na pokraji pláče. "Jestli ti to pomůže, tak půjdu..." nabídne osočený muž, ale zůstává stát na místě. To, co prožila, tisíckrát omlouvá její jednání. Vlastně ji obdivuje, že po tom všem ještě dokáže stát na nohou. Nemůže se vyhnout dojmu, že ji něco dluží. Je neuvěřitelné, jak je silná, ale teď ji nemůže nechat samotnou. Mlčky pokládají mrtvé tělo na postel a zakrývají prostěradlem. Nad zkřížené ruce otce přiloží dívka bílé květy. Pietní ticho opatrně ukončí Douglasův zastřený hlas. "Je správné jej tady tak nechat?" "Co ještě můžu udělat? Vždyť tu není nikdo, kdo by mu mohl zařídit patřičný pohřeb." Tímto děsivým faktem si je nyní naprosto jistá. Telefon v předsíni je hluchý. Svět kolem ní se chová jako liduprázdný sál plný pokroucených zrcadel. Navíc se zdá, že je to právě ona, která by je měla rychle rozbít, aby se vše vrátilo do normálu. Ostatní věci budou muset počkat. "Omlouvám se táto..." zašeptá provinile. "Co budeš dělat teď?" Starý detektiv by rád učinil cokoli, aby pomohl. Jenže kde začít... "Vydám se do Silent Hillu." Ta odpověď ho zaskočí. "A co tam?" "Nevím." Ani její krátké rozpaky však nedokáží přebít odhodlaný postoj, ve kterém tu před ním stojí. Jeho zkušenosti se marně pokusí jí zastavit. "Myslíš, že je to bezpečné?" "Samozřejmě, že ne! Nevím, jaké peklo tam na mě čeká, ale nemám jinou možnost. Nezajímá mě Bůh, ani Ráj. Jestli si tomu věří ona, je to její problém. Ale to co udělala, jí neprojde. Až ji najdu, osobně ji zabiju." Oheň její odplaty hoří jasným plamenem. "Pomsta už ničemu nepomůže." Cartland říká pravdu, jenže ta je v těchto okamžicích pouze otřepanou frází. "Možná ne, ale právě tohle se chystám udělat," dolehne obratem k jeho uším. Ona působí tak rozhodně a zároveň bezzbranně... Proč ale musí, k čertu, zrovna do Silent Hillu... "Jak se tam chceš dostat?" Tahle věta odkryla její slabiny. Dívka se stále brání připustit fakt, že toho cizího muže nějak potřebuje. "To není tvoje starost," sklopí hlavu. Ne, teď už je. Vlastně už od chvíle, kdy přijal zakázku, aby ji vypátral. Kola osudu se roztočila a ať už je břemeno té mladé ženy jakékoli, on ho nyní ponese s ní. "Zavezu tě tam." Na jeho nabídku se ozve poslední, rádoby přesvědčivý hlas vzdoru. "Nepotřebuji tvou pomoc." Detektiv se pohne ke dveřím. "Jasně... Ale je to moc daleko na cestu pěšky. Krom toho, jsem za to všechno částečně zodpovědný. Přistavím dozadu auto. Přijď, až se s ním rozloučíš." Ještě před časem by byla nejradši, kdyby tento chlápek zmizel z povrchu zemského. Teď si není jistá, jestli má právo jej zatáhnout do toho, co bude následovat. "Víš, že tam můžeš také zahynout?" Starý muž se téměř ani nezastaví. "Ano. Ale stejně není nikdo, kdo by mě oplakával." Nato opustí místnost. Heather zůstává sama se svým otcem. Má jen pár minut, aby dala sbohem jemu a možná i místu, kde tolik let žila. Kdo ví, co se jí může stát... "Najdu tu ženu. Za všechno draze zaplatí..." zarazí své myšlenky na Claudii. Teď se to nehodí. Pohlédne na nehybné tělo pod přikrývkou. Snaží se odhadnout, jestli by se otec zlobil, kdyby věděl, jak teď uvažuje. Raději by měla vyrazit. Bílé květy na jeho rukou brzy uvadnou. "Vrátím se tati. Slibuji, že se vrátím. Brzy." Zavře dveře do ložnice a přejde do svého pokoje. Stěně vedle postele dominuje velký plakát k filmu "Un notte". Vždycky jej měla ráda, hlavně kvůli větě, kterou pronášel hlavní hrdina. "Ráno vždycky příjde. Zní to banálně, ale už je to tak. Jen když zavřete víčka, vypadá to, že noc pokračuje." Jenže tato oblíbená hláška na ni teď působí nějak hloupě. Co by dala za to, aby dnešní noc nikdy nezačala. Ustlaná postel jí připomene její únavu, ale Heather nemá na spánek ani pomyšlení. Krátce se zastaví u dvou hadrových panenek odpočívajících na stole. Kdysi je koupila někde ve výprodeji, ale přirostly jí k srdci. Je to hodně dávno, co si s nimi naposledy hrála a na tom už se asi nic nezmění. Zvlášť když dnes během několika vteřin zestárla o spoustu let. Hrábne do šuplíku pro elektrický paralyzér. Má už sice účinnější zbraně, ale jen tak pro všechny případy... Aparát měl sloužit proti neodbytným hochům někde na cestě z diskotéky, jenže teď si bude muset poradit s tvory, kteří jako by se vyhrnuli odněkud z panoptika hrůzy. Pokud to ovšem v Silent Hillu nebude ještě horší, než to, čím prošla na cestě domů. Vedle pokojíčku je kuchyň, ale na nějaké občerstvení není čas, ani chuť. Dívka už sahá po dveřích na chodbu, když ještě jednou zavadí pohledem o zkrvavené křeslo. "Tati, proč jsi musel zemřít..." marně se brání závanu smutku a hořkosti, "říkával jsi mi, že jsi ten nejsilnější muž na světě." Byla ještě tak malá, když tomu mohla věřit. "Lháři..." zašeptá nyní, po krutém a nedobrovolném skoku do dospělosti. |
|
"Právě jsem potkal chlápka jménem Vincent," ohlásí Douglas, když vidí dívku vycházet z budovy. Heather se zarazí. "Vincent?" "Je to tvůj přítel?" zajímá detektiva. "Tím si nejsem jistá." Její první a zatím poslední setkání s Vincentem se neneslo zrovna na vlně společného porozumění. "Říkal, ať vyhledáme muže jménem Leonard, až se dostaneme do Silent Hillu." Cartland poodstoupí od připraveného vozu a natáhne ruku s přeloženým listem papíru. "A taky mi dal mapu města." "Co chceš tedy dělat?" Heather přijímá užitečný dokument a marně hloubá nad motivy jeho dárce. "Nedá se mu věřit, ale nemáme jinou možnost." Musí do Silent Hillu bez ohledu na to, co tam na ni Vincent, či Claudia chystají. Muž ještě jednou hrábne do kapsy a vyloví zápisník s tvrdými deskami. Ty nesou tmavé stopy zaschlé krve. "Vezmi si taky tohle." "Co je to?" "Tvůj otec to držel v dlaních." Na přední straně útlého zápisníku poznává dívka jasně tátovo písmo. Do jejích rukou se dostává svědectví, jež se záhy ukáže být jejím rodným listem, životopisem i varovnou předpovědí zároveň. Hned v autě se pouští do čtení. Douglas vede vůz posledními ulicemi Portlandu, když její oči odvážně těkají mezi řádky, které osvětlují tajemné události předcházející jejímu zrození.
Doufám, že tato slova nikdy nenaleznou své uplatnění; možná bude lepší, pokud se tohle nikdy nedozvíš.
Heather Mason zavírá desky bloku a nechává jej ležet na svém klíně.
Divná, neurčitá předtucha, jež se dnes už několikrát bolestivě pokusila vniknout do jejího mozku,
nabrala nyní zcela konkrétní obrysy. Otcovy obavy se naplnily. Příběh dvou dívek, jejichž fyzická
existence skončila ve chvíli jejího zrození, pokračuje v ní, v Heather. Byly to střípky zážitků
Alessy a Cheryl, které tak řezaly, když vnikaly do jejích vzpomínek. Cheryl - otec to
jméno nezmínil, ale ona jej má nyní v uších. Aby tátu nezklamala, bude se muset vyhnout osudu
ztracené Cheryl a... ...bude se muset vyrovnat se stejně těžkým
údělem, jaký nesla Alessa. |
|
Za ranního šera dorazí poutníci do cíle své cesty. Široká silnice se vine kolem jezera na úpatí
hor. Silent Hill, oáza klidu a turistický ráj... Možná, ovšem dnes bez turistů. I bez obyvatel. Město je vylidněno, ostatně jako všechny prostory, kterými Heather poslední dobou prošla. Douglas zaparkuje vůz před motelem Jack´s Inn. Není tu nikdo, kdo by věnoval pozornost jejich příjezdu. Dvojice tedy vstupuje do jednoho prázdného apartmá a oddá se krátkému odpočinku. Denní světlo, které za oknem brzy prosvítí ulice města, je však rychle popožene k činnosti. Detektiv si ještě jednou srovná v hlavě strohé indicie poskytnuté pochybným Vincentem a otočí se k dívce: "Zajdu do Leonardova domu, ty se podívej do nemocnice, mapu máš. Zvládneš to sama?" "Ano," kývne Heather hlavou. Ještě chvíli sedí ospale na posteli, než s úsměvem dodá: "Už nejsem dítě. Jsi si jistý, že to nejsi ty, kdo se bojí být sám?" "Máš pravdu, je to tak. Je mi přes padesát, ale ještě jsem nezažil nic takového, přizná Cartland své pocity, "pořád si myslím, že je to celé jenom sen." "V tomhle případě spíše noční můra..." povzdechne si dívka. "Ano, chtěl bych se už probudit a dát si cigaretu." Zbožné přání... Muž se raději otočí ke dveřím a rozloučí se: "Sejdeme se zase tady, až prověříš tu nemocnici, OK?" "OK." ozve se od postele rozpustilý ženský souhlas. Je zase sama. Zvedá se a popojde ke stolku s televizí. Veselejší náladu jí opět pokazí pohled na známý červený znak. Ta tajemná malůvka ji stále provází. I zde. Tak daleko od Portlandu. "To musí být náhoda, uvažuje, "i když... je to hodně zvláštní... kdo to pořád všude kreslí?" Je to vlastně jedno. Akorát jí to připomíná, že všechno zlé pokračuje. Zasmušile rozkládá mapu města a hledá nejkratší cestu k nemocnici. Brookhaven Hospital, to musí být ono. Není to daleko. S tímto pozitivním zjištěním vyráží do chladné náruče Silent Hillu. Klubka mlhy se valí ulicemi a omezují viditelnost na pár metrů. Vytí deformovaných psích kreatur vítá Heather zpět v útrobách světa protkaného zvráceností a děsem. Je vděčná alespoň za denní světlo. Hbitě uhýbá před útoky monster, někdy je odráží střelbou. Když už to vypadá, že před sebou vidí špitální zdi, zažene jí přesila létajících zrůd do nočního podniku s názvem Heaven´s Night. Pousměje se, když před sebou vidí interiér vyprázdněného klubu. Je tu striptérská tyč a neonový poutač v podobě nahé ženy. Nad ním se skví růžový nápis "Ráj". "Ráj... pche... pěkně slizký ráj," neubrání se úšklebku, "ale pořád lepší než ten, o kterém mluví Claudia." Pro tu fanatičku a její víru nemá nic jiného než nenávist. Na stolku opodál leží turistický pamflet sepsaný jakýmsi Rogerem Widmarkem. Heather nedbale pročítá řádky nadšeně popisující malebné prostředí tichého městečka a současně si nabíjí brokovnici. Bez její krvavé pomoci by si vychvalovanou venkovní scenérii mohla těžko vychutnávat déle než několik sekund. Krátce nato opouští bar, aby si zkusila prostřílet cestu do pár desítek metrů vzdálené nemocnice. Tentokrát má více štěstí. Pekelní čoklové venku zřejmě ztratili stopu a jediný exemplář, který se po chvíli přece jenom nachomýtne kolem, je bleskově zmasakrován dívčinou palebnou kanonádou. Vysoký plot kolem nemocničního komplexu se brzy přilepí k hlavní bráně. Nevypadá to, že by právě byl čas návštěv. Kdo by se ale divil. Hlavně že je otevřeno. Pevná vrata Brookhaven Hospital ji vpouštějí do temné chodby. Zlověstné ticho a těžký vzduch staré budovy vyvolávají v Heather odpor. Už dvakrát bloudila uzavřenými prostory a nemá vůbec chuť pouštět se do dalšího podobného "dobrodružství". Jenže údajná Vincentova zmínka o muži jménem Leonard je její jedinou stopou. Pokud se ten člověk opravdu zdržuje v tomto zatuchlém lazaretu, bude si ho muset najít. Rezignovaně zapíná baterku a vykročí k nejbližším dveřím. Špitální recepce je nabitá stohy dokumentů. Dívka necítí nejmenší touhu se v nich vrtat. Zbystří pouze při pohledu na pár archů pohozených na stole. Plánek budovy... Tři patra rozsáhlého komplexu mají snad stovky dveří. Bude nutné postupovat systematicky. Tok myšlenek je náhle přerušen zvukem šouravých lidských kroků. Znějí z chodby a blíží se ke dveřím kanceláře. Měla by být ráda, že tady není sama...? Heather nejistě vezme za kliku. Zvědavě, ale obezřetně vykoukne ven. Metrová ocelová trubka jen těsně prosviští kolem její hlavy. Na šok není čas. Zdravotní sestra, respektive to, co snad zaživa mohlo zdravotnicí být, se napřahuje k dalšímu úderu. Úhybný manévr spojený s vytažením zbraně provede dívka s ladností profesionála. Dnešní den ji poskytl bohatou zabijáckou praxi. Pevná armatura podruhé máchne do prázdna. Pak cvakne kohoutek brokovnice. Není divu, proč si sicilští mafiáni kdysi tak oblíbili tuhle verzi se zkrácenou hlavní. Na bílém sesterském plášti rozkvete záhon rudých růží. Zasažené tělo poskočí dozadu a praští sebou o podlahu. Nohy znetvořené ošetřovatelky těkají v agónii. Na zurčící krvavé otvory zakrátko dosedne podrážka sedmnáctileté dívky. Rána z milosti, nebo jen pojistka, že bestie už nebude vstávat; říkejte tomu, jak chcete. Heather přitlačí a její bota se zaboří do masité hmoty. Trochu to zapruží, než někde uvnitř prasknou žebra. Křeče ustávají, pod nohama mladé ženy vyhasl další život. Kolikátý už... Ne, takto přece nelze uvažovat... Zabij, nebo budeš zabita. Taková jsou práva džungle. Kdo chce přežít ve světě, jenž dívku právě pohltil, musí ctít stejné zákony. Na pomoc personálu se zřejmě nepůjde spolehnout. Smutný úsměšek se mihne její tváří, když překračuje ztuhlé torzo útočnice. I v odpočívárně mediků se válí různé papíry. Vypadá to na záznamy některých zdejších pacientů. První se týkají muže jménem Leonard. "Může to být ten Leonard, o kterém mluvil Vincent?" probleskne dívce hlavou a pohrouží se do čtení.
Leonard Wolf:
Následuje diagnóza jiného lazara.
Stanley Coleman:
No výborně... Chlápek, kterého hledá, je psychotik. Případné setkání s Leonardem začíná zavánět průserem.
Tak jo. Nic nového pod sluncem.
Konečně přišel ten den.
Srdečné díky za takového ctitele... Dívku ani trochu netěší, že se stala modlou nějakého zde
léčeného pošuka. Má ale smysl lámat si hlavu nad tím, odkud ji zná a jak jí sleduje?
Asi ne. Vždyť jí vlastně nezajímá Stanley Coleman, ale tajemný Leonard. I když, čert ví, kdo z těch dvou je
větší blázen.
Organizace mě tady zavřela. Chtějí zlomit mou vůli, chtějí, abych na všechno zapomenul. Ale já
jsem stále při smyslech, přestože mě uvrhli mezi blázny.
O jaké organizaci tady mluví a na co všechno má ten nešťastník asi zapomenout? Pokud se některým
mocným lidem začínal zdát
nepohodlným, bylo jistě vychytralé umístit ho do blázince. Nebyl-li slaboduchým už dříve,
zdejší prostředí a osazenstvo z něj zřejmě rychle dokázalo šílence "vyrobit". Letmý pohled na stěnu vedle
postele to jen potvrzuje. Velký kus zdi je potřen lepidlem a v něm je uvezněna galerie rozličných
předmětů. Velký brouk, přání se Santa Clausem, lžička, tužka i zubní kartáček, všechno tohle vězí
napevno ve ztuhlém rosolu.
Možná ještě nedokážeš rozpoznat své pocity. Ale podvědomě je vnímáš.
Je jí divně od žaludku, když pomyslí na tu jeho touhu... Proč si s ní ale pořád hraje na schovávanou?
Ať už je to jakkoliv, ráda ho nechá vyhrát. Navzdory jeho iluzím nemá nejmenší chuť jej tady někde "najít".
Záznam o mrtvém těle:
M4, tak strohé označení místa konce jeho života. Dívka ponechá bezejmenného nebožtíka jeho klidu
a zamíří do zmiňovaného pokoje.
Na téhle zmuchlané posteli ležel jeden tetovaný chlápek. Už se tady neobjeví.
Dobrá tedy, pokud to nebyla sebevražda ani Stanley Coleman, musel toho nešťastníka odrovnat někdo
další. Ale k čertu s tím. Fakt, že se v Brookhaven Hospital i vraždilo, je už jen jemnou kulisou
pro současnou situaci, kdy jsou tmavé chodby špitálu přecpané zmagořenými zdravotnicemi, které
jsou ochotny komukoliv na potkání rozmlátit lebku ocelovou armaturou.
Také mám rád střechu. Probouzí ve mně touhu létat. V tobě taky?
Snil-li tady někdo o létání, musely tyto představy rázně dostat na frak v místech, která Heather
navštíví hned po návratu z krovu. Miniaturní vypolstrované kobky sloužily k umravnění těch
neagresivnějších, či nevzpurnějších případů. Pochopitelně ani zde nechybí výlev citů nadrženého
samečka Stanleyho.
"Vlají jemně, tvé ebonové vlasy. Jako noční obloha..."
Bla, bla, bla. Heather nemá čas dále se babrat ve verších opsaných bůhvíodkud. Přeskočí rovnou
na další řádek, kde se nadýchaná poezie mění ve Stanleyho prózu.
Eric, velký básník, který tak přesně vystihl mé pocity. Neměl jsem dopustit, aby se mi tohle místo dostalo
pod kůži. Nikdy jsem neměl podlehnout poblouznění.
Ano, tento bláznivý špitál se ti dostal pod kůži už opravdu citelně chudáku Colemane... Nicméně, kdo by
odolal. Dívka urychleně vycouvá z cely znechucená představou, že na tomto jednom metru čtverečním
mohl někdo trávit minuty, hodiny, či dokonce dny svého utrápeného života.
Trest za brutalitu vůči pacientům: 12-ti hodinová samotka na cele "zvláštní léčby".
Nad těmito větami, naklepanými psacím strojem, kdosi ručně poznamenal:
Heather, má nejsvětější lásko. Stále na tebe dávám pozor. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, nebo
co právě děláš, nikdy tě neztrácím z dohledu. Vím, že se cítíš být úplně sama.
Sestry oplzlé děvky, doktor idiot. Nadsazené? Nikoliv. Jak jinak ohodnotit medika, jenž škrábe
vstupní kódy na rozbité skříně kdesi ve sklepě, nebo je šifruje do hádanek...
Sbohem Heather.
Už si trochu zvykla na tyto milostné ódy. Není si úplně jistá, zda jí v tomto krvavém lazaretu
nebudou trošičku chybět. Přestože je psal blázen. Nebo možná člověk, ze kterého tady úspěšně blázna
vychovali.
"Doktrína zoufalství - Domov naděje"
"Domov naděje..." toto téma výrazně stimuluje dívčiny mozkové buňky, "mám pocit, že jsem
ten název už někdy slyšela." Otře se o ní závan smutku. Škoda (nebo spíše naštěstí), že se
pro ní většina Alessiných vzpomínek otevírá jen příležitostně. Nyní se tedy přestává trápit
myšlenkama na Domov i Řád a vydá se k pokoji číslo S12, jenž by měl být životním prostorem
chlápka jménem Leonard.
Doktore Midkiffe,
Patrně se jedná o interní korespondenci mezi dvěma lékaři. Pan Crosby má však malé nedostatky v
přesném popisu jednotlivých oddělení nemocnice. Pokoj č. 312 tady neexistuje. Trojka na
začátku potom zřejmě označuje číslo patra. Podle této úvahy platí: 312 = S12. To je místnost,
kde měl pobývat Leonard Wolf.
Svět se hemží nepotřebnými lidmi. To, že bojuji, je božím rozhodnutím.
Potřeštěné myšlenky doprovází kostrbaté kresby zkrvavených postav.
Charakteristickou záležitostí, o níž se zmiňuje jen nemnoho dokumentů a jež se pozvolna vytrácí
z novodobé éry, je rituální obětování.
|
|
Ponechme nyní mladou hrdinku na chvíli o samotě a ještě naposled věnujme pozornost dvojici
podivínů, kteří jí, každý svým způsobem, zpestřili cestu nemocnicí. Jako první se prostřednictvím vzkazů ve svém notesu začal projevovat Stanley Coleman. Zkusme si tedy na základě informací nalezených Heather objasnit jeho úlohu v příběhu. "Organizace mě tady zavřela. Chtějí zlomit mou vůli, chtějí, abych na všechno zapomenul..." O jaké organizaci tady mluví, je nasnadě. Jedná se o charitu "4S" spravující nechvalně proslulý "Domov naděje". Stanley se zřejmě kdysi pasivně, nebo aktivně účastnil jejích pochybných aktivit. Vyznával božstvo kultu "The Order". Byl svědkem obřadů iniciovaných Claudií Wolf. Pak se ale stal nepohodlným a byl odsunut do staré Brookhaven Hospital, ústavu jenž už mnoho let sloužil Silent Hillu jako psychiatrická klinika (vnitřní vybavení to plně potvrzuje - chybí např. operační sály - tato teorie se vyvíjela už v době SH2; z prvního dílu série pak víme, že v severní části města je ještě jedna klasická nemocnice s názvem "Alchemilla"). Zde měl zapomenout na vše, co za zdmi sirotčince viděl. Ale on nezapoměl. A nejen to. Ve svém srdci si odnesl podobu modly, jež uctíval. Alessa, boží rodička. Její ebenové vlasy a štíhlou postavu znal z velkých obrazů kláštera. Byl fascinován její krásou. Vtělil celou tu dokonalost do malé panenky. Byl uvězněn mezi blázny, podstupoval úděsné formy jejich "léčby" a přitom se utěšoval vědomím, že někde po světě kráčí reinkarnace jeho vyvolené. Byť neznal její současné jméno ani tvář. Ve své víře v dívku nebyl sám. Na zprávy o identitě a úkrytu znovuzrozené Alessy léta čekala celá sekta, jíž se zprotivil. Věděl, že ji hledají. A on byl zavřen v téhle díře. Jenže čím více tady ztrácel soudnost normálního člověka, tím silněji začínal cítit auru té ženy. Jeho posedlost jej obdarovala zvláštní mocí. Poznal, že se chystá den jejího příchodu. Také ovšem zapracovala jeho samolibost. Začal se hýčkat představou, že Ona sem dorazí jen proto, aby jej odsud osvobodila. Se svými myšlenkami se svěřil pacientu z pokoje S12, Leonardu Wolfovi. To byla chyba. Nebezpečný "strážce pečeti" odhalil Stanleyho skutečné záměry a splnil svou domnělou povinnost. Je velmi pravděpodobné, že S. Coleman zemřel stejně krvavým aktem, jako tetovaný muž s budíkem. Tedy rukou Leonarda Wolfa, patrně několik dnů, či hodin před příjezdem Heather do Silent Hillu. "Kdyby se do toho (Leonard) nemíchal, mohl bych se s tebou zakrátko sejít. Pak bych tě mohl vzít do svého světa..." Ano, plány velkého dívčina fanouška nebyly vůbec tak nevinné, jak se mohlo zdát. V Colemanově záznamu jsou evidovány násilné skutky. S Heather by to asi dopadlo obdobně jako s panenkou, jež roztrhal po sepsání posledního vzkazu. Mladé ženě by pak asi těžko bylo útěchou, že způsob, jakým s ní Stanley chtěl naložit, byl v jeho dementním vnímáním brán jako konání dobra pro ni. Není divu, že Leonard - "boží ochránce" nemohl dopustit, aby došlo k jejich setkání a zasáhl. Stanleyho tělo leží v márnici pod číslem 7. (Když si zde v hádankovém módu Hard přečtete text, jenž je součástí "kremačního puzzle", najdete řádky o jiřičce, zpěvném ptáku, který: "se ucházel o její duši se svými temnými úmysly, do jejích uší šeptal milostné písně, ale jak kruté plány spřádal, tak i sám skončil". Je to metafora na téma Coleman a Heather, pochopitelně, a v podstatě potvrzuje předchozí odstaveček.) Všechny jeho vzkazy v nemocnici jsou tedy psány ze záhrobí. "Stále na tebe dávám pozor, nikdy tě nespouštím z dohledu..." Je tu přece jenom mírná spornost v názoru, že Coleman je v době vstupu hrdinky do Brookhaven Hospital již po smrti. Zprávy, jež dívku provázejí po špitále, jsou vždy aktuální a reagují na její postup. Jedná se stále o jeden a tentýž notes a stejnou panenku. Nikdy už nenajdete starší vzkaz, když je vytvořen nový. Ani to však není silný argument pro teorii, že byl Stanley usmrcen až někdy po sepsání posledního komentáře. Nelogičností by bylo příliš. Je evidentní, že posedlý ctitel nemá žádnou faktickou možnost jak fyzicky vstoupit Heather do cesty. Jinak by to milerád dávno udělal. Vždyť zbožňovaná osoba je nyní na dosah ruky. Potkáváme se tu jen s jakousi jeho spirituální formou, která je přítomná v mysteriózním areálu nemocnice a může pouze omezeným způsobem podat svědectví o své existenci. Radí jí s malými problémy, aby jí mohl alespoň s uspokojujícmi pocity provádět všemi místy, kde sám žil. Svým zápisníkem se dívku (a možná že spíš sám sebe) dlouho snaží udržet v dojmu, že k jejich setkání nakonec dojde, byť se neustále odkládá. Tato falešná hra končí v prázdném Colemanově pokoji S7, kdy už není, kam dále jít. Stanley se loučí se svou modlou varováním před druhou, mocnější figurou v dívčině špitální anabázi. (Příbuznou roli měl ve skvělém předchozím díle SH Ernest Baldwin. Pátrání po podobnostech v technických detailech ze života duchů však ponechme pro větší serióznost článku stranou.) Do textu příběhu jsem také zahrnul jediný zvukový projev S. Colemana. Jedná se o urputný vzdech, jenž si můžete sami poslechnout po prozkoumání jeho smrtelného lože v podzemní spalovně. Tou dobou už dívka nezadržitelně spěje ke konfrontaci s Leonardem Wolfem. Shrňme si všechno, co o něm víme. Vznikne nám velmi pestrobarevný portrét. Je to otec Claudie (krutý otec, jak se později doslechneme od Vincenta). Jeho propojení s místní sektou je tak snadno vyvoditelné. Coleman i Leonard ctili stejnou víru jako "The Order". Akorát každý po svém. Stanley se zamiloval do podoby mladé "boží rodičky". Byl to asi tento poklesek, jenž přiměl snílkovy spoluvěrce k jeho odstrčení z řádu do blázince. Zato Leonard se odlišoval v záležitostech mnohem církevnějšího ražení. Cítil se být vyvoleným mezi lidmi. Vlastnil vzácný artefakt - Metatronovu pečeť a to jej pasovalo na titul "božího ochránce". Alespoň on tomu věřil. "Nejdřív je třeba stát se vyvoleným. Jen ti, kdož naslouchají hlasu božímu, budou obdarování klíčem od Ráje. V tom se nemohl shodnout s Claudií. Odmítal její sny o novém světě a věčné blaženosti pro všechny. "Prý 'spása lidského pokolení'. Che! Proč by měli být odměněni i nevěřící!?" Jeho ortodoxní názory a jednání začínaly být příliš nebezpečné i pro tak otrlou sektu, jakou byla "The Order". Když pak kvůli náboženskému sporu kohosi pobodal, putoval rovnou do zamřížovaných ordinací chmurné Brookhaven Hospital. I zde, v ústavu choromyslných, ovšem hledal posluchače pro svou teologickou osvětu. Přes bludy, jež kázal, dovedl být klidným a vstřícným společníkem všem, co naslouchali. Když však někdo dal najevo námitky, lhostejnost nebo pochybnosti, bylo hůř. Jako ten tetovaný chlápek, kterého umístili na pokoj M4. Dá se říct, že nenašli společnou řeč. Krkem odpůrce tedy projela čepel kuchyňského nože. Hotovo. Člověk, který se zalyká vlastní krví, už nemůže hlásat své argumenty. To už bylo v době, kdy se blížil příchod té ženy. Mluvil o ní Stanley Coleman. Jenže jeho zajímalo jen její tělo. Sektu a Claudii zase zajímal zárodek boha v jejím lůně. Pro Leonarda byly zajímavé úmysly, s nimiž dívka přijela do Silent Hillu. "Ty ji chceš zabít, že je to tak?" Ona, Heather, touží po smrti jeho dcery. I přes kabel telefonu cítí nenávist, která s ní cloumá. Claudia odvedla dobrou práci. Svět je pokroucen krvavými vizemi rodícího se boha. Jenže podmínky jeho příchodu neodpovídají zcela Leonardovým představám. "Musím Claudii zastavit..." Má stejný cíl jako ta dívka. Pomůže jí, aby mohla pomoct ona jemu. Uvázl kdesi v přízemí (samozřejmě, že neznáme jeho vidění momentální reality, faktem ale je, že se objeví až v proměněné části nemocnice) a nemůže se k ní přiblížit. Telefon byl jedinou záchranou. Dostáváme se k místu záhadné události, jež bývá pravidelně propírána v diskusních fórech o SH3. Kromě volání do pokoje S12, kdy je na lince zcela jednoznačně Leonard Wolf, obdrží Heather ještě jeden anonymní hovor. Médiem je odpojený telefonní automat nacpaný do skříńky na ošacení. Tématem jsou údajné narozeniny hlavní hrdinky. Kdo že to volá? Myslím, že autor scénáře nám v této věci poskytl dost náznaků k odhalení gratulantovy totožnosti. "Jste to vy Leonarde?" "To je jméno vraha, ne moje." Ale ano, dívčin odhad byl správný. Hlas je shodný, přestože je mírně pozměněn. Odmítavá reakce anonyma nás nemůže zmást. Leonard je nejenom jméno vraha, ale také muže, jenž právě teď žvatlá ze sluchátka. I když on sám v tom nemá tak docela jasno. Musíme jej ovšem omluvit. Je nemocen a taková je jeho diagnóza. "Podezření na slabou schizofrenii. Pokračovat v pozorování." hlásí jeho chorobopis. Náš "strážce pečeti" trpí rozdvojením osobnosti. Mírná forma jeho poruchy může znamenat, že si obě pomyslné části jeho mysli vdáleně pamatují na skutky té druhé, jen necítí společnou zodpovědnost. Vzpomínka na mord velkého dívčina vyznavače S. Colemana se zřejmě nehodí do krámu toho Leonarda Wolfa, jenž zrovna hovoří. On chce pouze poblahopřát. "Vše nejlepší drahá... ups, zdá se, že jsem zapoměl tvé jméno..." Zapoměl, takže už ho dříve slyšel. Další jeho projevy pak jen dokazují, že Leonard dobře ví o skutečné identitě Heather. Jeho proměnné odhady jejího věku dávají po hlubším zamyšlení svůj smysl. V závěru rozhovoru jí slibuje dopadení ženy, "kterou nejvíc nenávidí" - Claudie a odkaz na jakýsi dárek. Tím je pár medikamentů, jež zanechal v místnosti č. C1. (Musíte ovšem dříve přijmout onen telefonát, jinak se tam nedostanete.) Ze samotného finálního střetnutí dívky s Leonardem nicméně vyjde najevo, že "boží rodička" nemá pro "strážce pečeti" příliš velkou hodnotu. Poté, co Heather neprojeví zájem o problematiku jeho vyznání a výsostném poslání, zapomíná na jejich společný záměr a obrátí svůj vztek proti ní. Takto sice ohrožuje i svaté embryo v těle dívky, ovšem vypadá to, že Leonard vůbec nestojí o příchod boha, jenž byl aranžován podle Claudiina scénáře. Tak jako tak, krvavý zápas neproběhl podle agresorových předpokladů. Byl to Leonard, komu zvonila hrana. Už se mu nepodaří zastavit Claudii. Budiž mu poslední útěchou, že sedmnáctiletá bojovnice, jíž právě podlehl, zamýšlí s jeho dcerou zůčtovat možná ještě nekompromisněji než on. |
|
Mezi zdmi špitálu je nyní nezvyklý klid. Chodby jsou prosty šílených sester, krvavých stop i
ostatního zvěrstva. Není problémem projít k hlavní bráně a vydat se do ulic Silent Hillu. Tady však mírumilovná selanka končí. Zlověstné vrčení potulných čoklů pobízí dívku k nabití brokovnice. Možná by se do svého pernamentního zápasu s monstry pustila s větší vervou, kdyby věděla, že se na místě, kam má namířeno, setkaly dvě postavy, jež si drze osvojily právo osudově zasahovat do jejího života. Ve stejnou chvíli, kdy Heather opřená o nemocniční plot odráží nápor čtyřnohých vetřelců, stojí Claudia Wolf v motelovém pokoji a zlostně se obrací k muži, který byl jejím dlouholetým souputníkem v kultu zvaném "The Order". "Proč si jí poslal za mým otcem?!" "Myslíš, že to byla chyba?" Falešná nevinnost ve Vincentově odpovědi rozpálí už tak bledou ženu do běla. "Je to tvoje vina, že už..." zalkne se. Její otec byl nebezpečný blázen. Nikdy se neshodli v otázkách své víry a z mládí jí udělal peklo. Ale ani to všechno neznamená, že by mu přála smrt z ruky Heather Mason. "Jistě, ale vlastně to není tak špatné," ozve se muž výsměšně. "Znamená to, že byl jedním z těch, které Bůh miloval, nebo ne?" Je to spíše krutá ironie tohoto manipulátora v brýlích, než fakt, že Leonard Wolf už nežije, co udržuje stálý oheň vzteku v Claudiině hlasu. "Ti, jenž se Bohu posmívají, nebudou spaseni. Ty půjdeš do pekla Vincente. Nikdy nepocítíš radosti věčného Ráje." Osočený muž zvážní. Je páterem zdejší organizace "4S". Žena před ním je nejvyšší modlitebnicí kultu. Jejich osudy a myšlenky byly mnoho let úzce spjaty. Činy, jež spáchala v poslední době, však mezi ně postavily nepřekonatelnou hráz. "Ty si myslíš, že tebe Bůh spasí? Che," promluví nakonec s opovržlivým gestem. "Co ty vůbec víš!?" Její vyštěknutí mu nahraje na smeč. Zná jí už dlouho a dobře. "Vím o rozkoších tohoto světa. Chci najít své štěstí, dokud jsem ještě tady." Bylo by zbytečné pokračovat. V tomhle se nikdy neshodnou. Nechce už ji dále provokovat a tak změní téma na Leonarda a jejich společnou minulost. "Ty jsi přece svého otce nenáviděla, není to tak? Viděl jsem, jak tě mlátil a kopal. Plakala jsi. Ten obraz jeho krutosti je navždy vryt do mé paměti." "Ano..." znejistí Claudia. Pak však rychle najde útěchu. Stejnou jako vždycky. "A proto potřebujeme Boha!" Její vyznání přerostlo do fanatismu. On už to dlouho ví. Chtěl by jí pomoct a otevřít oči, jenže cítí, že v jejím případě je veškerá snaha marná. "To, čemu ty říkáš 'víra', je ve skutečnosti jen pláč dítěte toužícího po lásce. Proto jsi pořád tak sama." Vincentova slova dolehla k jejím uším. Ale ne dál. "Nerozumíš tomu. Nikdo z vás tomu nerozumí," odsekne tvrdě postava v plášti a opouští motel. Snad jen pár vteřin náskoku či hustá mlha zabránily tomu, aby se na parkovišti srazila s dívkou, která se v pátrání po její stopě vydala až sem, do Silent Hillu. |
|
Heather chvátá po široké silnici. Vzdálený ryk téměř nevyhubitelných patvorů
je jí skvělou motivací k udržení rychlého tempa. Oddych slibuje až z mlhy se vynořivší cedule Jack´s Inn. Divocí psi vzdávají své pronásledování a ona udýchaně kráčí k dveřím apartmá, kde se má sejít s Douglasem. Musí se domluvit, co dělat dál. Krvavá epizoda s Leonardem Wolfem moc užitku nepřinesla. Zajímá ji, zda něco nezjistil Cartland. Snad už je na místě. Uprostřed pokoje skutečně spatří siluetu muže. Není to však starý detektiv. Vincent se otočí a houpavým krokem zamíří k překvapené dívce. Ta nevypadá zrovna nadšeně. "Kde je Douglas?" oboří se na nevítaného hostitele. "Už odešel. Ale nechal ti tu vzkaz," tiše hovoří muž a jeho dlaně se pokoušejí o jakási uklidňující gesta. Ta ale příliš nepůsobí. Heather jeho pózám nefandí a navíc v místnosti cítí nedávnou přítomnost osoby, jež jí znepokojuje. "Nebyl tu teď ještě někdo přede mnou?" vyhrkne rozrušeně. "Ne, ne, byl jsem tady sám," zazní pohotová lež, "nechceš vědět, co ti Douglas vzkazuje?" Heather se zdráhá věřit Vincentovi jediné slovo. Jenže nemá na vybranou. "Ano... co říkal?" "Říkal, že 'kostel je na druhé straně jezera'." Úlisný hráč v brýlích potřebuje nyní postrčit svou nejsilnější figuru dalším správným směrem. "Kostel? To by mě zajímalo, co tím měl na mysli." Mladá žena působí zmateně. Vincent ale dobře ví, co by ještě potřebovala slyšet. "Ty to nechápeš? Tam najdeš Claudii. Je to na severní straně jezera. Nejlépe se tam dostaneš skrze zábavní park. Je to zřejmě jediná cesta, kterou znám. Vydej se na severozápad po Nathan Avenue. Je to dost daleko, ale určitě blíže, než k nebi..." Jeho nejapný pokus o žert v posledních slovech se u Heather nesetká s pochopením. "To je všechno, co mi vzkazuje?" "Hmm." Tato odpověď je stejně nepřesvědčivá jako celý Vincent sám. "Tohle všechno opravdu říkal Douglas?" zastaví se ještě dívka. Má své pochybnosti, zda tady detektiv vůbec byl. "Co je s tebou? Ty mi nevěříš?" Ten chlápek před ní pózuje jako nevinnost sama. Nechutné. Heather se raději vydává zpět ven, mezi monstra. "Na severozápad po Nathan Avenue..." ověří si rychle udanou pozici parku na mapě. Je to kus cesty. Je-li však na jejím konci Claudia, neváhá jí podstoupit. Jezero Toluca je rozsáhlé a silnice, po níž Heather nyní kráčí, jej obepíná. Čím více se dívka blíží severní části Silent Hillu, tím rychleji se stmívá. Když s několika kilometry v nohách konečně stojí před ocelovou branou Lakeview Amusement Parku, obklopuje ji tma. Horší ale je, že se z této tmy vynořují věci jí nepříjemně povědomé. Zkrvavený plyšový maskot zkroucený na lavičce jí rychle objasní podstatu onoho deja-vu. Polije ji studený pot, když zjišťuje, že tuto scenérii dobře zná ze snu, jenž se jí zdál v obchodním centru. Tím to přece celé začalo... A teď je to tady znovu. Sny se prý někdy můžou stát realitou. Proč to ale sakra musí platit zrovna o těch nejhorších... Další postava v kostýmu králíčka se válí před jejíma nohama. Semiš masky je prosáklá krví. Dívka se skloní blíž. Je tam uvnitř opravdu člověk? Ohavný zápach hnijícího masa je jí jednoznačnou odpovědí. Udělá pár kroků a teď zase stojí před rezavou ocelovou klecí, v níž je za ruce zavěšen zmučený nebožtík. "Kdo a proč mohl tohle spáchat..." zakroutí nechápavě hlavou. Bude lépe přestat se detailně zabývat zvěrstvy, jež se jí stále pletou do cesty. Daleko více jí znepokojuje skutečnost, že trasa, kterou se proplétá mrtvým zábavním parkem, přesně kopíruje její postup ze snu. Ráda by to změnila, na malém kruhovém náměstíčku zkouší kliky všech krámků a různých jiných dveří, ale zbytečně. Dostává se opět jen do známé prodejny suvenýrů. Vše tu vypadá stejně jako v nedávné noční můře. Heather chvíli bloumá mezi regály, než se ozve pronikavý zvuk. Okamžitě se otočí tím směrem. Z jedné police spadlo několik krabic na koláčky. Tohle ve snu nebylo. Dívka přistoupí ke zhroucené hromadě harampádí a sehne se pro předmět lesknoucí se v šeru. "Roller Coaster" čte vrušeně na visačce malého klíčku. Tolik si jako malé dítě přála vlastnit takovou věcičku, umožňující neustálý přístup k tak skvělé atrakci, jakou je horská dráha... Horská dráha... Vždyť o té se jí taky zdálo. Zarazí se. Na těch kolejích to nedopadlo dobře... Opouští obchod s divným tušením, že se nebezpečné atrakci nebude moci vyhnout. To se vzápětí potvrdí. Dvě brány jí přivedou přímo před plechové schodiště. V další vteřině už zběsile upaluje nahoru, pronásledována ohlušujícím bzučením létajících patvorů narážejících na zábradlí. Nástupní plošina už je dostatečně vysoko a cvrkot jejich křídel se tak pozvolna ztrácí v dálce. Dívka se zastaví těsně před tenkými kolejemi vláčku. Lesknoucí se stříbrné rovnoběžky vedoucí do neznáma působí zlověstným dojmem. Jenže ona neudělá stejnou chybu jako ve svém snu... Udýchaná sáhne po dvířcích k řídící kabince dráhy. Je zamčeno. Ale ona má tentokrát klíč. Uvnitř chvíli zkoumá ovládací panel a pak vítězoslavně vypne přívod energie pro malou, ale smrtelně nebezpečnou soupravu vagónků. Vzápětí bezstarostně vykročí na dráhu. Úzké klikaté pražce, umístěné několik metrů nad zemí, nejsou zrovna pohodlnou pěšinkou pro noční vycházku, je to však bohužel jediná cesta, kterou se mohla vydat. V hloubce pod ní se mihotají světla lamp prozrazující rozlohu zpustlého parku. Řídící kabinka dávno zmizela za jejími zády. Nevidí konec kolejí před, ani za sebou. Obezřetným tempem došla už dost daleko. Příliš daleko na to, aby slyšela cvaknutí, které znamená aktivaci pohonu vláčku. Pružná ocelová konstrukce pod jejíma nohama se začíná chvět. Dívka ustrne v šoku. Odmítá uvěřit blížící se hrozbě, dokud se k jejím uším nedonese známý kvílivý zvuk. Když ji pohltí záře reflektorů, je už rozhodnutá. Řinčící souprava pak proletí již pouze místem, odkud vykročila do prázdna.
Nedaleko odsud dostihl starý detektiv konečně tu ženu v dlouhém plášti. Měl z ní divný pocit už v době, kdy
si jej najímala na práci. Nicméně tenkrát se staral pouze o to, aby dobře zaplatila. Mezitím se hodně
věcí změnilo. Ani ta pevná půda pod nohama už není co bývala. Místo toho teď kráčí po jakési železné
mříži, pod níž se otevírá bezedná černá prázdnota. Má-li v tom všem svinstvu prsty tato bledá osoba před ním,
je odhodlán udělat cokoliv pro to, aby se vše vrátilo do normálu. Odjištěná pistole v jeho dlani
dodává jeho myšlenkám patřičnou váhu.
Plechová stříška stánku na popcorn rozhodně není totéž co nadýchaná matrace z tělocvičny. Nicméně
je o dobré dva metry výše, než pevná zem. A to se počítá. Heather cítí všechny kosti v těle, když se neohrabaně
sesouvá z neobvyklého místa svého dopadu.
Dál se proplétá zpustlým centrem zábavy. Míjí řadů kolotočů, z nichž některé s tichým skřípěním
dál a dál, neúnavně obnovují svůj provoz, aniž by kdokoliv dohlížel na správnost jejich chodu. Sedátka všech vláčků, raket a
miniaturních vesmírných korábů jsou stále rušivě prázdná. Chybí zde dětský smích a sluneční paprsky.
Nahrazují je chomáče mlhy, tma a mrazivá prázdnota smrti.
Byla to Dahlia, která to řekla - to, že ta dívka byla démonem. Že si vzala moji dceru, aby ji
mohla obětovat. Ale tomu se nedá zcela věřit. Chci říct, že zdání může klamat.
Je jí divně, když poznává otcovy tehdejší starosti. Dotýkají se jejího předchozího bytí, jež
nyní vnímá jen letmo, vzdáleně. I ona zde kdysi v určitém smyslu byla. Nyní jde v jeho stopách a
tuší, že o svou budoucnost bude muset bojovat stejně tvrdě jako tenkrát on o návrat Cheryl a tím
vlastně o její zrození. |
|
Soukolí pohánějící pouťový vehikl ztratila sílu a koňský karusel zastavuje.
Po útočné fůrii nezbylo nic kromě rudé čmáranice na podlaze. Heather se skloní k razícímu textu.
Bylo by pro "mne" lepší zemřít. Po tom všem už se nemám čeho bát. To dítě... ...démon... Když
pomyslím na tu nekonečnou bolest, kterou s sebou přinese, když se narodí...
"Alessa," unikne z úst Heather. O autorství vzkazu z minulosti není pochyb. Z minulosti...
Kde je však minulost a současnost, pokud Alessa i Heather sídlí v jedné hlavě? Dívka horečně přemítá,
aniž by si povšimla, že mluví sama se sebou.
Poskvrněni špatnostmi tohoto světa nosíme každý svá trápení. Jen Ty můžeš vyléčit naše rány.
Každé ráno, odpoledne a večer voláme Tvé jméno a modlíme se za den, kdy se stane zázrak a Ty k nám
sestoupíš. Oddávám se Ti bez výhrad, celým svým tělem i věčnou duší.
Ó Pane!
Dívka mijí srdceryvné pobožné výlevy přemítajíc o tom, zda je tady zvěčnila přímo ruka Claudie, nebo prsty
jiného, podobně "postiženého" fanatika.
Ó Pane!
Ódy gradují při vstupu na dlouhé schodiště. Na jeho konci jsou dřevěné dveře do kaple. Ani ty se
nevyhnuly horlivému úsilí tvůrce sektářských "grafiti".
Tyto dveře jsou bránou, která tě vede do Ráje.
Panty zaskřípou. Je to skvělé, "Ráj" je odemknut a zcela zdarma. S hořkým úšklebkem prochází mladá
žena branou k avizované blaženosti. Závěrečná část na pár dní pozastavena. Podrobnosti v úvodu článku. |
; "Jaké výjevy skrývá stěna v zamlžené vitríně? Kliknutím se přeneste dovnitř.")
Jen mámení... Nic víc. Snad sugesce strachem vybičovaných smyslů. Bílé plachty zahalující končetiny
věčných spáčů jsou strnulé stále stejnými záhyby. Není žádných pohybů pod nimi.
Až dodnes zvysoka kašlala na povídačky o rituálech, obětování a spasení. Jenže v posledních hodinách
si krutě ověřila, že je s nimi velmi úzce provázána. Přišla o otce, jako údajná "boží" rodička
se tu potácí zrůdným světem plným krve, masa a umírání. Nemluvě o tom, že malá Alessa, její předchozí
já, kdysi sama skončila jako obřadní lidská pochodeň. A to všechno kvůli místní bandě sektářských
parchnatů v čele s vrásčitou Dahlií, jíž dnes zodpovědně nahrazuje Claudia Wolf.