|
|
|
|
"Když jsem se vzbudila, byla jsem úplně sama.
Všichni jsou pryč. Je to kvůli těch monster? Co teď budu dělat? Bojovat a žít? Nebo mě dostanou ty zrůdy? Nemám žádný důvod dál existovat, ale... Ale já se tak bojím umírání... Mám hrozný strach z bolesti. Měla bych utéct...? Chci někoho najít. Nejsem ráda sama. Jenže zůstal tady vůbec někdo naživu?"
Osoba, jejíž myšlenky tu před chvílí poletovaly prostorem, si pohrává s malým revolverem.
Je to snad náhoda, že má jenom jeden náboj v bubínku? Nabízí chladná zbraň takto okatě možnost
onoho absolutního řešení všech lidských problémů?
Žena zaplaší tísnivé úvahy a podívá se do zrcadla před sebou. Světlé vlasy lemují hezkou tvář a svými konečky, zabarvenými do červena, se dotýkají krátkého svetříku stejné barvy. Stačí povstat z křesílka a v zrcadle se zobrazí její útlé boky zvýrazněné krátkou lesklou minisukní. Je příliš mladá a krásná na umírání. Rozhoduje se pro život. Z blízké poličky vezme krabičku střeliva a doplní téměř prázdný zásobník svého malého koltu. Ví, že venku je nebezpečno, ale přes veškerou snahu si nedokáže vybavit jak a kdy se sem dostala. Rozhlédne se kolem sebe. Plakát polosvlečené striptérky, šminky u zrcadla, skříň plná luxusního prádýlka. Není pochyb, tohle je dámská šatna nějakého nočního baru. Přistoupí k oknu a pohlédne ven do mlhy. Přestože je den, skrze ten hustý opar nelze dohlédnout dál, než na pár metrů. Žena odvrátí tvář. Stejný mlhavý příkrov jakoby zakrýval všechny její vzpomínky. Tady už není nic k nalezení. Je čas se vydat do města zkusit hledat odpovědi na otázky, které si ještě ani nestačila položit. Kdyby se tak poštěstilo venku někoho potkat... |
|
|
Odchází ze šatny a úzkým schodištěm sestupuje do přízemí. Tudy vede cesta na dvorek, ale dveře
jsou zavřené a navíc nějaký idiot nacpal do zámku žvýkačku, takže nezbývá, než se vrátit zpět nahoru.
Naštěstí je tu ještě jeden východ. Žena se ocitá v hlavním sále baru. Neony a zářivky vytváří mírně erotické přítmí, regál u pultu je plný skleniček, stoly a židle jsou roztahány po místnosti, budí to zdání, že ještě před chvílí byl podnik plný hostů. Uprostřed toho všeho je vyvýšené pódium s tyčí, kolem níž ovíjely odhalené krásky ladné křivky svého těla. Blondýnka zaváhá. Zdá se jí to všechno nějak povědomé. Krom toho, její štíhlá postava a vyzývavé oblečení naznačují, že by mohla klidně sama ihned předstoupit před nadržené pány a měla by jistě velký úspěch. Pracovat jako tanečnice... Co když už to někdy předtím dělala... Marně pátrá v paměti, něco ji nepustí dál, než o pár minut zpět. V barovém pultíku je zatnutý sekáček na maso. Může se hodit, co kdyby došly náboje... S náhradní zbraní v zásobě opouští žena konečně chlípný podnik a vydává se do ulic. Naděje na brzké setkání s jinou lidskou bytostí se rychle rozplývá. Z mlhy se vynořují pouze obrysy zrůd, jež zaplavily snad všechny kouty města. Sekáček je skoro neúčinný a munice do pistole rychle dochází. Nejlepším řešením se ukazuje být útěk. Běh na vysokých podpatcích je únavný. Žena alespoň sleduje cedulky s názvy ulic a značí si ty, které jsou neprůchodné. Spousta silnic je zablokována vysokými zátarasy, některé jakoby se propadly do země při jakémsi zemětřesení. Po chvíli se zdá, že už není kam dál jít. Přes Carroll a Rendell Street se nedobrovolná běžkyně dostává až na severní konec Munsonovy ulice. Tam objevuje velkou krvavou skvrnu na chodníku. Temně rudé šmouhy ukazují k pootevřeným dveřím. Těmi vzápětí pronikne na nádvoří starého domu obehnaného vysokou zdí. Další červené flákoty krve ji dovedou až ke člověku, který je po sobě zanechal. Na kamenné dlažbě leží muž. Respektive to, co z něj zůstalo. "Mrtev...," zkonstatuje stroze blodýnka a začne se raději dívat kolem po dvorku. Majestátný vchod do budovy se stal královstvím pavouků. Jejich velké sítě pokrývají skoro každý roh malé verandy. Je tu ještě garáž. Vrata jsou však zavřená, žena tedy přejde opodál a vezme za kliku masivních domovních dveří. Vstup je volný. 
Není tu ale nikdo, kdo by přivítal hezkého hosta. Blondýnka se ocitá v hlavní hale. V průčelí
síně je obraz muže, který možná nechal tohle všechno postavit. Po stěnách pak visí další malby,
jedna z nich naznačuje poněkud divný vkus majitele. Ale ať už byl posledním obyvatelem sídla kdokoli,
dal si záležet na tom, aby nezasáhl do původního vzhledu jeho interiéru. Mladá žena si skutečně
připadá jakoby vkročila zpět do posledních let devatenáctého století. Vybírá si
dvoukřídlé dveře naproti vchodu a zvědavě vstupuje do další místnosti.
Obývacímu pokoji dominuje krb, jehož ohniště je zakryto ocelovým plátem. "NEPOUŽÍVAT!", hlásí striktně nápis z desky. Každou romantickou duši by muselo napadnout, jaká škoda je zablokovat tak vzácný prvek vybavení pokoje. Oči blondýnky už ale přejíždějí po starých zdobených skříních a kyvadlových hodinách až ke stolku uprostřed místnosti. Leží tu mapka domu. "Sluneční salónek, kuchyň pro služebné, síň s klavírem, pokoje pro hosty...", studuje žena vzrušeně z nákresu honosného sídla. Vše nasvědčuje tomu, že dům opravdu pochází z viktoriánské éry a jeho budovatelem byl jistě nějaký bohatý muž. Jenomže ne všechny místnosti jsou přístupné, zjistí záhy zvědavá návštěvnice. Spousta dveří je uzamčena a ona tak může pouze na dřevěné schodiště vedoucí o patro výš. Projde krátkou chodbou a zkusí dveře od salónku. Ty se pootevřou, avšak okamžitě jsou kýmsi přibouchnuty zpět. Zvědavá žena tedy zaklepe a vehementně se dožaduje vysvětlení: "Je tam někdo?! Otevřete! Haló!". Chvíli se zdá, že nastalé ticho jí zůstane jedinou odpovědí. Pak se však ozve unavený mužský hlas: "Přestaňte, rušíte mne." "No, díky Bohu," uleví si blondýna," konečně jsem tady někoho našla". "Můžu otevřít ty dveře?" "Ne," zazní nekompromisně ze zavřeného pokoje. "Ale proč?" nechápe žena nechtíc se spokojit se skutečností, že jediná lidská bytost, kterou nalezla v tomto městě, nejeví jakýkoli zájem o setkání. "Je pro mě opravdu nutné odpovídat na všechny vaše unavující otázky?" pokračuje muž nepříjemným tónem. "Ano," rýpne si drze netrpělivá vetřelkyně. "Ach tak, to jsem nevěděl," rezignuje neznámý za dveřmi, "chci být sám, ostatní mě jenom rozčilují". Po chvilce mlčení rozhovor pokračuje. Žena: "Já jsem jenom chtěla vidět jinou lidskou tvář... Nevíte, co se děje v tomto městě? Nikdo tady není. Jenom monstra." Muž: (jméno se brzy dozvíme): "Ano, já vím ...ale co... to se mnou nemá nic společného. Navíc, když tady nikdo není, nemá mě aspoň kdo rušit." Žena: "Vy chcete být sám v tomhle šíleném místě?!" Muž: "Ano, přesně tak. Ale jak můžete říct, že je to tohle město, co je tady šílené? Možná, že jsme to my... Oba dva... beznadějně šílení. Jste spokojená? Mohla byste mne už nechat na pokoji?" Poznámka: Výraz "šílený" tady pochopitelně neznamená nějakou formu mentální úchylky, spíše se jedná o skutečnost, že s něčím není něco v pořádku (v původním textu je použito slovo "insane"). Blondýnka už nemá chuť na další dohadovaní. Odhodlá se už pouze k jedinému: "Mé jméno je...," zasekne se. Ano, doposud se vlastně ani nepokusila vzpomenout si na své jméno. Chvíle váhání se protahuje, nakonec to vypadá, jakoby jí něco uvnitř muselo napovědět: "...Maria. Jak se jmenujete vy?" "Ernest," představí se druhý hlas. "Hemingway?" neodpustí si žena pokus o vtip. "Baldwin," dokončí muž bez náznaku pobavení. "Erneste, já se vrátím," slíbí Maria a vydává se prozkoumat další místnosti. Jenomže podobně jako v přízemí, i zde je většina dveří zamčených. Jedinou pozoruhodnou událostí se tak stane nález bílé čtvercové destičky s vyobrazením jakési útlé nádoby. Deska je místy dírkovaná a nese podivný nápis:
Až bude nalezen Bílý Dech, zasvětím tuto věc.
Ó duchu Mlhy, věčným štěstím nás podaruj!
Blodýnka se zatím nepokouší pochopit význam těchto slov, ale všimne si, že bílá deska je,
společně se dvěma podobnými, častým motivem maleb na stěnách. V naději, že by snad pán domu
mohl objasnit užitečnost tohoto předmětu, zkusí zvědavá žena opět zaklepat na dveře, za
kterými pobýval Ernest Baldwin.
Nikdo se neozývá, muž se zřejmě přemístil do jiné části budovy. Maria se už na patře stejně dál nedostane, musí se tedy vrátit dolů. Klapot jejích podpatků po dřevěných prknech schodů je ale náhle přerušen hlučnou ranou z místnosti s krbem. Žena zastaví a zpozorní. Ozve se další zvuk, tentokrát je to pár dětských krůčků postupně mizících do ticha. Mariu ovládne zvědavost. Seběhne pár zbývajících schůdků a vtrhne do obývacího pokoje. Místnost je prázdná, ale je tu malá změna. Kdosi vyvrátil ocelový plát, jenž zakrýval ohniště krbu. Maria nahlédne do zejícího otvoru a zjistí, že v komíně jsou železné stupínky. Seshora proniká světlo. Průlez je úzký, ale odvážná návštěvnice přesto vystoupá nahoru. |
|
|
Teď už je jasné, proč se krb nepoužíval k zapalování ohně. Blondýnce se naskýtá zajímavý pohled.
Tajný prostor je vyplněn zelení. Jsou tu menší stromky i přízemní rostlinky, které zakrývají
kamennou podlahu. Tohle místo by mohlo být ideální dětskou skrýší. Z bujné vegetace však rušivě
vyčnívá jedna velmi znepokojující věc. Je to malý pomník se čtvercovou drážkou uprostřed. Kolem
něj jsou pohozeny dva předměty, které ženě připomenou třetí podobný nalezený dříve. K bílé
desce jí tak přibývá tmavě rudá s vyobrazením knihy a černá s rytinou kalichu.
Na červené je psáno:
Až budou nalezena Rudá Slova, zasvětím tuto věc.
Ó Bohové ponoření v spánku, věčným štěstím nás podarujte!
Na té černé pak:
Až bude nalezen Temný Grál, zasvětím tuto věc.
Ty, kdož smrt odmítáš, věčným štěstím nás podaruj!
Jsou to jistě podivné artefakty, ale Maria aspoň při pohledu na pomníček ví, kde najdou své
uplatnění. Přistoupí blíž a přečte si smutná slova vrytá do kamene.
Současně s tebou zemřela radost. Vše, co zůstává, je
zoufalství a budoucnost složená z bezvýznamných zítřků. Ale já se nikdy nevzdám. Abych znovu uviděl tvůj překrásný úsměv. Abych poprosil o požehnání Bohů. Počkám na ten den. Až desky vše zakryjí, bude také všechen smutek zastřen. Ale dokud se mé sny nestanou skutečností, budu muset spolknout všechnu tu bolest.
Pod nápisem je pevně vsazený klíč. Ženu zamrazí při pomyšlení, že tohle zvláštní místo je možná něčím
hrobem, ale pocítí výzvu vyřešit hádanku, které je zde nachystána. "Desky mají vše zakrýt", vyznívá
z věty, která je pro tuto záhadu klíčová. Maria tedy manévruje se třemi čtverci, dokud se navzájem
nepřekryjí tak, aby skrze malé otvory v nich neprosvítal ani kousek náhrobku.
(Poznámka pro neúspěšné: bílá a modrá se vloží bez úprav, červená se musí pootočit o 90 stupňů doleva) Její snaha je odměněna uvolněním klíče. Úspěšná luštitelka si vzpomene na jedny dveře na patře, které by tento "Acacia Key" mohl odemknout. Po stupačkách v komíně nadobro opustí tajný úkryt a vyběhne po schodech nahoru. Místnost označená jako salónek, z níž se ozýval Ernest, je stále zavřená a tak nezbývá, než zkusit štěstí u vzdálených dveří na balkóně nad vstupní halou. Klíč pasuje a otvírá přístup do jižního křídla domu. Úzká chodba zavede Mariu až do dětského pokoje. Útulná místnůstka je prosvícena slunečním světlem pronikajícím skrze jemné záclonky na okně. Stěny zdobí rozpustilé malůvky dítěte raně školního věku. Nejsou tady žádné modely autíček, ani figurky vojáků a tak tohle, i všechno ostatní nasvědčuje tomu, že se Maria ocitla ve výlučně holčičím světě. Skříně a poličky jsou domovem plyšových tvorů. Všichni jsou pečlivě uloženi na svých místech. Je tu vysoká žirafa, tlusté prase, bílá slepice i hadrová panenka na židli. Všechny tyto bytosti měly jistě i své jméno, pod kterým ožívaly v dětských očích dívenky, jež si s nimi hrála. Žena se přesto mírně podiví střídmosti a skromnosti hraček zde nalezených, zvláště ve srovnání s celkovou honosností domu. Přistoupí k sedícímu medvídkovi na skříni. "Není zrovna luxusní výroby, ale je docela hezký," pomyslí si a než se stačí pozastavit odkud, objevují se v jejím mozku zdánlivě nesouvisející úvahy. "Vsadím se, že by se Lauře líbil. Má medvídky ráda." Jakoby nějaké cizí vzpomínky ovládly na chvíli její mysl. Maria je zmatena. "Laura... o kom to vůbec mluvím?" Krátký záblesk paměti na jakousi dívku jménem Laura je nenávratně pryč. Samotný Baldwinův dům skrývá tolik záhad a teď ještě přibývají takové podivné myšlenky... Žena se raději pokusí dokončit prohlídku místnosti. Na nočním stolku je krabička s posledními třemi zápalkami. Blondýnka zatím netuší, na co je ta malá tady mohla potřebovat, ale vezme je s sebou. Když už je na odchodu z pokoje, povšimne si kalendáře visícího vedle dveří. "Listopad," hlásá předposlední neodtržený list. Žena pohlédne ještě na letopočet. Je deset let starý... |
|
|
Proč se zastavil čas v této dětské říši? Je už z malé osůbky, která tu kdysi žila obklopená svými plyšovými kámoši, dospělá
slečna? Z jakého důvodu asi před deseti lety opustila tohle místo a přestala trhat listy svého kalendáře?
Mariu náhle ovládne zlé tušení. "Současně s tebou zemřela radost..." stálo přece na pomníčku v kamenném úkrytu nad krbem. Žena raději nechce domyslet. Nejdřív bude třeba dozvědět se více o tajemstvích tohoto sídla. Bohatší o krabičku sirek zavírá blondýnka opuštěný pokojíček a vydává ke dveřím do podkroví. Vrzající schůdky ji vedou pod střechu, když tu se náhle shora ozve zaskřípění okenic následované směsicí lidských výkřiků. "Nehýbej se...! - Pane Bože! Spadla z okna..." prolínají se dva mužské hlasy. "Co se stalo?!" vyjekne vzápětí neznámá žena. Blondýnka polekaně vyběhne zbytek schodů. Zvuky utichly a jí to připadá, jakoby na chvíli měla právo slyšet události, jež se tu kdysi odehrály. S tlukoucím srdcem rychle prohlédne tmavý půdní prostor. Po autorech záhadných slov ani vidu, ani slechu. Jen lepkavé nitě pavučin se mírně lesknou v šeru. Osminozí správci sítí jsou evidentně už delší dobu jedinými zdejšími osadníky. Maria marně namáhá oči, aby viděla víc, dokud neobjeví svícen. Sáhne pro sirky a zřejmě stejně jako to kdysi dělala jejich malá majitelka, zapalí knot svíčky. Mihavé žluté světlo ozáří dřevěné roubení a pár kusů vyřazeného nábytku. Půda je jinak skoro prázdná, zdá se být jen odkladištěm několika nepotřebných věcí. Nicméně v jednu chvíli zrak ženy přece jenom spočine na předmětu, který působí dojmem, že tady zůstal pouze jakýmsi nedopatřením. Maria se sehne a z podlahy pod starou židlí zvedne placatou krabici skrytou v balícím papíru. K němu je přiloženo dětskou rukou psané přáníčko.
"MÉMU NEJDRAŽŠÍMU TATÍNKOVI
Šťastné narozeniny! Od Amy Baldwin"
Blondýnka pohlédne na nerozbalený dárek a pocítí zvláštní touhu opožděně jej předat. Onen muž, s nímž
hovořila, Ernest Baldwin, je tedy otcem dívenky, jež se jmenuje Amy. Nebo jmenovala...
Chmurné myšlenky se už nedají zaplašit, holčička, která kdysi dokázala oživit tento strnulý dům svým smíchem, už patrně není mezi živými. Posmutnělá Maria se obrátí zpět ke schůdkům a vykročí dolů. Temná půda však ještě nevydala všechna svá poselství. "Dej to..." protne najednou ticho jasný dětský hlas. Ženu poleje studený pot, neboť dobře ví, že je v podkroví sama. Přesto se raději ani neotočí a urychleně vezme za kliku. "...mému tatínkovi," dokončí dívka odevšad a zároveň odnikud. Okolnosti jsou neuvěřitelné, ale Maria připustí, že k ní mluvila Amy Baldwin a ví také, co se jí snažila sdělit. Musí najít Ernesta a udělat to, co kdysi nestihla jeho malá dcerka. Snad po doručení přáníčka najde její duše klid. Na patře blondýnka zjistí, že salónek, odkud se jí muž původně ozýval, je otevřený. Baldwin z něj už ale odešel. Na stole je botanická kniha. Ženu napadne, že pravděpodobně popisuje stromoví vysazené v úkrytu nad krbem a tak si projde pár řádků.
AKÁCIE
Druh stále zelených stromů z čeledi mimóz a řádu bobovitých. Její drobné květy bývají žluté, nebo bílé a rostou v hroznech. Pospolité odrůdy zahrnují i gumovník. Strom akácie je v mnoha náboženstvích po celém světě symbolem potence. V křesťanství zpodobňuje věčný život a smrtelnost. Ve starověkém Egyptě představoval nevinnost a znovuzrození, zatímco v pradávné Babylónii byl považován za strom bohyně Isis a symbolizoval život. Pro biblické židy byl také posvátným stromem, z jehož dřeva vyrobili uctívanou Archu úmluvy. Akácie pro ně znamenala klidnou smrt a ulehčení od zármutku.
Po nálezu tří barevných desek s rituálními tématy je tohle další náznak Baldwinova mírně
okultistického snažení. Jestliže je tajný prostor nad krbem skutečně hrobem jeho dcerky,
v co asi doufal, když toto místo osázel tímto pověstným druhem stromu?
Podobných otázek přibývá a v domě je jediná osoba, jež na ně může znát odpovědi. Ale kam muž zase odešel? Naštěstí se přes salónek lze dostat do dříve nepřístupných částí sídla. |
|
|
Dlouhé pátrání po dalším Ernestově úkrytu přivádí Mariu až do studovny v přízemí. Na stolku leží
zelená knížka. Žena zběžně shlédne dvě stránky pojednávajících o jakémsi rituálu,
který údajně dokáže navrátit život zemřelým. (Překlad tohoto textu najdete v závěru stránky.)
Maria se však rozhodně necítí být expertem v těchto
záležitostech a ani záhadné jevy v podkroví ji ještě nepřesvědčily natolik, aby uvěřila v takovou
šílenost, jako je oživování mrtvých.
Raději tedy vykročí dál a vezme za kliku dveří, za nimiž by se podle mapy měla nacházet ložnice.
Zdá se, že vstup je volný, dveře se malinko pootevřely. V mžiku jsou však přiraženy zpět, je to zase Ernest, kdo jí zamezí přístup a rychle zamyká. Přesto je Maria šťastná, že jej znovu nalezla. Snaží se hned získat odpověď na otázky, jež se jí před chvílí honily hlavou. "Znáš malou holčičku jménem Amy?" zeptá se potichu. "Proč se mě na to ptáš?" ozve se pomalu ze zavřené místnosti. Maria vytáhne narozeninové přáníčko a pokračuje: "MÉMU NEJDRAŽŠÍMU TATÍNKOVI - ten dopis je od dívky jménem Amy." Pak se nadechne a dodá opatrně: "Ty jsi... ...tatínek?" "Ano... Kde jsi to našla?" Slova znatelně těžknou v ústech muže za dveřmi. "Nahoře na půdě," špitne Maria. "Já hlupák..." zvolá Ernest a jeho hlas pozvolna přechází v pláč. "Teď... když je dávno pozdě, konečně rozumím proč... Proč tam byla... Proč držela tu prázdnou obálku, když... Když spadla..." "Erneste... Amy - ona není..." nedokáže Maria dokončit. "Promiň... Je mi líto, že jsem ti to připoměla." Ernest překoná dojetí a pokračuje v rozhovoru. "Není třeba se omlouvat. Ty jsi mi to nepřipoměla. Já jsem nikdy nezapoměl. Mario, některé věci zapomínáme a na některé nemůžeme zapomenout nikdy... Je to podivné. Nejsem si jistý, co je smutnější. Je to už deset let, ale já pořád..." "Erneste, omlouvám se. Já jsem nevěděla..." přeruší jej blondýnka. "Ne, to je v pořádku. Mario, ten dopis..." ozve se už znovu klidný Baldwinův hlas. "Nechám ti ho tady," pochopí Maria a položí přáníčko pod dveře. Papír se pohne, Ernest si jej přetáhl na svou stranu. Vzápětí vzrušeně promluví: "Mario! Ty musíš být... Tak proto! To proto můžeš být se mnou! To možná znamená, že i já můžu doufat v zázrak..." Žena je zaskočena. "Co tím myslíš?", ptá se nechápavě. Ernest však náhle změní téma. "Vedle v ubytovně je lahvička obsahující bílou tekutinu. Nevím úplně přesně, kde se nachází, ale vím že tam někde je. Musím ji mít." Blondýnka vycítí skrytý požadavek v jeho slovech. "Ty po mně chceš, abych ti ji přinesla?" "Prosím," zazní ihned pokorně z ložnice. "Proč si pro ni nezajdeš sám?" neodpustí si ještě Maria. "Věř mi, že kdybych mohl, udělal bych to. Ale já..." Nezdá se, že by se Baldwin chtěl na něco vymlouvat. Jeho nezpůsobilost opatřit si žádanou věc musí mít nějaký vážnější důvod. Maria jej proto přeruší. "Bílá?" přeptá se kontrolně ohledně obsahu lahvičky na znamení ochoty předmět přinést. "Otevřu dveře na schodiště," řekne muž místo odpovědi, snažíc se celou záležitost urychlit. Jenže vzápětí dostane ještě jednu otázku. "Erneste, ty si opravdu myslíš, že to bude fungovat?" pochybuje Maria o magické moci předmětů zobrazených na třech barevných deskách a obřadu zmíněném v knize ležící v této místnosti. "Nevím," odtuší po chvilce Baldwin. "Dobrá, to je v pořádku. Nevadí mi snažit se o nemožné. V každém případě je to lepší, než se vzdát a nedělat nic," filozofuje blondýnka, ale pak se ještě naposledy obrátí ke dveřím: "Myslíš, že se zázraky opravdu mohou stát?" "Tohle je Silent Hill..." zareaguje mnohoznačně Ernest. "Možná, že to je ten problém..." neodpustí si žena svou negativní úvahu. Baldwin by zřejmě byl raději, kdyby se už dala na cestu, nicméně ozve se trochu veselejším tónem. "Mario, ty přemýšlíš víc, než je třeba. Já jsem odtud. Tohle je mé město." Blondýka už nemá námitek. Jen si ještě vzpomene na dárek od Amy, nalezený společně s přáníčkem na půdě. Tiše jej položí na stolek a odchází ze studovny. Aniž by se zamyslela nad tím, jak je Ernest stihl tak rychle odemknout, otevírá dveře na únikové schodiště a dlouhou chodbou opouští Baldwinův dům. V úzkém podzemním koridoru obývaném velkými šváby si povšimne kovového štítku, jež se zde válí v prachu.
AMY BALDWIN
Byla příliš milována Bohem. Sedm let bylo velmi málo času.
Kde se tu vzala tato cedulka... Ano, ten hrobeček nad krbem. Nebylo tam jméno, na pomníku byla
zcela jistě prohlubeň přesně ve tvaru tohoto štítku... Odporní brouci se mezitím spouštějí po
stěnách směrem k ženě.
Maria zaplaší úvahy, které ji připomínají tragédii malé Amy a urychleně utíká pryč.
Chodba vyústí do dvorku před hlavním vstupem do ubytoven Wood Side Apartment. Monstra nejsou jediným rušivým elementem tohoto nehezkého zátiší. |
|
|
"VYHÝBEJTE SE STRAŠIDELNÉMU DOMU!" křičí výrazný nápis nastříkaný na zdi vedle dveří,
kterými blondýnka právě přišla. Těžko říci, jestli by Maria dala na tohle varování, kdyby
vstupovala do Baldwinova sídla touto stranou.
Nyní se však vydává prozkoumat budovu s ubikacemi. Apartmány jsou většinou v katastrofálním stavu. Maria kličkuje mezi rozbitými a zpřeházenými věcmi. Objevuje zamčený trezor, ale také záchod ucpaný fekáliemi. Pátrá po dalších otevřených dveřích, bloudí v šeru a potýká se s neodbytnými monstry. Konečně vstupuje do pokoje č. 105, kde na podivné skřínce nachází žádanou lahvičku s bílou kapalinou. Potěšena úspěchem své krátké mise radostně opouští hnusnou ubytovnu a vrací se do Baldwinova domu. Po vstupu do studovny si všimne prázdného stolku - dárek od Amy je pryč. Přistoupí tedy ke dveřím do ložnice, aby sdělila Ernestovi o nálezu bílé tekutiny. Ještě než však vezme za kliku, ozve se známý mužský hlas. "Děkuji ti, Mario. Byla to jediná věc, kterou jsem nemohl získat sám. Když jsem se o ní dozvěděl, už jsem více nemohl opustit tento dům. Je to tak dlouho..." Žena kupodivu neřeší záhadu, jak je možné, že Ernest věděl, že našla, co hledal, aniž by mu o tom sama první řekla. Její pozornost je soustředěna na lahvičku, jež drží ve své ruce. "Ano, ale bude to...," přeruší nakonec Ernesta otázkou. "Mario, bohové tady jsou! Ty to také víš. Byla jsi zrozena v tomto městě." Vzrušený Baldwinův projev prozrazuje silné předsvědčení. "Nejsem si jistá, jestli -bohové- je to správné slovo..." poznamená sarkasticky Maria a položí lahvičku na malý stolek vedle dveří. Muž se krátce odmlčí. "Věříš v osud?" zkusí to z jiné strany. Od blondýnky přijde záporná odpověď. Baldwin má přesto pochopení. "Dobrá, to je v pořádku." Konverzace jakoby uvázla na mrtvém bodě. Ženu opět přemůže zvědavost, zatouží poznat svého jediného společníka v mrtvém městě tváří v tvář. "Erneste, můžu to otevřít?" Maria bere za kliku. "Toto je slepá ulička. Dále už nic není..." zazní trochu smutně z druhé strany. Blondýnka vzpomene na mapu domu. Z ložnice už žádná jiná cesta nevede. "Já vím..." zašeptá zklamaně. Po několika okamžicích ticha však pookřeje. "Co kdybych řekla, že věřím v osud?" zajímá ji náhle. Odpovědi na tuto otázku se už ale nedočká. Baldwin zčistajasna otveře téma, jež mělo zůstat pro Mariu raději zapovězeno. "Ten James, to je špatný člověk..." Vážný Ernestův hlas jakoby vyjadřoval upřímný soucit se ženou, která bude mít s oním Jamesem něco do činění. Zároveň je však ve vzduchu cosi děsivého, zdá se, že Baldwin ví příliš, až příliš mnoho... Maria je překvapena. "James...?" V její hlavě je zmatek. Žena horoucně pátrá ve své paměti po nositeli tohoto jména. Náhle se objevuje pár vzdálených vzpomínek na sympatického mladého muže s krátkými hnědými vlasy. Je to zvláštní, ty myšlenky z minulosti, slova, která jí říkal, útržkovité obrazy ze společného života jakoby snad nebyly její vlastní, ale usazují se pevně do její mysli. "Ano... ...znám," pronikne konečně z jejích úst. Osud, na který nevěřila, ji právě dostihl a Ernest jí prozradil jeho jméno. "Hledá tebe, ale tu, kterou nejsi," pokračuje Baldwin. "Protože je... ...laskavý?", váhá žena. Ještě není schopna Jamese přesně zařadit. Spousta střípků z mozaiky této osoby stále schází. Může je doplnit záhadný muž ze zamčené místnosti? "Ty něco víš?", osmělí se Maria. Ernest byl snad opravdu ochoten sdělit pravdu v zoufalé snaze zvrátit budouctnost, jež nešťastnou ženu čeká. "Ano... Mario, ty jsi..." Maria zvedne ruce v pomyslném obranném gestu. Něco hrůzného problesklo v jejich vzpomínkách. Okamžitě to zaplaší, už nechce vidět, ani slyšet nic podobného. Okamžitě ostře přerušuje Ernestovu výpověď. "Stejně, je to jenom, co si myslíš ty," vykřikne hystericky, "ty ve skutečnosti nevíš nic!" Ernest chápe, že osočujíc jeho, snaží se žena jen chránit sama sebe před pravdou ukrytou v její mysli. Tento zápas je předem prohraný, Baldwin to ví, ale už nemůže pro Mariu nic víc udělat. "Jistě... to je v pořádku," zní poslední Ernestova slova. Zámek je odemčen. Maria ztrácí trpělivost a otevírá dveře do ložnice. Jakoby se následující vteřina protáhla v celou věčnost. Pohled na pavučiny pokrývající stěny malého pokoje, překvapení z její prázdnoty a šok ze zjištění, že tady nikdo není, to vše se ženě vměstnalo do jediného okamžiku. Maria stojí v jediných dveřích do této místnosti. Nejsou tu žádná okna, ani jiné otvory, odtud by nemohla uniknout vůbec žádná bytost. Žádná bytost ze světa živých... Ženu mrazí po celém těle, její tvář zůstává ve strnulém úžasu. Je stále sama v tomto městě, Ernest nebyl jako ona. |
|
|
Je velmi obtížné srovnat se s tím, co právě prožila. Její zrak ještě sjede na nízký stůl -
jediný kus nábytku v tomto pokoji. Leží tu narozeninové přáničko od Amy a také
dárek, který si její otec mohl rozbalit až po své smrti. Deset let od tragického
pádu své sedmileté dcerky, až dnes opožděně zjistil, čím jej tehdy chtěla malá potěšit.
Nemilosrdný zub času si tentokrát nedovolil jakkoli poznamenat pár tmavých rukavic, jež zde leží vytaženy
z krabice. Snad proto, jak smutné nesou poselství. Dětské duši, která je kdysi chtěla věnovat, byla
upřena radost z předání dárku a ten, komu měly sloužit, už je nikdy nebude potřebovat.
Maria se otáčí zpět do studovny. Už není důvod nadále zůstávat v tomto domě, jenž byl příliš dlouho utopen ve smutku. Blondýnka vchází do ulic. Baldwinovo sídlo i s jeho hlasy a šepoty se pomalu ztrácí za jejími zády. Míří k Rosewater Parku, tam na břehu jezera prožila jedna žena před několika lety možná ty nejhezčí chvíle svého života. Maria teď vlastní její vzpomínky. Jsou krásné, alespoň ty z její poslední dovolené v Silent Hillu. Potom už je to horší... Maria vytáhne revolver, přiloží si ho ke spánku a zavře oči. Proč bloudí tímto prokletým městem a jaký bude úděl, který má nést? Nebude lepší všemu utéct? Není ji dopřáno zmáčknout spoušť. Možná pro sebe našla naději, za kterou stojí o to bojovat. Už tuší, že nebude sama. Navíc, je přece žena a když bude nejhůř, může vložit svůj život do ochranných rukou Jamese Sunderlanda... Zahazuje pistoli přes vysokou zeď pokrytou dětskými kresbami a vydává se k parku. Ať už je stvořitelem této osoby kdokoli, právě teď se pousmál. Jedna z jeho oveček konečně přestala naivně vzdorovat svému osudu a odebírá se na místo určení. Maria čeká opřena o zábradlí na břehu jezera. Je chladno, snad se ten pohledný pokrytec brzy objeví. "Mary?!" ozývá se náhle za jejími zády...
Zbytek už známe. Scenář "Born From A Wish" končí ve chvíli, kdy se Maria a James setkávají
v Rosewater Parku. Zatímco útrapy naší smutné hrdinky pokračují dále v pozici příležitostné
družky muže hledajícího svou mrtvou ženu, tady nastal čas krátce si shrnout to, co nám bylo v
krátké misi řečeno, či naznačeno.
Pro tuto chvíli ponechám stranou úvahy o vzniku a úloze Marii v hlavním příběhu, stejně jako rozbor možných interakcí Ernesta Baldwina a Jamese Sunderlanda. Tato témata najdete v obsáhlém článku SH2 - Příběh. Na dalších řádcích se pokusím osvětlit především události proběhnuvší v Baldwinově domu. Pár vět si jistě zaslouží i tajemný rituál, který zoufalý Ernest zamýšlel provést a pár magických předmětů, které mu k němu měly dopomoci. Vynechejme tedy úvod, kdy Maria pobíhá ulicemi města a přenesme se rovnou do starého sídla, jenž je nám při nálezu jeho mapky označeno jako "Baldwin House". (Chvíli se hodlám pitvat v možné historii této stavby. Z určitého důvodu to není tak bezvýznamné, jak by se mohlo zdát, ale koho obtěžuje zacházení do příliš malých detailů, ať raději přeskočí až na odstavec pod obrázkem.) Baldwinův dům... Ernestova rodina byla tedy zjevně posledním majitelem vzácné budovy. Baldwin však patrně není jejím budovatelem. I když dům prošel jistě časem některými úpravami (jako může být třeba vestavění garáže), vše nasvědčuje tomu, že byl postaven koncem devatenáctého století. V pokojíčku malé Amy je ale kalendář, který je pouze deset let starý. Přes vleklé spory fanoušků série o určení doby, kdy se vlastně jednotlivé díly Silent Hillu odehrávají (všimněte si, jak se programátoři z Konami umně vyhýbají uvádění letopočtů u právě probíhajících dějů) to vypadá na období kolem roku 1985. (Ve většině domů města jsou videa a postarší TV, ale nikde žádný počítač; obě nemocnice nepůsobí dojmem, že by byly vybaveny nejmodernějším zařízením z doby přelomu druhého milénia apod.) 
Dům mohl tedy těžko
dát postavit Ernest Baldwin. Udělal to někdo jiný o mnoho let dřív. U takovýchto sídel bývá zvykem,
že malba budovatele, nebo nejvýznamějšího obyvatele dominuje průčelí vstupní haly. Nejinak je tomu i zde.
Štíhlý chlápek s poněkud einsteinovskou vizáží tady opravdu pózuje na tmavém plátně a svým pohledem
kontroluje okolí. Jeho obličej se zdá být povědomým. Myslím si, že se jedná o muže, jehož podobizna
visí i v muzeu Silent Hill Historical Society. Tam se dovídáme, že se jednalo o ředitele staré
nemocnice Brookhaven Hospital. Ta vznikla někdy před rokem 1880 v reakci na velkou epidemii,
jež postihla okolní kraj. Není tedy divu, že se muž stojící v jejím čele stal ve městě uznávanou
osobností a měl tedy jistě dostatek zásluh i financí na honosný dům se služebnictvem.
Teď nás ale zajímá Ernest Baldwin. Podle teorie, kterou rozebírám na jiném místě těchto stránek, vedl právě on současnou Brookhaven Hospital. Skutečnost, že bydlí v tomto sídle tomu jen nahrává. Velmi pravděpodobně převzal dům jako nový ředitel nemocnice po úmrtí, či odstěhování ředitele předchozího. Po skončení úvah o Baldwinově bližší indentitě nyní vstupme na trochu pevnější půdu. Chmurné události, jenž se ve staré budově odehrály, nám jsou prostřednictvím Mariiných poznatků osvětleny přece jenom o něco jednoznačněji. Ernest žil spokojeným životem bohatého muže v krásném domě uprostřed tichého městečka, zasazeného do nádherné přírodní scenérie na úpatí hor. Pocit jeho životního štěstí umocňovala zvonivá přítomnost čiperného a srdečného stvoření, jakým byla jeho malá dcerka Amy. Čím štědřeji však osud dává, tím krutěji zas může vzít. Štastný otec nemohl tušit, že se jednoho podzimního dne veškeré jeho další bytí obrátí v naprostou zoufalost a beznaděj. Záhadné šepoty na půdě, pár předmětů a některé věty v rozhovorech Marie naznačí, co se tenkrát před deseti lety vlastně stalo. Byl právě listopad a blížila se oslava otcových narozenin, když se malá Amy Baldwin rozhodla nenápadně připravit svůj skromný dárek. Tmavá půda ji měla poskytnout dostatečný úkryt pro úhledné zabalení šedých rukavic, které se tátovi mohly hodit třeba při práci na zahradě. Výlet do podkroví se zdá být poněkud odvážnou akcí pro sedmiletou holčičku, ale Amy jej postupovala ráda a často, vždyť i velká krabička sirek, jimiž si nahoře zapalovala svícen, už byla skoro prázdná. Dětské dobrodružství se vyvíjelo podle plánu. Krabice s rukavicemi úspěšně zmizela v balícím papíru, zbývalo už jen vzít obálku a vsunout do ní ručně kreslené blahopřání. Bůh ví, co se odehrálo v několika dalších okamžicích. Snad malá potřebovala více světla a chtěla to něšťastné staré okno otevřít, nebo se o něj jen neúmyslně opřela a ono nebylo pořádně zajištěno... "Nehýbej se!" zařval kdosi zvenku, když uviděl dívenku balancovat na hraně půdního okna několik metrů nad zemí. Možná by se stihla ještě nějak zachytit. Možná... Kdyby v jedné ruce pořád nedržela tu prázdnou obálku... Smrtelným pádem vlastní dcerky skončily pro Ernesta všechni radosti života. (Vše nasvědčuje tomu, že Amy byla jedináček a navíc předpokládám, že její matka byla v době tragédie buď už sama po smrti, nebo ve stavu, kdy už nemohla uvažovat o dalším dítěti. Není tu o ní nikde zmínka, poslední roky v domě tedy Ernest zřejmě strávil sám.) Zdrcený Baldwin se s náhlou ztrátou Amy nedokázal smířit. Odmítal přijmout nezvratnou skutečnost jejího skonu. Pohlcen žalem a bezmocí rozhodl se hledat jakousi naději v mystice a magii. Věděl, že Silent Hill kdysi býval dějištěm různých zaříkávání a rituálů. Sehnal si potřebnou literaturu a začal jednat. Pohřbil holčičku přímo v domě, v její tajné skrýši nad krbem, kde si ráda hrála. Okolí hrobu osázel akácíí, legendární dřevinou s bohatou mýtickou symbolikou. V touze zachovat vše tak, jak to bývalo, když ještě malá žila, uzamkl trvale celé křídlo budovy s dětským pokojíčkem a klíč napevno zapustil do náhrobku. Jeho opětovné vzetí a tím i přístup do zapovězených komnat podmínil vložením tří barevných desek představujících tři rituální artefakty. Až se je mu všechny podaří shromáždit, připraví se k provedení obřadu a otevře dveře k dětskému pokoji, ať se jeho milovaná dcerka může vrátit do svého... Naivní snění zničeného otce omlouvá tvrdá rána, kterou mu osud zasadil. Nebo lze snad opravdu v Silent Hillu doufat v nějaký šílený zázrak, jenž by malou Amy přivedl k životu? Ernest dělá všechno proto, aby to zjistil. Získává knihu "Lost Memories", v níž nachází svědectví muže, který byl svědkem obřadu s oživováním mrtvých. V textu objevuje i slova hodná poznamenání.
Ztracené vpomínky
Jsem velmi silně přesvědčen, můžete to klidně nazvat vírou, o zázraku zvaném "oživení mrtvých".
"Na pahorku, kde světlo sestoupilo, zazněla píseň Šelmy.
"Vyprávějí o tom i starodávné legendy. Původní uctívatelé
Připsáno ručně:
Není pochyb, že se Ernestovy ruční výpisky pod článkem přímo vztahují ke třem deskám,
které Maria objevila na různých místech budovy. Každá z nich nese rytinu předmětu nezbytného
k provedení popisovaného rituálu. Ten, kdo dokončil scénář Jamese Sunderlanda na konec
"Rebirth", dobře ví, o jaké věcičky se jedná.
Vzpomeňme si ještě na nápisy z jednotlivých plátů a automaticky přiřaďme souvislosti. Červená deska znázorňuje knihu zvanou Crimson Ceremony - v překladu "Rudý Obřad". Nelekejme se, nejedná se o něco na způsob komunistického Prvního Máje, nebo slibu pionýra. Zmínka o "slovech krve" je nám dostatečným důkazem, že je řeč o rudé tekutině lidského těla. Kniha sama pak skrývá texty, které mají být proneseny při provádění záhadné ceremonie. Maria se ke knize nedostane, příležitost přečíst si pár řádků se nám naskytne pouze ve hře s Jamesem. Není však o co stát. Krátký odstaveček patrně vkládá člověku vykonávajícímu rituál do úst slova nějakého místně uctívaného ducha ("Ó duchu mlhy..."). Možná se jedná o padlého anděla, který byl po neúspěšné Satanově vzpouře svržen z nebes. Některé věty se totiž otírají o Boha, slibujíc mu pomstu a zlobu. Zaklínadlo tak zřejmě prezentuje názory ďábla, bytosti zla, jenž jako malý naschválek vůči Stvořiteli umožňuje hrstce svých ctitelů provádět oživování mrtvol. Tvůrci hry nám nicméně mlhavé město a jeho okolí vykreslují jako území, kde se kříží vlivy různých kultů a náboženství, takže je obtížné z tak krátkého článečku určit, jaké mocnosti stojí za tou kterou záhadnou událostí. Mimochodem, pokus o překlad dostupného výňatku z Crimson Ceremony následuje malým písmem. Pokud jste zběhlí v otázkách víry, či okultismu, můžete si udělat vlastní výklad sami.
Odříkávej:
Já jsem ten Rudý. Nejsou to lži a mlha, ale já. Všichni víte, že já jsem ten Jediný. Ano, ten Jediný jsem já. Vy, kdož ve mě věříte, naslouchejte mé řeči! Dvacet krát dvacet mužů a sedm tisíc šelem. Dbejte mých slov a zvěstujte je všem. Že budou vždy podrobeni, i pod svitem pyšného a nemilosrdného slunce. Svalím na tebe hořkou pomstu, při které budeš snášet mou věčnou zlobu. Krása vadnoucího květu a poslední záchvěvy umírajícího člověka, to jsou má požehnání. Vždycky budete vzývat mne a vše, co znamenám v místě, které je tiché. Ó vznešená, sladká vůně života, jež ku srdci spěcháš. Ó Poháre, jenž nejčistším z vín překypuješ, v tobě to vše začíná.
Bílá deska vzývá ducha mlhy a zpodobňuje lahvičku se světlou olejovitou kapalinou - "kapkami mlhy".
Jedná se samozřejmě o White Chrism nalézaný Mariou i Jamesem v budově Wood Side Apartment.
Černá deska je symbolem kalichu - "nádoby noci", "Temného Grálu". Obsidian Goblet je pak jeho oficiální název v Jamesově inventáři. Máme tedy předměty a zaříkadlo. Jak a kde asi mohl probíhat tento záhadný rituál? "Na pahorku, kde světlo sestoupilo, zazněla píseň Šelmy," čteme v Lost Memories. Pahorek by mohl být onen malý ostrůvek uprostřed jezera, kam v zavěru "Rebirth" veze James svou mrtvou Mary. Zmínka o "písni Šelmy" nás už zase posouvá do trošku teologické debaty. "Šelma" je totiž synonymem pro Antikrista - tedy ďábla, odpůrce Boha. Je-li zaříkávadlo Crimson Ceremony onou "písní Šelmy", pak obřad může být malou alegorií na apokalypsu a vzkříšení mrtvých. Konečně, i kalich, zvaný "TEMNÝ Grál", s ozdobou hada na rukojeti naznačuje, že má sloužit něčemu, co starý dobrý pantáta Hospodin zcela jistě neschvaluje. Vždyť byl to přece právě had, který podle biblické legendy našeptal Evě, aby okusila zakázané jablko poznání. Co ale obřad samotný? Přes evidentní "boží nelegálnost" asi přináší nějaké výsledky, když to tak v knize popsal očitý svědek. Dá se vytušit, že se nejedná o čistě spirituální seanci. K oživení je zapotřebí těla zemřelého (proto si zřejmě Ernest pohřbil Amy doma). Za předčítání slov z Crimson Ceremony se temný kalich naplní tekutinou z White Chrism. Tato kapalina - "Bílý Dech", pak mrtvému pravděpodobně vdechne zpět život. Je nasnadě, že se musí jednat o mírně nekrofilní záležitost, jejíž bizarnost je přímo úměrná stupni rozkladu probouzené mrtvoly. Ostatně, i v souvisejícím zakončení "Rebirth" se tvůrci hry raději vyhnuli zobrazení Jamesova oživovacího pokusu a nechali konec otevřený, přestože zrovna on svou zesnulou manželku dopravil k obřadu poměrně "za čerstva". Ale zpět do Baldwinova sídla. Odpusťme zoufalému Ernestovi, že byl pro nesmírnou touhu po znovuzískání svého dítěte ochoten podstoupit silně morbidní rituál a sledujme jeho další snažení. Po pečlivém studiu okultních materiálů začal osamělý Baldwin shánět zmíněné magické předměty. Časem se mu podařilo získat knihu Crimson Ceremony a kalich Obsidian Goblet. (Viz rozhovor s Mariou o White Chrism: "...byla to jediná věc, kterou jsem nemohl získat sám...") Červený a černý plát s jejich vyobrazením proto přemístil přímo k pomníčku své dvery, aby je tak nedočkavě připravil k použití. Scházelo najít poslední věc - White Chrism. Pak by mohl konečně vložit bílou desku do náhrobku a provést obřad. Muž byl třemi artefakty posedlý. Teď už zbývalo tak málo. Chyběl jediný předmět. Vtom se však stalo něco, s čím Ernest vůbec nepočítal. Zemřel. Skutečnost, že bytost komunikující s Mariou skrze zavřené dveře není mezi živými, je hlavní pointou scénáře Born From A Wish. Přes pár podezřelých okolností toto naznačujících, přichází definitivní potvrzení tohoto faktu až ve finální scénce s otevřením prázdného pokoje. Detaily Ernestova úmrtí neznáme, byť je možné, že jeho tělo je ona zakrvácená mrtvola před vstupem do sídla. V tom případě by mohl být zabit monstry třeba jen před několika hodinami, ale tomu zase neodpovídá věta o době, kdy už jako mrtvý nemohl opustit svůj dům ("...je to tak dlouho"). Nicméně na chvíli jeho skonu až zas tolik nezáleží. Podívejme se raději na projevy jeho současné existence, i když pro to bude nutné odhadovat zákonosti pomyslného spirituálního světa, což může mnohdy působit docela komicky. Po tragédii vlastní dcery se Baldwinovým životním cílem stalo sesbírání artefaktů nutných pro vykonání reinkarnačního rituálu. K této snaze se upnul natolik, že ani vlastní smrt jej nedokázala od starostí s obřadem vykoupit. Jeho veledůležité poslání zůstalo nevykonáno, jeho duše tak nedošla klidu a smíru, aby se mohla vydat k ostatním kamsi do stavu věčné blaženosti. Ernest tak zůstal uvězněn ve vlastním domě. Přestože nemůže opustit zdi sídla, je zřejmě občas nějakým způsobem konfrontován s podobně postiženými duchy bloudícími městem, neboť jsou mu známy věci, o nichž by se sám sotva mohl přesvědčit (čin Jamese Sunderlanda apod.). Stejnou cestou, tedy až po vlastní smrti (viz věta:"Když jsem se o ní dozvěděl, už jsem více nemohl opustit tento dům"), se tak asi doslechl i o umístění White Chrism, posledního přemětu, jenž mu zaživa scházel. Jenomže bílá lahvička je pro něj nyní nedosažitelná (potvrzeno jeho odpovědi na otázku, proč si pro ni nezajde sám: "Věř mi, že kdybych mohl, udělal bych to, ale já..."). Naštěstí pro něj vstupuje do jeho domu zvědavá Maria. Baldwin ji zpočátku nejspíš považuje jen za další zatoulanou duši, ale ve chvíli, kdy mu žena přinese ztracené přáníčko a dárek od Amy, pochopí, že Maria je zvláštní bytostí ("ty musíš být... tak proto, proto můžeš být se mnou...") oživenou Silent Hillem ("Mario... ...byla jsi zrozena v tomto městě"). Už sama její existence posílí Baldwinovu naději ve znovusetkání s dcerkou ("...to možná znamená, že i já můzu doufat v zázrak..."). Svůdná blondýnka je každopádně živé stvoření a i když se Ernest pozdějí dozví o hořkém údělu, jenž je pro ni přichystán, využije její schopnosti komunikovat se zemřelými a požádá ji o pomoc s nalezením White Chrism. Maria zanedlouho žádanou lahvičku opravdu přinese a mezi ní a mužem za dveřmi dochází k poslednímu dialogu, po jehož skončení šokovaná žena zjistí, že Ernest promlouval ze světa mrtvých. Tímto mrazivým objevem končí Mariina duchařská epizoda. Podobně je zřejmě završeno i Ernestovo domácí vězení, neboť získáním White Chrism byl splněn jeho letitý záměr. Na vykonání rituálu sice už v jeho současném stavu nelze pomyslet, ale Baldwina to již pravděpodobně netrápí. Pozdní, zprostředkované doručení ztraceného narozeninového přáníčka a dárku patrně napomohlo k jeho smíření se s tragédií Amy i s vlastní smrtí a jeho ztrápená duše tak byla konečně uvolněna ze smutného domu. V sídle Baldwinů však ještě chviličku zůstaňme. Nebyl to pouze Ernest, kým byla Maria v budově kontaktována. Dětské krůčky a hlásek "Dej to mému tatínkovi..." ukazují na krátkou přítomnost malé Amy. Jak je tedy možné, že jsou tu dva duchové za života velmi blízkých osob na tak malém prostoru a nemohou se navzájem dát dohromady? Pro vysvětlení nezbývá, než se opět pokusit odhadnout možné zákonitosti onoho světa. Z děje vyplývá, že Ernest se po svém skonu neodebral přímo do říše mrtvých, ale uvíznul v místě, které zaživa obýval, v marné snaze cosi důležitého dokočit. V této situaci je asi pro ostatní smířené duše nemožné se s ním nějak spojit. Jedinou možností tak je využití zvláštní bytosti jako prostředníka. Tím se stává Maria. Je vytvořena v Silent Hillu. Je z masa a kostí, ale rozumí šepotům zemřelých. Jakmile se tato žena dostává do Baldwinova sídla, je dušičce Amy umožněno navést Mariu k něčemu, co poslouží jako vzkaz otci, aby se přestal soužit a přestoupil tam, kde už na něj dcera dlouho čeká. Uvolnění krbové šachty tak Mariu přivede k nalezení klíče Acacia Key a tím ke zpřístupnění půdy, kde leží zapadlé blahopřání. Zbývá snad už jen jediná malá záhada, vložená scénáristou do této minihry. Je jí štítek z náhrobku Amy Baldwin, pohozený v chodbě vedoucí k Wood Side Apartment. Jak a proč se sem dostal? Jedna divoká teorie poukazuje na prokazatelnou přítomnost Laury na zahradě Baldwinova domu (při prvním jejím rozhovoru s Jamesem dívka opravdu sedí na zídce patřící ke dvorku u sídla) a naznačuje tak možnou přítomnost mladé šmejdilky v budově. Dětské krůčky u krbu by tak mohly být i Laury. Ale proč by měla poškodit hrob a pohodit epitaf se jménem Amy Baldwin do prachu... Že by se polekala nízkého věku zemřelé, když je skoro stejně stará? Je tu víc otázek, než odpovědí. Pragmaticky vzato, je štítek tam, kde je, aby se hráčům příliš brzy nepotvrdila nešťastná událost malé Amy. Umístit jej tam mohl však kterýkoli vandal, jenž se třeba vydal squatovat do opuštěného Baldwinova sídla. Když pak z něj upaloval, vyděšen podivnými úkazy, které se tam odehrávají, upustil štítek v podchodu a na dvorku nasprejoval onen červený nápis doporučující vyhýbat se strašidelnému domu. Domu, jenž nám pro tuto chvíli vydal už všechna svá tajemství.
ArcadeVelmistr
10.5.2003
Zpět na Silent Hill 2
|
